Komiksové adaptace literárních děl bývají trojího druhu. Nejčastěji jde o snahu nějak zpřístupnit klasiku mladší generaci, pro kterou se zdá být text knihy příliš neatraktivní, vzdálený stářím knihy i charakterem textu. Pak jsou tu pokusy komerčně trochu vyždímat slavné jméno. A několik málo autorů přistupuje k adaptacím doopravdy invenčně, využívá předností komiksového média ne k tomu, aby převyprávěli a ilustrovali děj, ale aby jej po svém interpretovali. Nejlépe se v tomto směru daří Rakušanovi Nicolasi Mahlerovi, který skvěle dokázal zachytit atmosféru Bernhardových Starých mistrů. Ale i on si trochu vylámal zuby, když se pokusil adaptovat Musilova Muže bez vlastností.

Adaptace románu (či spíše novely) Alberta Camuse Cizinec patří do první množiny. V domovské Francii byla vydána v nakladatelství Gallimard, kde vyšel v roce 1942 i originál, tentokrát je ovšem titul zařazen v edici pro mládež. Ve stejné edici Gallimard vydal ještě další Ferrandezovy adaptace Camusových děl: v roce 2009 povídku Host ze sbírky Exil a království a v roce 2017 nedokončený autobiografický román První člověk. Jacques Ferrandez přitom nebyl první komiksový kreslíř, který se o převod Cizince do komiksového média pokusil, předběhli ho Španěl Julián Aron v roce 2011 a Argentinec José Muňoz o rok později. Ferrandezova práce, kterou v češtině nedávno vydalo nakladatelství Garamond, pochází z roku 2013 – a těsná blízkost všech tří verzí naznačuje, že byly směřovány ke stému výročí Camusova narození.

Lze tedy předpokládat, že šlo svého druhu o objednávku nakladatelství. To se obrátilo na kreslíře, který měl jednak za sebou již zmíněnou povídku Host, především však stejně jako Camus pochází z Alžíru. Narodil se tu sice o půlstoletí později (1955), nicméně dalo se přinejmenším předpokládat, že dobře zná město i pláž, kde se odehrává děj knihy. Zároveň se jedná o zkušeného autora, který komiksy kreslí již od počátku osmdesátých let.

Výsledek tomu všemu odpovídá. Komiksový Cizinec není špatné dílo a například na zobrazení dobového Alžíru, jeho ulic, objektů i zmíněné pláže, na níž došlo ke klíčové události románu, si dal Ferrandez obdivuhodně záležet. Stvrzují to i komentáře v závěru knihy, kde autor na podstatné lokace upozorňuje a přináší jejich fotografie. Jeho kresba je trochu roztěkaná a místy nervní, ale ne přespříliš, vlastně je to poměrně konvenční a konzervativní pojetí, které neurazí ani nenadchne. Camusovo dílo pojal uctivě a docela věrně – což bohužel nemohlo vést k velkému úspěchu.

Cizinec je totiž do značné míry působivý v tom, že vše vypráví sám (anti)hrdina Mersault. Právě tím, že mu svěřil vyprávění, dosahuje Camus onoho ambivalentního účinku, kdy v některých pasážích je text mimořádně naléhavý, ale především působí odtažitě a chladně. Cizinec je kniha, kde se toho moc nestane a podstatnější než děj je způsob Mersaultova vnímání: událostí, lidí včetně sebe sama a světa jako takového. Přenést něco takového do obrazového vyprávění je vskutku oříšek.

Ferrandez jde přitom tou nejjednodušší cestou: pokouší se zachytit události a dialogy, nechává stranou úvahy a raději zkouší skládat příběh. Navíc se snaží držet obvyklých komiksových pravidel, tedy vyprávět hlavně pomocí obrazu a dialogů. Hlas vypravěče se objeví až v posledních pasážích, kdy už není zbytí: Mersault sedí v cele smrti a snaží se nějak pochopit a posoudit svou situaci. Jenže tímto způsobem se onen sugestivní dojem z díla vytrácí, zůstává jen obrazový přepis střídmého děje. Ferrandez se sice snaží naznačit (nejčastěji tím, že se Mersault potí) dusivou atmosféru horkého alžírského léta, ale opět jen mechanicky a ne moc přesvědčivě. Charakter Camusova textu, důvod, proč byl v době svého vydání a ještě i dlouho poté vnímán jako provokativní a pobuřující, Ferrandezovi uniká.

Možná to chtělo invenčnějšího, odvážnějšího autora. Ale je docela dobře možné, že přesně tak to v Gallimardu chtěli. Výsledkem je cosi jako tahák pro středoškoláky, kteří po přečtení komiksu budou schopni odvyprávět děj. A lze jen doufat, že alespoň někomu z nich bude vrtat hlavou, proč je ta kniha tak slavná – a třeba si ji taky přečte.