Získá čím dál masivnější závislost na elektronických zařízeních v budoucnosti ještě radikálnější formu? Bude se lidský život odehrávat více v kybersvětě než v realitě? Takové otázky a motivy autoři science fiction zpracovávají již dlouho, nejpozději od Huxleyho Konce civilizace. Propracovanější a dostupnější technologie, ale i aktuální ohrožení epidemií jako by naznačovaly, že se tomuto stavu blížíme stále rychleji. Radikální možnost, kam až to vše může zajít, nabízí komiksový román francouzských autorů nazvaný Alt-Life, což je samozřejmě zkratka pro alternativní realitu, respektive alternativní život.

Na počátku příběhu takový alternativní život vede vybraná dvojice dobrovolníků René a Josiane. Jsou uzavřeni v jakýchsi měkkých kokonech, napojeni na dráty a v hlubokém spánku se noří do virtuálního života. Zajímavé a podstatné je, že si svůj virtuální svět převážně sami vytvářejí. Zprvu zjišťují od tvůrců celého projektu, co a jak v umělém světě funguje, postupně se v něm však zabydlují a pomoc zvenčí přestávají potřebovat. Tento svět je designovaný, aby eliminoval to, co nás v reálném životě bolí, trápí, obtěžuje či znechucuje a naopak nabídl v maximální míře to, po čem toužíme.

Temperamentnější a poživačnější Josiane příliš neváhá a rychle své fantazie zaměří směrem k sexu, který má ráda s mohutnými svalnatými chlapy. Přemýšlivější a introvertnější René to samozřejmě zkouší také, ale brzy začne zjišťovat, že mu to nestačí. Ne že by se tělesných radovánek zříkal, ale zkouší se svou představivostí i promyšlenější experimenty a v závěru se dokonce dostává do pozice jakéhosi boha a vytváří vlastní vesmír s živými bytostmi. V reálném světě jsou jejich aktivity sledovány a komentovány, program je vylepšován a připravován na to, že bude postupně využíván masově. K tomu také v druhé části komiksu dojde, příběh se nicméně brzy vrátí k individuálním osudům hlavních dvou hrdinů.

Ti mezi sebou pochopitelně navážou milostný vztah. Jednak proto, že s vyfantazírovanými bytostmi se dlouho vydržet nedá, jednak proto, že i tělesný prožitek ze sexu s někým živým (byť stále jen ve virtuálním prostoru) je nějak plnohodnotnější. Zde si mimochodem autoři dovolí jeden z mála vtípků, když oba aktéři neodolají pokušení a tělo toho druhého si ve vlastním vnímání trochu vylepší; což je následně předmětem krátkého sváru. Ostatně podobných humorných a ironických prvků by si Alt-Life zasloužil více.

Stejně tak by potřeboval pevnější dějovou linku, nějaký příběh se zápletkou a rozuzlením. Ale scenárista Thomas Cadène (nar. 1976), který začínal jako kreslíř (a v tomto směru pokračuje v Moebiově tradici, který také od kreslení přešel i ke psaní scénářů – jenže převážně komiksových povídek a obecně krátkých útvarů), takový příběh napsat neumí nebo nechce. Jeho hrdinové si ve virtuálním světě užívají, přemítají o všem možném (především samozřejmě o své situaci a o tom, jak se liší a podobá realitě). Ráz vyprávění se příliš nemění ani v okamžiku, kdy je ve virtuální realitě doplní miliardy dalších lidí. Snad jen pointu má Cadène připravenou dobře, když posledními dvěma stránkami po happyendovém konci ve falešné realitě připomene také tu skutečnou a velmi materiální.

Jako kreslíře si Cadène vybral Josepha Falzona (nar. 1984), nejspíš proto, že jeho pojetí se trochu blíží pozdním Moebiovým kresbám. Vše tedy působí poněkud vyprázdněným, odcizujícím dojmem, a to i v případě, že obrázek je plný lidí nebo jiných živých (případně fantasmagorických) bytostí. Přispívá k tomu i počítačový koloring se strojově stejnoměrnou barevnou škálou s převahou tlumenějších barev. Syntetické prostředí to nicméně vystihuje docela dobře. Je ale otázka, zda se k ideálnímu virtuálnímu světu hodí Falzonova místy kostrbatá a nesouměrná kresba. Jestliže u skutečných těl obou hlavních hrdinů, která asi nemají být ideální, jistá nesouměrnost a místy až neohrabanost nevadí, u jejich představ sexuálně vyzývavých krasavců a krasavic už spíše ano.

Alt-Life je artová sci-fi, která čtenáře neurazí, ale ani příliš nenadchne. Má zajímavé nápady i výchozí situaci, nicméně vize virtuálního světa v něm není nijak zvlášť nová, jen snad zevrubněji (a intimněji) promyšlená. Nicméně v době pandemie, která nás ze života ve společnosti vhání do osamění rodin nebo jiných malých společenských jednotek či rovnou k počítačům a mobilům, má svou aktuálnost. Ostatně v reálném světě Cadènova komiksového románu chodí lidé obklopeni jakýmisi bublinami, jistě proto, aby eliminovali nečistoty a nákazy z okolí. Tyhle bubliny nám možná hrozí více než odhmotnění ve virtuální realitě.