Vypomůžeme-li si geometrickým pojmoslovím, velikost pravého úhlu je přesně 90°. S ním jsou spojeny tzv. kolmice, tedy přímky tvořící pravý úhel v průsečíku. Pro básnířku Alžbětu Luňáčkovou jsou tyto pojmy stěžejní, protože každá z jejích básní je místo názvu označená hodnotou určitého úhlu, a to vzestupně od 2° do 40°.

Samotný pravý úhel je zachován pouze v úvodní básni sbírky. Té ale předchází neoznačená báseň, která ze sbírky svou strukturou vybočuje. Má totiž podobu jakéhosi fragmentu, její torzo tvoří verše vyseknuté z básně následující (úvodní). Jako by zde autorka naznačovala, že si do těchto mezer po vyjmutých slovech a nedořečených míst má čtenář dosazovat své úhly intepretací, které ale budou kvůli jejich vlastním vkládaným obsahům vždy pokřivené a nepřesné. I tak je ale z této osekané básně cítit hlavní motiv autorčiny snahy: potřeba vklínit se učesaným, chladnokrevným a přesně geometrickým slovem do často emočně nevraživé skutečnosti, s níž autorka vede nelítostně formalizovaný slovní souboj.

Ona na první pohled perfektní pravoúhlost ale není synonymem pro dokonalý a ideální stav. Pravý úhel je spíše přízviskem pro sterilní, chladný a konformní, dalo by se říci dokonce poslušný „prostor prožívání“, do něhož nás tlačí přehršel vnějších (společenských) i vnitřních (niterných) vlivů. „Ale z toho, čemu rozumím, otékají nohy, / a kráčím-li cestou rovnou / jako pěšinka ve vlasech, / vracím se v pruzích / kolísavá a dělitelná / na to, čím jsem, a čím si myslím, že jsem. / Chtěla bych se pozorovat jako text / který od sebe oddálíš, / když ti začne slábnout zrak,“ píše uprostřed sbírky Luňáčková a svými verši obepisuje stále tutéž skutečnost, v níž dokonalá symetrie života neexistuje, protože i souměrné tvary vrhají nepřesné, zdeformované stíny. A to i když – autorčinými slovy– „stojí v pravém poledni na ideálním místě“.

Luňáčkové precizní jazyk se zaměřuje na témata mezilidských vztahů, pod něž spadá i osobní existenciální drama člověka. Nejčastěji ho nahlížíme prizmatem úzkosti, strachu a paniky. I proto se mluvčí „ohmatává, jako by byl vytržený z kontextu“ a „není tu proto, aby vydržel, ale aby držel tvar“, přičemž se stále více „propadává do nových souřadnic“. I z těchto příkladů je patrné, že za slovy Luňáčkové je vždy cítit jakási záměrná úzkoprsost, přerůstající až do fetišistické sebekontroly. V té je onen pravý úhel metaforou pro zvrácenou dokonalost, které ale nemůže být nikdy dosaženo a ani pro to není vůle. I proto sbírku prostupují četné introspektivní ponory analyzující toto pnutí mezi dokonalostí a nedokonalostí, mezi strohostí a divokostí, mezi umírněností a živelností. „Hádám, jak daleko si budu, sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem, oslovím-li se infinitivem, / nebudu-li precizní, růžolící maso, / ale pravý úhel.“

Tíhnutí k těmto „pravým úhlům“ by šlo jistě zaměnit s omšelou a v žensky psané poezii frekventovanou tematizací ženství, která se cítí být nevyslyšena. Autorka tomu někdy napomáhá svými výroky typu: „Nekoukej po těch pravých úhlech, / radši si najdi chlapa,“ daleko častěji ale obrací tyto stereotypy vzhůru nohama, a to i sarkasticky trefnými momenty: „Abych neměla ráda jen sebe, / nakláním se nad vodní hladinu, / ale je to jen záchodová mísa.“ Ve sbírce tak dochází k emotivní reflexi hlavní hrdinky, která však nepodléhá přílišné infantilnosti ani sugestivnímu slovníku. Vše je psáno s chladným odstupem a sentimentální drásavost absentuje. I z těchto důvodů připomínají Luňáčkové verše poezii básnířky Ivany Kašpárkové (např. Vniveč, 2018), která nazírá básnění podobně jako jistou formu autoterapie, aniž by ale trpěla zbytečným přívalem narcistních nálad.

Alžběta Luňáčková přišla se sevřenou a v mnohém koncepční sbírkou, která zkrátka ví, co chce, i když někdy předvídavě opisuje tutéž věc stále dokola: na pozadí kontrolované dokonalosti jednotlivých momentů vyvstává nekontrolovaná neuspořádanost jejího chápání vlastního prožívání a vnímání světa. Luňáčkové jako by navíc někdy chyběla potřebná autocenzura, která by zabraňovala stereotypním výjevům poukazujícím na její duševní nerovnováhu. Pokud něco prožiji (i bolestného), ještě to neznamená, že musím všechno až obsesivně zaznamenat. Přesto lze považovat sbírku Pravý úhel za jeden z významných poetických debutů letošního roku.