V českém překladu Václava Jamka vydalo román Milostné zasvěcení nakladatelství Rubato a vedle samotného textu obsahuje kniha i objemný poznámkový aparát (v rozsahu pětiny svazku), v němž překladatel vysvětluje dobové reálie, dokládá původ jmen a poukazuje mimo jiné na smyšlené geografické skutečnosti. Vzhledem k tomu, že k poznámkám nejsou uvedeny odkazy přímo na jednotlivých stránkách, nabízí se spíše jejich prostudování až v závěru četby. Seznámení se s obsahem poznámek navíc výrazně ovlivňuje čtenářský zážitek – jedna z prvních totiž například obsahuje odkaz na pointu v závěru knihy, takže průběžné nahlížení do tohoto dodatku je spíše vhodnou alternativou pro čtenáře, který přistupuje k románu jako k materiálu historickému.

Přestože román s podtitulem Z Pamětí rytíře Waldemara L… rámuje několik stran rytířových zápisků, hlavní část textu je věnována vyprávění italského hraběte Pinamonta, třináctého vévody z Brettinora. Starý šlechtic líčí svůj život v Benátkách a především vztah s prostitutkou Meronskou, do níž se v pokročilém věku zamiloval. Láska k ženě mu průběžně poskytuje podklad pro obecné, okázalé charakteristiky duševních útrap zamilovaného: „Ach učené a něžné podivnosti Paracelsovy a Nettesheimovy! Co jiného je život než zjevení potřeby zbožňovat, která už je Bohem? Co jiného je život než láska k lásce pro lásku samu?“ V rámci celého příběhu je ale láska k Meronské zároveň pro hrdinu výchozím bodem, který mu umožňuje dojít k vyšším podobám milostného prožitku.

Oscar Vladislas de Lubicz Milosz, francouzsky píšící autor polsko-litevského původu, se ve svých raných dílech, vzniklých na začátku minulého století, věnoval tvorbě symbolistně laděných poetických sbírek, dramat i prozaických textů. Překladem Miloszových textů se zabýval už v roce 1919 básník Bohuslav Reynek (přeložil drama Mifiboseth), první výbor básní Divoký sad vzpomínek pak vyšel v českém překladu v roce 1975 (přel. Ivan Slavík a Marie Bieblová). Miloszovo poetické dílo vyvrcholilo v roce 1924 v Ars Magna, které česky vyšlo r. 2014 v překladu Jakuba Hlaváčka v jeho nakladatelství Malvern. Mystická báseň v próze je vlastně soubor meditací, která osobní duchovní zkušenost kombinuje s alchymií i kvantovou fyzikou. Navazující druhou básní Arkány (1927) pak autor definitivně ohlásil svůj odklon od básnického období k vědeckému.

A právě tento duchovní i profesní vývoj je jasně viditelný už v Milostném zasvěcení, publikovaném roku 1910. Hlavní postava románu, hrabě Pinamonte, ve svých vzpomínkách směřuje k jasně konstruovanému závěru: poznatek hluboké lásky k ženě mu umožňuje dojít k vyšší formě lásky a duchovnímu smíření. Jeho bloudění Benátkami se průběžně prolíná s metaforickým blouděním srdce (jež českému čtenáři jistě evokuje také Komenského Labyrint světa a ráj srdce). Propojení místa a tématu lásky navíc podtrhuje i obálka knihy se srdcem ve tvaru bludiště.

Milosz ve svém románu pracuje s tématy a postupy dekadentního symbolismu, příznačně pro pozdní symbolismus 20. století je to však práce ironizující. Explicitně líčené sexuální scény tak například systematicky potvrzují kontrast odporné tělesnosti vůči duchovní lásce – a obecně tělesnost je často postavena přímo vedle vznosných popisů zamilovanosti. Vzhledem k tomu, jak často Pinamonte komentuje svůj sešlý stařecký zevnějšek a pouští se do srovnávání s fyzickou krásou prostitutky, vyznívá právě poukazování na tento kontrast nakonec téměř parodicky. Autor důsledně pracuje také se stylizací hrdiny na způsob např. Wildova Doriana Graye jako rozhazovačného dekadentního dandyho, který se touží obklopovat krásou. Na rozdíl od Doriana si ale Pinamonte z odstupu uvědomuje svou stylizaci a sám ji opět ironicky komentuje.

Milostné zasvěcení tak úspěšně osciluje na hraně mezi symbolismem a jeho pozdější reflexí – autor dokonale formálně vystihl dekadentní psaní přelomu století, navíc zosobněné zastaralým vyjadřováním i postoji italského šlechtice. Na tomto podkladě začal rozvíjet úvahy o podobách lásky jako nejvyššího možného životního cíle. Otázka hlubokého mystického prožitku je pevně zakořeněna už v dekadentních dílech konce 19. století, která zdaleka nejsou jen totéž co později parodované opěvování hnusu. Milosz si je tohoto aspektu vědom, systematicky z něho vychází a k dekadentní poetice připojuje své vlastní hledání věčné a absolutní lásky.

Nakladatelství Rubato vydává Miloszův jediný román v době, kdy je ještě výrazněji než obvykle namístě docenit snahu nakladatele o publikování kvalitní literatury i za cenu, že pravděpodobně nepřitáhne velké množství čtenářů. Milostné zasvěcení je nepochybně text pro náročnějšího čtenáře (a nás literární vědce zahřeje u srdce stejně jako všechny ostatní poskrovnu vydávané kvalitní překlady a publikace zapadlých významných děl). Nicméně díky tematizaci duchovní lásky, povedenému vizuálu i vysvětlujícím poznámkám zařazeným v závěru svazku má zároveň potenciál uspokojit i širší čtenářské publikum.