Politik Olof Palme (1927–1986) byl jako lídr sociálních demokratů po dobu více než deseti let ministerským předsedou země tří korunek. V pátek 28. února 1986 pozdě večer přerval jeho kariéru atentát vykonaný střelnou zbraní, když se politik spolu se svou ženou vracel domů z biografu v centru Stockholmu. Vyšetřování probíhá vlastně dodneška, neboť vražda dosud nebyla uspokojivě objasněna, i když se k ní již „přiznalo“ přes sto třicet lidí. Desky s materiály z policejního šetření zabírají v policích délku dvou set padesáti metrů a právníkovi by jejich pročtení trvalo deset let. Vyslechnuto bylo přes deset tisíc osob. Každý Švéd si pamatuje, kde byl, když se o Palmeho vraždě dozvěděl. V interpretaci mnoha lidí touto událostí skončila éra „starého dobrého Švédska“.

Jako předseda vlády byl Palme celkem kontroverzní. Nevyhnulo se mu několik skandálů, k ostatním politikům dokázal být řádně arogantní a dával jim okázale najevo svou mentální převahu. Protože se určitě hned nabízejí paralely z politiky české, dodejme, že například pojem „národní zájem“ si Palme nikdy nevykládal tak úzkoprse, izolacionisticky a obranářsky, jako je zvykem v české kotlině, ale jako aktivní snahu ovlivňovat mezinárodní události v mnohem větší míře, než by odpovídalo velikosti jeho neutrální země. A je možné, že právě toto se mu stalo osudným.

Stieg Larsson (1954–2004) proslul jako autor trilogie Milénium. Asi méně známo o něm je, že se ve volném čase zajímal o sledování aktivit extremistických pravicových skupin a též na toto téma publikoval. Tento velmi intenzivní zájem ho dovedl k Palmeho vraždě. V souvislosti s ní se operovalo s mnoha vyšetřovacími liniemi – i když ne vždy dostatečně důsledně. Byla sledována kurdská či jugoslávská stopa, z vraždy byl nakonec obviněn a dokonce za ni odsouzen jistý narkoman, nicméně vyšší soudní instance rozsudek zrušila. Objevily se také stopy vedoucí do Jihoafrické republiky, spekulovalo se o možnosti spiknutí několika osob ze švédských policejních složek i o vrahově napojení na švédskou extrémní pravici.

Larssonův polozapomenutý archiv

Několik let po Larssonově předčasné smrti vstupuje na scénu třetí Švéd, autor recenzovaného díla Jan Stocklassa (nar. 1965). Tento bývalý diplomat a podnikatel, nyní publicista, má blízko k České republice: na přelomu tisíciletí pracoval na obchodním oddělení švédského velvyslanectví v Praze a následně napsal do češtiny dosud nepřeložený román Gripen av Prag (2007; název je dvojsmyslnou slovní hříčkou: znamená buď „Uchvácen Prahou“ či „Gripen z Prahy“), fiktivní příběh založený na vlastních zkušenostech z českého pobytu a odrážející indicie korupce v kauze dodávky nových stíhaček pro českou armádu.

Stocklassa toho zpočátku o Palmeho vraždě neví víc než kterýkoliv průměrný Švéd. Získá ale exkluzivní přístup do již téměř zapomenutého osobního archivu Stiega Larssona. Začne jej třídit a pročítat a materiál jej zaujme natolik, že se znovu vydá po zavátých stopách, i když se s Larssonem v názoru na profil pachatele vlastně zprvu rozchází. Prací stráví osm let. Usiluje o dovedení dřívějšího Larssonova pátrání dál – přičemž z anotace se čtenář tuto zásadní informaci bohužel nedozví, podle té Stocklassa jen popisuje, k čemu dospěl Larsson. To se ale týká pouze prvé, navíc ještě o něco kratší části knihy nazvané Stieg, kterou následuje část druhá, Ve Stiegových stopách.

Stocklassa svou knihu nazývá dokumentární román s tím, že vše, co zaznamenává, je pravda. Co tímto výrokem, z literárněvědného hlediska vlastně protimluvným, míní, vyplyne z doslovu, kde se popisuje i volba a použití materiálů. Jde především o to, že autor na některých místech skutečný běh událostí a podobu pramenů upravuje tak, aby byla pro čtenáře ještě sledovatelná. Mizí tedy určitý „balast“, který příběh nikam neposouvá, a zůstává hlavní linie příběhu odpovídající skutečnosti. Někde rovněž Stocklassa v zájmu ochrany osob používá fiktivní jména. Ve svém přístupu k látce se tím, ať již vědomě, či nevědomě, drží tradic dokumentaristické vlny švédské literatury z 60. a 70. let 20. století. Nápadná je zároveň podobnost s dílem samotného Stiega Larssona, neboť skutečné postavy ze Stocklassova textu mají k Larssonovým fiktivním charakterům někdy velmi blízko. Stocklassovi se na každý pád podařilo sestavit napínavé vyprávění, jehož převod do češtiny je rovněž svižný a čtivý. Jedinou výhradu mám k překladům některých termínů týkajících se švédského politického života či policejních orgánů, jejichž doslovný převod ne vždy přispěje k pochopení jejich smyslu či činnosti.

