Román Vyznání Frannie Langtonové klade mnohem více otázek, než se po přečtení anotace může zdát. Mladá černoška, žijící v Londýně první poloviny 19. století, je obviněna z vraždy svých pánů. Hájí se tím, že utrpěla ztrátu paměti, a stále zdůrazňuje, že svou paní milovala. Ve vězení pak Frannie pro svého advokáta sepisuje „Vyznání“, ve kterém vzpomíná na svůj život. Od začátku je jasné, že Frances není spolehlivá vypravěčka. Sama přiznává, že si některé věci nepamatuje nebo pamatovat nechce. O jiných událostech zase nechce psát. A spoustu faktů o svém životě dlouhou dobu sama nezná. Narodila se na Jamajce jako mulatská otrokyně, ale neví, kdo je její matka ani otec. Netuší, proč byla ušetřena nelidské dřiny na plantážích s cukrovou třtinou. Její pán rozhodl, že bude sloužit jeho ženě, a posléze je nucena pomáhat i jemu v pochybném a neetickém frenologickém výzkumu.

S dalšími a dalšími podrobnostmi získává Francesin život na Jamajce na plastičnosti. Čtenář tak zná hrubé rysy jejího životopisu, vyprávění plyne a najednou Frances pronese nějakou, obvykle zneklidňující poznámku, která její minulost dokreslí. Například víme, že plantáž na Jamajce shořela, ale kdo to provedl, se dozvíme až o mnoho stran později a jen tak mezi řečí o jiném velkém tajemství. Čtenář ví, že jeho pozornost nesmí ani na chvíli ochabnout, protože by mohl přijít o vysvětlení nějaké záhady nebo o objasnění, proč se Frances chová tak, jak se chová.

Poté co plantáž shoří, věnuje Francesin pán dívku jako dar svému kolegovi Benhamovi v Londýně. Na britské půdě se z každého otroka automaticky stává svobodný člověk. Bez peněz a přátel toho však žena v Londýně 19. století se svobodou moc nezmůže. A tak se z Frances stane služebná u Benhamů, z jejichž vraždy je posléze obviněna.

Důvod, proč kniha Vyznání Frannie Langtonové získala v roce 2019 cenu Costa v kategorii nejlepší debut, však nespočívá v napínavém ději. Sara Collinsová umně vkládá do úst své hrdinky myšlenky a názory, které rezonují i v dnešní době. Je znepokojivé, že předsudky i ponižující reakce okolí na tmavší barvu kůže, než má většinová společnost, se od poloviny devatenáctého století zase tak moc nezměnily. Nejde jen o ryzí rasismus typu „negři žádnou představivost nemají“ – aktuálnost knihy se týká spíše jemnějších manipulací a dobrých úmyslů.

„Tohle se nám přece Evropané snaží namluvit, nemám pravdu? Tedy že potěšení Evropanovo musí být i potěšením Afričanovým. Nechtějí po nás náhodou, abychom jim tohle slepě věřili? Koho by kdy napadlo ptát se Afričana, co by si přál?“ (str. 203)

Frances není jen bývalá otrokyně, ale také dívka, a tak Collinsová jejími ústy kritizuje i úděl žen tehdejší doby.

„Ženy se zaměřují na to, co jim schází, muži na to, co chtějí. Ve všech příbězích z Bible je to pokaždé žena, kdo se ohlédne, sní zakázané ovoce, spláče nad prázdnými lůny, nebo i nad těmi plodnými. Touha po čemkoli je vždy hříchem ženským. Muži se nikdy neohlížejí a nezamýšlejí se předtím, než na vlastní vytoužené syny vezmou nůž – anebo rovnou kříž.“ (str. 191)

Svým tématem připomíná Vyznání Frannie Langtonové knihu Margaret Atwoodové Alias Grace. V obou knihách je hlavní hrdinka služebná obviněná z vraždy svých pánů a obě dívky se obhajují ztrátou paměti. Stejně tak Collinsová i Atwoodová využívají svoje postavy k tomu, aby čtenáři předkládaly palčivé otázky a zpochybňovaly některé z převládajících názorů na společenské problémy. Oba romány také nabízejí přesah do několika žánrů.

Všechna zamyšlení nad rasismem i genderovou nerovností jsou vpletena do napínavého děje a vysvětlují Francesiny vnitřní pohnutky. Mohlo by se zdát, že černá lesba je postava až příliš volající po pozornosti. Každá stránka Francesiny osobnosti má však v rámci děje svůj smysl. Collinsová nesklouzává k voyeurskému popisu lesbické lásky ani k pohoršujícím ukázkám ze života jamajských otroků. Jejím cílem není šokovat, ale klást otázky. Nakonec vás do svých sítí morálních dilemat zaplete natolik, že se vina Frances Langtonové bude jevit jako vedlejší. Nicméně odpověď na to, zda své pány zavraždila, v knize najdete.