Když se autor této recenze roku 2014 sešel v jedné vídeňské kavárně s Paulusem Hochgattererem (nar. 1961), aby s ním vedl rozhovor později otištěný v Literárních novinách (č. 3/2015), prozradil mu rakouský spisovatel závěrem, že jeho další detektivka s komisařem Ludwigem Kovacsem bude o penězích a vyjde za rok nebo dva. Nakonec si čtenáři na román Fliege fort, fliege fort (Jen leť, jen leť) museli počkat dalších pět let a ani z původního záměru toho nejspíš příliš nezbylo. Hochgattererova novinka je totiž o penězích snad jen v tom slova smyslu, v jakém je o penězích kterýkoliv jiný román zobrazující nepřímo společenské a ekonomické rozdíly mezi lidmi.

Týraní senioři a přehlížení teenageři
Hochgatterer, který se za hranicemi prosadil zejména po roce 2010 jako tehdejší rakouský laureát Ceny EU za literaturu, nepíše klasické krimi romány. Coby psychiatr pro děti a mládež do všech svých knih včetně těch s detektivní tematikou vždy vkládá něco ze své lékařské praxe. Ve dvojici česky vydaných románů, Sladkosti života (č. 2010) a Domu s matracemi (č. 2011), se tak čtenář setkává s traumatizovanými dětmi a totéž platí i o válečné novele Der Tag, an dem mein Großvater ein Held war (Den, kdy byl můj děda za hrdinu) z roku 2017. V loňské novince Fliege fort, fliege fort, jejíž název odkazuje k říkance zaznívající v Goethově Faustovi, se terčem autorova zájmu stali mj. dospívající z okraje společnosti, lelkující v místním centru pro mládež.

Vše odstartuje působivé graffiti na fasádě jedné z obytných budov, které patří realitce populistického městského radního Konrada Seihse. Na zdi se vyjímá obrázek chrámu Hagia Sofia a tvář černošského herce Jamieho Foxxe, nad nimi pak nápisy „Gott ist grohs“ (Bůh je velikí – se zjevnou pravopisnou chybou) a „Wir sind alle Neger“ (Všichni jsme negři). Kdo graffiti na budovu načmáral? A co tím sledoval? Tým vyšetřovatelů kolem stárnoucího komisaře Kovacse se dostává pod tlak. Souběžně s pátráním po autorech provokativní kresby totiž musí řešit únos malé dívky, za kterou nikdo nepožaduje výkupné. To zpravidla nevěstí nic dobrého. A nádavkem se Kovacsově kolegyni ozvou z místní nemocnice. Opakovaně v ní hospitalizují postarší pacienty, kteří se podle všeho stali oběťmi týrání, o pachatelích ale mlčí nebo si vymýšlejí podezřelé, těžko uvěřitelné historky. Co k tomu seniory vede?

Ze střípků celek
Jak je u Hochgattererových detektivních románů obvyklé, i tentokrát sleduje čtenář události z několika perspektiv, které se po kapitolách střídají a teprve společně vytvářejí celek ozřejmující zprvu skryté souvislosti. Čtenář se díky tomu ocitá po boku komisaře Kovacse, místního psychiatra Raffaela Horna, vychovatelky Reginy z centra pro mládež a konečně i tajemného únosce zmíněné dívky. Poslední jmenovaný jako jediný předkládá svou část mozaiky v první osobě, i u zbývajících protagonistů je však míra introspekce ze strany vypravěče vysoká, což narativní rozdíly mezi kapitolami smazává.

Milovníky klasicky vypointované, lineárně vyprávěné detektivky nejspíše zaskočí, že hnacím motorem příběhu není výhradně postupné objasňování zločinů, ale doplňuje jej řada zčásti podružných tematických motivů a osobních minizápletek. Jejich význam čtenář zprvu nedokáže rozklíčovat a správně zařadit, natož docenit. V součtu s mozaikovitou strukturou knihy navíc tyto vedlejší linky tříští čtenářovu pozornost, a tak komplexně vystavěný příběh trochu postrádá tempo. Hochgatterer ostatně ani není typ vypravěče, který by někam pospíchal. Nepokouší se za každou cenu uměle udržovat napětí a taktéž na ryzí akci je velmi skoupý.

Přitažlivost textu tkví právě v pečlivosti, s níž se Hochgatterer věnuje svým postavám, v míře, s jakou nechává čtenáře nahlédnout do života protagonistů a jejich všednodenních starostí. Na komisaři Kovacsovi se začíná podepisovat vysoký věk a musí řešit problémy se srdcem, Hornovi dělá vrásky vzdorovitý dospívající syn a Regina čelí skupině rozdílných puberťáků, z nichž každého sužují vlastní strachy a démoni. Nepřímo, ale přesto znatelně se román dotýká tématu integrace mladistvých uprchlíků a s migrací spjatých projevů novodobého rasismu, zhmotněných na stránkách knihy zejména v podobě holohlavých příslušníků soukromé bezpečnostní agentury. Pravda, tady jde o trochu stereotypní zkratku, nad kterou se u autora Hochgattererových kvalit a intelektu lze trochu podivit. V panovačném chování sekuriťáků hlídajících místní ubytovnu pro uprchlíky se však nenápadně zrcadlí tematické jádro románu: zneužití moci, vykořisťování slabších, ponížení a ztráta důstojnosti. Právě k těmto zločinům se totiž vyšetřovatelé pod Kovacsovým vedením doberou.

Zpestření pro čtenáře detektivek
Paulus Hochgatterer si zakládá na tom, že jeho knihy nejsou pouze laciné pulpové detektivky moderního střihu, nýbrž romány s literárním i společenským přesahem. Často zdůrazňuje, že se ve svých textech pokouší dát hlas těm, kteří svá traumata a obavy nemohou nebo nedokážou sami artikulovat.

To platí i pro novou prózu Fliege fort, fliege fort, o níž by se patřilo hovořit spíše jako o společenském románu s detektivními prvky. Teoreticky tak po knize může sáhnout i čtenář, který se detektivce jinak spíše vyhýbá. Milovníci krimi či severských thrillerů pak Fliege fort, fliege fort mohou číst jako drobné zpestření názorně demonstrující, kam lze posunout detektivní žánr, aniž by se autor zpronevěřil všem jeho nepsaným pravidlům.