Změť jmen a organizací

Čtenář se musí přes autorovu zmíněnou snahu o větší příběhovost připravit na velkou změť jmen a podivných organizací (z nichž některé stojí u kořenů dnešní silné antiuprchlické politické strany Švédští demokraté), nicméně právě na zkoumání tohoto prostředí Stocklassa staví své teorie o vzájemných kontaktech mezi klíčovými lidmi. V úvahu bere také jihoafrickou stopu: po skončení apartheidu začali různí členové tamní rozvědky mluvit nahlas a vzájemně se obviňovali z páchání nejrůznějších zločinů doma i v zahraničí, mimo jiné i z Palmeho vraždy. Zvláštní je, že ten, kdo promluvil, poté nešťastnou náhodou zahynul; vražd spojených s jihoafrickou rozvědkou byla v 80. a 90. letech celá řada. Stocklassa vše zasazuje do kontextu mezinárodní politiky 80. let a obchodů se zbraněmi, v nichž byly zainteresovány USA, Írán a Jihoafrická republika a kterým Palme jako světoznámý politik vymezující se proti mezinárodnímu zbrojení stál v cestě. A jistý dřívější jihoafrický rozvědčík k tomu dodává: špinavou práci jsme za politiky dělali my.

Stocklassa cestuje jak po Švédsku, tak do zahraničí (JAR, severní Kypr), aby zpovídal různé osoby. Zajímá se též o zvláštní postavu „největšího Palmeho odpůrce“, lékaře Alfa Enerströma, napojeného na pravicové extremisty. Zámožný a psychicky zjevně velmi nevyrovnaný člověk s pohnutým osudem měl velké politické ambice a vůči Palmemu, kterého ve svých knihách označoval za švédského Hitlera, trpěl silnou osobní záští. Stieg Larsson přehlédl, že se v Enerströmově blízkosti v 80. letech pohyboval jakýsi oddaný posluhovač označovaný jako Rickard, jenž se dodnes na facebooku pravidelně honosí tím, že si v den výročí atentátu připíjí. Palme byl podle něj zrádce, který chtěl Švédsko připojit k Sovětskému svazu. Je fakt, že existují názory, že Palmeho politika měla za cíl komunistický systém. Nutno ovšem dodat, že jsou založeny buď na hluboké neznalosti, nebo mají demagogický účel (k Palmeho poměru ke komunistickému Československu viz článek Olof Palme a Česko).

Prozraďme, že kniha končí pražským koncertem, kde hraje pardubický orchestr a jenž má na programu hudbu Geraldine Muchové. Během něj si dá Stocklassa dohromady veškeré nitky vedoucí k Palmeho vraždě: právě v Praze, jejíž Loreta Palmeho v mladých letech tak okouzlila. Jeho závěry vypadají tak, že někteří jihoafričtí agenti, švédští pravicoví extrémisté i policisté se vzájemně znali a mohli na zosnování Palmeho vraždy spolupracovat, i když k ní měli různou motivaci.

„Škaredý švédský virus“

Stocklassova argumentace staví na faktech a má daleko ke konspiračním teoriím. Autor nechce prezentovat žádné definitivní důkazy o tom, kdo koho zastřelil či byl do vraždy zapojený: je investigativním žurnalistou, nikoliv policejním vyšetřovatelem. Policii svá zjištění předal a je na ní, jak s nimi naloží a zda bude vražda objasněna.

Problém je ovšem v tom, že jeho teorie není teorií jedinou. Ve stejném roce jako Stocklassa vydal svou odlišnou verzi událostí také Thomas Pettersson a najde se i několik dalších expertů na Palmeho vraždu. Čtenář by potřeboval pár let, aby se se všemi variantami vysvětlení seznámil a vzájemně si je srovnal. Asi ani poté by si nebyl jistý – je ale nadějné, když i dnes, po tak dlouhé době, občas škaredý virus citovaný v úvodu recenze (a ne virus jiný) někoho nakazí v touze dobrat se pravdy.