V překladu Františka Fröhlicha, Dagmar Hartlové a dalších předních překladatelů ze švédštiny se s těmito díly mohli čeští čtenáři seznámit ještě před rokem 1989. Přínos těchto detektivek, respektive románů o zločinu, jak tuto sérii nazývala samotná autorská dvojice, spočíval jednak v určitém odromantizování detektivek jako takových, jednak v silném společenskokritickém akcentu, který autoři do svých knih vtiskli. Martin Beck neoplývá geniální intuicí, nehraje na housle, nekouří dýmku, neproplétá svou mluvu vzletnými francouzskými výrazy, nežene se do akce s odjištěnou zbraní ani nečelí svodům krásných žen. Řeší rodinné i manželské problémy, občas jej zlobí zdraví a jeho práce se skládá především z dlouhého sledu rutinních až nezáživných úkonů, na jehož konci je pachatel dopaden. Podobným způsobem jsou odromantizována i  prostředí, v nichž ke zločinům dochází – nejde o chudinské čtvrti ani o honosná venkovská aristokratická sídla, ale o běžná místa ve Stockholmu a jeho okolí, na která se může čtenář sám vypravit, aniž by riskoval nepříjemnou zkušenost. Analogicky jsou odromantizováni i pachatelé, v řadě případů spíše outsideři společenského systému, neschopní či neochotní přizpůsobit se roli, kterou jim tento systém určil. Často se jedná o oběti byrokratických přehmatů, policejní šikany či finančních žraloků, které násilný zločin vnímají jako jedinou možnost, jak napravit křivdu na nich spáchanou. Martin Beck a jeho kolegové, z nichž je nezapomenutelnou postavou zejména cholerický a cynický Gunvald Larsson, jsou tak nuceni zasahovat proti těmto lidem s vědomím, že skuteční pachatelé největšího zla se potrestání nikdy nedočkají, zatímco nešťastných lidských osudů končících ve střetu se zákonem bude stále přibývat. Současně mohou jen bezmocně přihlížet, jak se prestiž policejního zaměstnání v očích veřejnosti propadá stále hlouběji.

Mnohé z těchto motivů jistě připadají nejednomu věrnému čtenáři severských detektivek povědomé, na přelomu 60. a 70. let se ale jednalo o zásadní revoluci v detektivkářské tvorbě, která minimálně ve švédském kontextu ovlivnila celý žánr a zaujala veřejnost i odbornou kritiku mimo Skandinávii. Jistě ne náhodou získal čtvrtý díl této série Noční autobus americkou cenu Edgar za nejlepší detektivku jako vůbec první neanglická (a dodnes jediná švédská) kniha. Stylem těchto románů se inspirovala řada dalších autorů píšících v rámci detektivního žánru i mimo něj, za všechny jmenujme alespoň Jana Guillou, Henninga Mankella nebo Leifa GW Perssona.

Jistěže se našly (především v nedávné době) i kritické hlasy, vyčítající autorské dvojici Sjöwall-Wahlöö příklon k rasismu, schematizaci a další tvůrčí nedostatky. I bez snahy jejich romány o zločinu nekriticky hájit se nicméně zdá, že tato kritika především opět ukazuje ošemetnost aplikace dnešních měřítek na tvorbu předchozích generací. Kromě toho bychom v románech našli i pasáže, které naopak proti etnickým stereotypům vystupují, a jednoznačné odsudky v tomto duchu tak nejsou zcela na místě.

Nejeden zájemce o literaturu si jistě povšiml, že zatímco Per Wahlöö publikoval rovněž samostatně, přičemž i z těchto děl je část dostupná v češtině, pro Maj Sjöwall představovalo vstup do světa literatury teprve deset společných románů o zločinu. Do té doby do něj nahlížela pouze s odstupem jako zaměstnankyně různých stockholmských nakladatelství. Po smrti svého partnera zůstala Maj Sjöwall literatuře věrná jako překladatelka, do švédštiny překládala z angličtiny, dánštiny a norštiny, mj. Eda McBaina, Anne Holt a další autory, její pokusy publikovat samostatně se ale nesetkaly s velkým úspěchem. To vedlo mnoho čtenářů i kritiků k domněnce, že její podíl na románech o zločinu byl vlastně zanedbatelný a hlavní zásluhu na jejich podobě, a tedy i úspěchu, měl hlavně Wahlöö. Dokument odvysílaný ve švédské státní televizi před několika lety však tyto hypotézy přesvědčivě vyvrátil, široká veřejnost poprvé mohla spatřit původní rukopisy těchto děl, ze kterých jasně vyplývalo, jak se oba spoluautoři vzájemně doplňovali a na výsledné podobě všech deseti knih se víceméně rovným dílem podíleli oba. K velmi skromnému úspěchu pozdějších knih, napsaných již pouze Maj Sjöwall, lze snad s odkazem na jiné umělecké obory konstatovat, že podobně jako Maj Sjöwall bez Pera Wahlöö mohou být i Werich bez Voskovce, Laurel bez Hardyho nebo Brice bez Barkera dobří, ale ne jedineční. Právě jedinečná syntéza tvůrčí energie dvou autorů dala vzniknout Martinu Beckovi a románům, které se staly fenoménem.