Patřím k těm, které před několika lety uchvátily nesmírně obsáhlé, ale vskutku dechberoucí publikace Petera Englunda Nepokojná léta (1993, česky 2001) a Nepřemožitelný (2000, česky 2004), díky nimž se tento švédský historik a člen Švédské akademie proslavil nejen ve světě historiografie. Když tedy nakladatelství CPress vloni vydalo zatím poslední a neméně objemný Englundův počin Válka a naděje (Stridens skönhet och sorg, 2008), nadšeně jsem po něm sáhla i přes to, že první světová válka mezi má „oblíbená“ historická období rozhodně nepatří.

Knihu Válka a naděje chápe sám autor jako experiment. Jedná se o pokus vylíčit průběh první světové války bez faktografického výkladu a biografických údajů, jen pomocí střípků z životních příběhů dvaceti vesměs obyčejných lidí všemožných národností, názorů a společenského postavení. Ve svém líčení postupuje Englund chronologicky od začátku (srpen 1914) do konce (listopad 1918) války, aniž by jakkoli rozebíral příčiny konfliktu, jeho vznik, průběh, konec či důsledky. Namísto těchto v minulosti hojně zpracovávaných témat si pokládá otázku: Jaká první světová válka byla? To se snaží ukázat prostřednictvím konkrétních lidí a jejich osudů, pocitů, dojmů a prožitků.

Začátek každé kapitoly (ty jsou členěny podle letopočtů) je uveden přehledem nejdůležitějších událostí, který čtenáři pomáhá se zorientovat. Kniha totiž sice obsahuje fundované poznámky autora, ty však spíše doplňují dějinný kontext, než aby vysvětlovaly základní fakta. A pak už je čtenář vržen přímo do víru dění. Ocitá se v Augustówě, kde se americká manželka polského šlechtice a matka dvou dětí Laura de Turczynowiczová dozvídá o vyhlášení války. Dva dny poté německá školačka Elfriede Kuhrová sleduje odchod 149. pěšího pluku z města Schneidemühl a postarší Skotka a pozdější humanitární pracovnice Sarah Macnaughtanová popisuje svůj nevěřícný údiv při pohledu na vojáky loučící se na nádraží s rodinami. Podobně náhle pak kniha po téměř šesti stech stránkách i končí – shrnutím toho, kde se která osoba nacházela v závěru války. Jaké byly další osudy těch, kteří válku přežili, se již nedozvíme.

Kromě opravdu inovativního přístupu, na jehož úspěch Englund navázal rozšířeným vydáním své knihy (švédsky zatím vyšly dva svazky, mapující podrobněji roky 1914 a 1915), lze kvitovat i pozornost věnovanou mimoevropským bojištím a italské frontě, která bývá často opomíjena, a život vojáků na alpských vrcholcích tak zůstává laické veřejnosti pořád poměrně neznámý. Dále je zajímavé, že v knize důležitou roli (pro válku nezvykle) hrají i ženy – z dvaceti osob je ženského pohlaví hned pět. Kromě tří již zmíněných se jedná ještě o anglickou zdravotní sestru v ruské armádě Florence Farmboroughovou a emancipovanou australskou řidičku srbské armády Olive Kingovou. Jejich podíl na celkovém obrazu konfliktu je značný – ať již je to způsobeno prostorem, který tyto ženy od autora dostávají, nebo faktem, že sledovat jejich osudy je pro čtenáře mnohem snazší než u patnácti mužů, kteří chtě nechtě (i přes stručný přehled všech postav na začátku knihy) splývají v jednolitou masu. Nepřehlednost je ještě umocněna krátkostí jednotlivých scén, zřídka přesahujících jednu či dvě stránky. Čtenář tak nemá možnost se s postavami nijak blíže seznámit a zapamatovat si je, natož s nimi jejich osudy prožívat.

Sympaticky naopak působí využití autentických materiálů, především deníkových záznamů, z nichž autor tu a tam i cituje. Nikde se ale bohužel nedozvíme, na základě jakého klíče si autor konkrétní historické postavy vybral či jak pracoval s prameny a jak je doplňoval (závěrečný seznam zdrojů a literatury pouze lehce napoví). Zmíněné informace od autora či reflexi odborníka, který by Englundův počin zasadil do širšího historického bádání, by mohl obsahovat doslov, který však zcela chybí, což by se u historiografických publikací rozhodně stávat nemělo. Podobné pochybnosti vzbuzuje také fakt, že česká verze knihy byla pořízena z anglického (autorizovaného) překladu. Že se jedná o překlad překladu, je dle mého názoru na knize velmi znát. I to je zřejmě příčinou, proč Nepokojná léta zmíněná v úvodu této recenze a Válka a naděje působí jako knihy od dvou různých autorů. Navíc tam, kde líčení třicetileté války bere svou detailností a spádem dech, prosvítá v popisu první světové války nuda a šeď.

Knihu lze doporučit především zájemcům o dějiny první světové války, kteří mají faktografii již načtenou a disponují dobrou pamětí, případně ochotou dělat si u čtení zápisky. Jako doplňující materiál se hodí také pro výuku dějepisu na středních školách a pro zájemce o dějiny každodennosti. Pokud ale hledáte historiografickou knihu s kvalitami krásné literatury, sáhněte raději po jiné knize, byť od téhož autora.