Román brazilského spisovatele a lékaře Moacyra Scliara Žena, která napsala Bibli vyšel v roce 2000 a autor za něj získal svou již čtvrtou nejprestižnější brazilskou literární cenu Jabuti. Celý román, jak už sám název napovídá, je založen na hypotéze, že Bibli napsala žena. Kniha je uvedena citátem od Harolda Blooma, předního amerického literárního historika. K závěru, že hypotetický autor Bible byla žena, Bloom údajně došel na základě literárněkritické analýzy biblického textu.

Strhujícímu toku vyprávění ženské protagonistky předchází cosi na způsob předmluvy, jež příběh rámuje. Ocitáme se v ordinaci reinkarnačního psychoterapeuta, kterému „ošklivá“ klientka, do níž se beznadějně zamiluje, zanechává cosi jako deník svého minulého života na dvoře krále Šalomouna a pak mizí se svým staronovým milencem. Minulost odkrývaná deníkovými zápisy prosakuje do přítomnosti, a proto dochází k až snovému překrývání dějů a událostí i k zaměňování či vrstvení osobních identit z minulých i přítomných životů.

Bezejmenná hrdinka, které fandíme od první chvíle, svěžím tempem vypráví příběh z biblických časů, nahlížený z vlastní perspektivy. Dokáže se dívat na sebe i svůj život s nadsázkou a humorem, ale i s krutou přímostí a odzbrojující upřímností. Nebojí se mluvit o skutečných pohnutkách, které ji vedou ke krokům, jež činí. Díky tomu si román zachovává silnou míru napětí, když zvědavě sledujeme vrtošivé cesty osudu a nečekané dějové zvraty s překvapivými následky.

Moacyr Scliar vykládá dějiny po svém, nabízí jejich originální, osvěžující verzi. Jeho hrdinka nepřevyšuje ostatní dívky jen ošklivostí, ale vyniká i inteligencí: ve své době se jako jedna z mála vyvolených naučila číst a hlavně psát. Akt psaní se pro ni stává útočištěm v osamělosti, jež je důsledkem nedostatků jejího vzhledu. Sama je sice ošklivá, ale psaním ke svému údivu vytváří krásu.

Osud jí v životě nachystá nečekaný zlom. Za manželku ji chce král Šalomoun, a to proto, aby upevnil své vztahy s jejím otcem, náčelníkem pouštního kmene. Ženiny naděje a velká očekávání však vedou k rozčarování, když zjistí, že je jen jedna z mnoha a jako ty ostatní musí pasivně čekat, až ji král k sobě povolá. S tím se však nehodlá smířit. Její podnikavost a vynalézavost jí brzy vytvoří příležitost. Oplývá vlastnostmi, pro které bychom ji mohli označit za emancipovanou dívku: jde si za svým snem, vedena především touhou po lásce. Je odvážná, troufalá i moudrá, má osobitý smysl pro humor, nezalekne se ani samotného krále. V tomto aspektu můžeme vidět jakousi aktuální či nadčasovou spojnici se současností, kdy ženy otevřeně a cílevědomě bojují za svá práva a občas musí čelit zášti i milovaných mužů, kteří se s jejich schopnostmi a aktivním přístupem nemohou vyrovnat.

Její láska ke králi, do něhož se na první pohled zamilovala, je hybnou silou jejích rozhodnutí a činů. Když krále nemůže uchvátit a vzrušit svou krásou, získá ho nečekaně svým literárním nadáním. Má za úkol napsat knihu – sepsat dějiny od počátků po vládu krále Šalomouna a oslavit období jeho vlády. V textu se projevuje její probuzená spisovatelská ambice, i když hlavní motivací k tvorbě je touha vepsat mezi řádky milostný vzkaz pro krále. Je vtipné a napínavé sledovat, jaké pohnutky podle autora románu skutečně inspirovaly psaní tak zásadního textu, jakým Bible je, včetně ožehavých a až pikantních dilemat, která pisatelka řeší zvláště v souvislosti s tím, že svou práci musí konzultovat s radou „suchopárných“ starců.

Příběh má navíc nečekané vyústění, které samotný akt sepsání biblického textu poněkud odsouvá do pozadí. Proto lze román číst i jako univerzálně platné poselství o hledání opravdovosti, naplnění a smyslu života.