Ačkoli lze snadno nabýt dojmu, že ztratit se v dnešním světě, natož v Evropě, není vzhledem k dostupnosti moderních technologií nic snadného, čeští turisté zabloudivší v Tatrách nás každý rok přesvědčují o opaku. Jde to však i bez lehkovážných výletníků či velehor. Stačí pár vyšších kopců, hustý les a ideálně nějaký ten mysteriózní nebo rovnou nadpřirozený prvek a na průšvih je zaděláno, jak sympaticky ukázal třeba Jozef Karika v dnes již proslulé Trhlině. Přirozený les, tedy nikoli obvyklá smrková či jiná monokultura, v člověku chtě nechtě vyvolává jistou úctu, zejména když se setmí a mozek v každém nenadálém zvuku hledá potenciální hrozbu. Husté křoviny, popadané tlející stromy a nedostatek světla dokážou s orientačním smyslem člověka udělat divy, a pokud se k tomu přidá ještě nepřízeň počasí, může jít o život. Právě prostředí neprostupného hvozdu si za dějiště svého hororového románu Rituál (Ritual, 2012), ověnčeného cenou Augusta Derletha, zvolil britský spisovatel Adam Nevill (nar. 1969), s jehož vizí světa v roce 2053 se čeští čtenáři mohli před několika roky seznámit v knize Ztracená (Omega, 2016). Tentokrát ovšem zahrál na trochu jinou notu.

Fanoušci filmového hororu se už možná setkali s adaptací recenzovaného svazku pod názvem The Ritual (2017). Ta z knihy sice čerpá, nikoli však doslovně. Výrazně upravuje závěr příběhu, zdroje pnutí mezi protagonisty i další drobnosti, a celkově tak není na místě obava, že by obeznámenost s filmem jakkoli kazila zážitek z knihy (a naopak). Hlavní dějová linka je ovšem shodná. Čtyři staří přátelé Hutch, Phil, Luke a Dom, kterým už pomalu táhne na čtyřicet a každý si žije vlastním životem, se vydávají na několikadenní túru do švédské divočiny. Výpravu od počátku provázejí komplikace, zejména zranění jednoho z protagonistů, a proto padne rozhodnutí zkrátit si cestu přes nevinně vyhlížející les. Jak už to tak bývá, následky se záhy ukážou jako fatální, neboť les tak nevinný a bezpečný, jak se jevil zvenčí, ani zdaleka není. To si všichni čtyři hrdinové začínají uvědomovat v okamžiku, kdy jim neprostupný terén a neustávající déšť nedovolí jít tak rychle, jak zamýšleli, a nezbyde jim než v hustém hvozdu přespat. Před setměním naštěstí narazí na ztrouchnivělou chalupu, která poskytne alespoň jakýs takýs úkryt. Brzy však vyjde najevo, že s prohnilým a léta opuštěným stavením není všechno v pořádku. Po noci, která by se stěží dala nazvat příjemnou, si nikdo z nich nepřeje strávit v lese ani minutu navíc, jenže dostat se z toho prokletého místa není zrovna snadné. Naopak se zdá, že je les vtahuje do svých temných hlubin stále dál. Rostoucí nervozita, únava, hlad i staré sváry vyplouvající na povrch postupně odhalují, že dávné přátelství už není, co bývalo. To však není jediný problém, který na hrdiny v nitru starodávného lesa číhá.

Nevill rozhodně nikam nespěchá. Už poděkování, kde coby inspirační zdroje zmiňuje „staré“ mistry plíživé hrůzy Arthura Machena a Algernona Blackwooda, dává tušit, že autor nemá v plánu čtenáře zahltit akcí nebo potoky krve, nýbrž že bude dbát spíše na budování atmosféry, a alespoň v první polovině knihy to bezezbytku plní. Z popisů neprůchodného lesa, jenž znesnadňuje doslova každý krok, vlhkosti, která k vyhladovělým, promrzlým a k smrti unaveným tělům proniká i přes nepromokavé vybavení, a nálezu dávných artefaktů, jež ukazují na znepokojivou minulost místa, doslova dýchá vzrůstající beznaděj, což na oplátku dodává na věrohodnosti vývoji vztahů mezi postavami. Jejich psychologii Nevill věnuje značnou pozornost, ať už dynamickými dialogy, či občasnými náhledy do duše některého z protagonistů, a jejich prostřednictvím vznáší řadu obecnějších otázek, jež si občas položí skoro každý. Postupně tak přiměje čtenáře, aby si s postavami vytvořil vztah (a záhy ho přehodnotil, stejně jako přehodnocují vzájemné vztahy ony samy), čímž důmyslně prohlubuje účinky znepokojivých událostí, jichž nemilosrdně přibývá.

Jedním z aspektů, který lze Rituálu přičíst k dobru, je dovedné střídání tempa i stylu vyprávění (například některé sny vypráví pomocí neotřelé du-formy), které Nevillovi umožňují pozvolně dávkovat napětí, kterým nepřesytí, ale ani čtenářům nedovolí zcela polevit v ostražitosti. Nicméně je třeba dodat, že výše řečené platí především pro první část knihy. Ta druhá (asi poslední třetina) totiž začne poměrně nečekaným zvratem, jenž zbytek svazku posune do trochu jiné roviny, která už není tak komorně děsivá a částečně ztrácí i na dřívější originalitě. Zmínku si ovšem zaslouží i ona nečekanost, neboť platí pouze v případě, že si čtenář nepřečetl poděkování, poněkud nešťastně umístěné na začátku knihy: při pozorném čtení totiž velký zvrat prozrazuje. Druhá část je tedy tuctovější, akčnější (přesto místy zdlouhavá), méně temná, třebaže svým způsobem stále děsivá, a postrádá promyšlené a přirozené dialogy části první. Neville zkrátka občas neví, kdy přestat.

Výsledný dojem však tato změna stylu zásadně nenabourává a Rituál zůstává čtivým, zábavným i správně děsivým a atmosférickým „survival“ hororem, který se místy snaží nabídnout přesah a přimět k úvahám nad vlastními hodnotami. I když se mu to daří jen částečně, za přečtení stojí.