Spisovatele a historika Petera Englunda (nar. 1957) není nutné českým čtenářům blíže představovat, do povědomí se nesmazatelně zapsala jeho populárně naučná díla o švédských dějinách 17. století Nepokojná léta, Nepřemožitelný a Stříbrná maska, překladu se dočkala i jeho kniha o první světové válce Válka a naděje. Ve své nejnovější práci s jednoduchým názvem Söndagsvägen (Nedělní ulice) se zaměřil na Švédsko 60. let 20. století, kdy země během krátké doby získala image blahobytného sociálního státu otevřeného uprchlíkům, jehož obyvatelé ve stejné míře holdují alkoholu i nezávaznému sexu, ale zároveň dosud vězela v mnoha ohledech v minulosti – teprve na Nový rok 1965 odložili řadoví policisté šavli jako součást výzbroje a vpravo se začalo na švédských silnicích jezdit ještě o více než dva roky později, přičemž dlouhé debaty se vedly i o zavedení dnes tak samozřejmé věci, jakou je nejvyšší povolená rychlost.

Englund se ovšem nezaměřil jen na popis švédské společnosti poloviny šedesátých let, ačkoli i taková práce by si jistě své čtenáře našla. Jako případová studie, na níž dalekosáhlé společenské změny demonstruje, mu posloužil ve své době známý případ vraždy osmnáctileté dívky, ke které došlo v létě 1965 ve Stockholmu. Policisté se dlouho neměli při vyšetřování o co opřít, postupně prověřili na šest tisíc lidí, až se víceméně náhodou dostali na stopu skutečnému pachateli. Na rozdíl od mnoha autorů detektivek Englund knihu nezakončuje dopadením zločince, ale provází čtenáře i následným soudním procesem a nechybí ani dramatický zvrat téměř v samotném závěru.

Průběh vyšetřování umožnil zkušenému autorovi, jakým Englund bezesporu je, nenásilnou formou předložit čtenáři dobový obraz Švédska v řadě odstínů – mladá dívka, kterou vrah připravil o život, patřila mezi statisíce lidí objevujících v této době kouzlo dovolených ve slunném Středomoří; naopak vyšetřující komisař je v mnoha ohledech policista ze staré školy (byl to ostatně on, kdo posloužil jako předobraz Martina Becka ve známých románech autorské dvojice Maj Sjöwall – Per Wahlöö). V případu sehrála svou roli snadná dostupnost omamných látek, prodávaných v lékárnách často i bez lékařského receptu, význam při pátrání a spolupráci s „velkým detektivem veřejností“ měla i televize, která si v té době už našla cestu do většiny švédských domácností a vytlačila radiopřijímač jako hlavní zdroj informací a zábavy i jako středobod typického obývacího pokoje. Ve vyprávění samozřejmě dojde i na mýtus o liberálním sexuálním životě tehdejších Švédů (a hlavně Švédek).

V nejednom případě se sám Englund vrací do svého dětství a vzpomíná na pořady, které celá rodina sledovala v televizi, na časopisy, které tehdy vídal v trafikách, a na další dobové reálie. Některé z pasáží pochopitelně míří hlavně na domácí publikum (komu mimo Skandinávii něco řeknou názvy tehdejších televizních hitů?), není jich však mnoho a skutečnost, že kniha se již dočkala německého překladu, dostatečně potvrzuje, že má potenciál zaujmout i čtenáře blíže se severským prostředím neseznámené.

Je zároveň téměř neuvěřitelné, kolik typických detektivkářských klišé se v případu vraždy v Nedělní ulici dokázalo řízením osudu nakupit. Policisté z hlídkové služby, přivolaní na místo činu jako první, celý případ vyhodnocují jako sebevraždu, pochybnosti vznesené všímavým pracovníkem pohřební služby jsou rázně smeteny ze stolu; hlavní vyšetřovatel v sobě nese trauma z nedávného ne zcela uspokojivě vyšetřeného případu; při pročesávání okolí je z nedbalosti opomenut pozdější důležitý důkaz; zdánlivě jednoznačný pachatel se projeví jako oběť nespolehlivé paměti jednoho ze svědků atd. Nechybí ani momenty vysloveně ironické, které by si snad žádný autor detektivek nedovolil použít – vrah je soudem první instance shledán nevinným v den nedožitých narozenin své oběti, přičemž jej, sympatizanta s idejemi nacismu, hájí obhájce, který musel ve třicátých letech kvůli židovskému původu uprchnout z Německa.

Nelze ale tvrdit, že dobrou knihu by o tak lákavé a čtenářsky vděčné záležitosti, jakou případ z Nedělní ulice bezesporu představuje, dokázal napsat každý jen trochu nadaný autor. Je to naopak Englundova erudice historika a vypravěče, co čtenáře vtahuje do popisu případu spektakulárního hlavně tím, že se policie dlouho nedokázala hnout z místa, nikoli brutalitou vraždy, akčními scénami nebo genialitou hlavního vyšetřovatele. Volné přechody k líčení dobové atmosféry a obecných proměn tehdejší společnosti pak nepůsobí nijak násilně ani školometsky, jak by hrozilo u méně zkušeného autora.

Vzhledem k tomu, jak málo je v češtině dostupných publikací o moderních švédských dějinách (a vlastně i o švédských dějinách obecně), by mohla Englundova práce sehrát úlohu vhodného zprostředkovatele, přibližujícího toto období způsobem srozumitelným pro široké vrstvy čtenářů. A i člověka, kterého dějiny zase tolik nezajímají, zaujmou peripetie při vyšetřování případu starého sice více než padesát let, přesto stále živého, neboť dosud žijí někteří klíčoví svědci a pamětníci tehdejších událostí a sám vrah zemřel až v roce 2010.