Na sklonku života sepsal René Descartes (1629–1650) své poslední filozofické dílo, traktát Vášně duše. Vychází z dlouholeté korespondence s anglickou princeznou Alžbětou, známou také pod přízviskem „Česká“, protože byla dcerou Fridricha Falckého. Traktát představuje především utřídění a popis psychických stavů člověka a měl sloužit jako přehledný učební materiál.

V době, kdy byl vydán, žil již Descartes několikátý měsíc ve Stockholmu, kam ho pozvala mladá švédská královna Kristýna jako jednoho ze skupiny evropských učenců, kteří měli přispět k pozvednutí jejího království. Předchozích třicet let pustošila celou střední Evropu válka, za niž zaplatila životem asi třetina jejího obyvatelstva. Švédsko z ní ovšem vystoupilo jako nová velmoc severu a jeho královna z něj nyní hodlala vytvořit také středisko kultury a vědy. S tímto záměrem shromáždila během válek velikou kořist, jejíž nejvýznamnější součástí byly rudolfinské sbírky a knihovna dovezené z Prahy.

Descartes byl pozván jakožto jeden z nejslavnějších učenců své doby, aby královně dával soukromé hodiny filozofie. Jejich setkání však nebyla plodná ani četná, učitel naopak po pár měsících v tvrdé severské zimě podlehl náhlé nemoci. Dodnes se spekuluje o možnosti, že byl otráven. Osud Kristýny, vítězky třicetileté války, byl i nadále zajímavý. Po dvaceti dvou letech vlády přestoupila na katolickou víru, a musela se tedy vzdát trůnu. Odkázala jej svému bratranci Karlu Gustavovi, jednomu z mnoha nápadníků, z nichž si nikdy žádného nezvolila za manžela. Později byla součástí nezdařených plánů francouzského kardinála Mazarina na ovládnutí neapolského trůnu. Zbytek života prožila v několika evropských zemích a svým vystupováním a činy neustále vzbuzovala údiv nejen svých současníků, ale i mnohých pozdějších tvůrců, kteří její život zpracovali v řadě uměleckých děl.

Kristýna byla vcelku opakem zdrženlivé anglické princezny a pozdější abatyše Alžběty, jež pomohla Descartovi rozvinout mnoho filozofických myšlenek v dopisech, které si po sedm let vyměňovali a které ovšem sama nikdy nechtěla zveřejnit. Z této korespondence vycházel Raffaele Simone při svém pokusu zrekonstruovat poslední, krátké a nevydařené období filozofova života. Některé dopisy převzal v jejich původní verzi a doplnil je o listy dalších osobností z jeho okolí, některé dopisy rozšířil, jiné jsou zcela fiktivní, což často platí i pro jejich pisatele. Korespondenci pak autor doplnil ještě o stránky ze smyšleného Descartova deníku.

Obraz vědce, jehož nejvášnivějším nadšením byla přísná vědecká metoda, se tak zbarvuje do odstínů, které ho činí lidštějším. Každou kapitolu knihy uvozuje výňatek z jeho traktátu, čímž jsou jeho teoretická zkoumání zasazena do konkrétního kontextu. Autor navíc filozofovi uprostřed mrazivého Švédska, jež ho chladně i přijalo, dopřává nenápadná milostná dobrodružství a snaží se nám Descarta podat jako sice úctyhodného, ale přece živoucího člověka z masa a kostí. Je mu zima, užívá si mateřskou péči své hostitelky, pochybuje o svých cílech i výsledcích svých zkoumání, občas se dopouští chybných výkladů některých pozorovaných jevů a tak dále. – Připomeňme, že učenec žil v sedmnáctém století, století vynálezů, jako je dalekohled nebo mikroskop, které s jejich pomocí teprve objevovalo svět moderní fyziky. Například sám ještě nepřijal skutečnost, že se Torricellimu podařilo vytvořit vakuum. – Descartes si pak před čtenáři především klade otázku, proč se vůbec nechal k cestě na sever zlákat, a snaží se vyrovnat s ponížením, které pro něj znamenala. Knihu uzavírá několik dopisů psaných po jeho smrti, shrnujících několik rozdílných úhlů pohledu na jeho osobnost (přičemž poslední, laskavé slovo náleží princezně Alžbětě).

Právě různé úhly pohledu Raffaele Simone předkládá. Spíš než jasnější podoba Descartovy mysli a povahy se čtenáři nabízí možnost být svědkem událostí jeho švédského pobytu v politickém a kulturním kontextu doby. K tomu patří i něketeré senzační skutečnosti, jako je otázka příčiny jeho smrti, povaha jeho vztahu s princeznou Alžbětou nebo zvláštní soukromý život královny Kristýny. Tyto spekulace se samozřejmě objevují v pasážích pocházejících z pera autora. Jeho hlas však většinou není snadné rozeznat a čtenáře tak může trápit zvědavost, kde přesně končí dobové dokumenty a kde začíná fikce. Bez náročného dohledávání mu však nezbývá než se spolehnout na erudici a vkus autora, profesora lingvistiky, autora řady knih a činorodého komentátora dění ve světě.

Překlad jeho knihy nemohl být snadný, protože již ta je zčásti překlad (z latiny a francouzštiny), a protože styl dopisů odpovídá konvencím sedmnáctého století (k nimž patří například zdvořilostní fráze jako: „ti, kteří neměli dosud tu čest Vás vidět a neznají do hloubky Vaše ctnosti, nejsou ani s to pochopit, jak může být tak zcela Váš, jako je Váš Descartes“). Překladatelka se s prací obstojně vypořádala až na to, že na některých místech text působí krkolomně a někdy i nesmyslně (což může být již vinou autorovou) a že se dopustila mnoha jazykových chyb. Protože se knize nedostalo náležité redakční práce, zůstala v textu vedle množství překlepů například řada nesprávně skloňovaných osobních jmen (například „Pierrea“ namísto „Pierra“), často je v něm nesprávně použito jiného přivlastňovacího zájmena než „svůj“ („Chci se vrátit na místo, kam patřím… Na moje místo…“) a vrcholem je seznam kapitol, v němž jsou některá jména uvedena malým písmenem.

Když si však nedokonalou formou knihy nenecháme zkazit zážitek, můžeme si vychutnat mikrohistorický výlet do Evropy po konci třicetileté války s jejím uměním, vynálezy a politickými hrami jejích významných osobností.