Roberto Bolaño (1953–2003) je patrně nejslavnější latinskoamerický spisovatel, který se na scéně objevil, poté co odezněla nejzářnější léta autorů takzvaného latinskoamerického boomu. Bolañovy knihy si našly postupem času cestu ke čtenářům po celém světě a vedle mnoha literárních fajnšmekrů se mezi jeho nadšené fanoušky počítá třeba i zpěvačka a básnířka Patti Smith. Čeští čtenáři se mohli s tímto autorem poprvé setkat v roce 2005, kdy zde vyšlo v překladu Daniela Nemravy (tehdy bez větší pozornosti) Chilské nokturno (orig. 2000), tedy dva roky předtím, než Roberto Bolaño příslovečně otřásl literárním světem poté, co byla do angličtiny přeložena jeho patrně vůbec nejznámější kniha Divocí detektivové (orig. 1998). Ta vyšla v roce 2008 i u nás. Roberto Bolaño zemřel v roce 2003 a své světové slávy se tak nedožil, avšak u nás tento jeho román našel nejen čtenáře, ale i výbornou interpretku Anežku Charvátovou. Ta od té doby přeložila dalších pět Bolañových próz, mimo jiné jeho nejobsáhlejší knihu, posmrtně vydaný román nazvaný 2666. Čerstvě se k českým čtenářům dostává útlá novela Amulet. Opět v překladu Anežky Charvátové ji vydalo nakladatelství Argo a čtenáři, kteří si oblíbili autorovy nejdelší a nejslavnější knihy, by i Amuletu měli věnovat pozornost. Najdeme v něm totiž paralelu jak k Divokým detektivům, tak k románu 2666.

Spojnice s Divokými detektivy je nabíledni. Vypravěčkou Amuletu, který v originále vyšel v roce 1999, je Uruguayka Auxilio Lacoutore, „matka všech mexických básníků“, jejíž příběh čtenáři Divokých detektivů dobře znají. Najdeme jej v druhé části, nazvané Divocí detektivové a tvořené desítkami výpovědí těch, kterým zkřížili cestu Arturo Belano a Odysseus Lima. Auxilio Lacoutore vypráví o tom, jak během policejního zásahu v roce 1968 zůstala schovaná v (pravděpodobně) čtvrtém patře univerzitní budovy v mexickém hlavním městě a vydržela tam téměř dva týdny úplně sama. Nikdo jiný v univerzitním kampusu tehdy nezůstal. Tato událost rámuje i novelu Amulet. Za dlouhých dní, které musí Auxilio Lacoutore strávit ve svém útočišti na záchodě, se postupně propadá do poetických, téměř halucinogenních představ a z nevábné místnůstky ve vzpomínkách a vizích překračuje čas i prostor. Vypráví přitom jak o minulosti, tak o budoucnosti. Co se minulosti týče, nejčastěji vzpomíná na polovinu šedesátých let, kdy dorazila do Mexika. Její vzpomínky se točí především kolem někdejších setkání s mexickými básníky; rozpomínáním na ně se na samém začátku vypravování pokouší přesně datovat svůj příjezd do Mexika (mimochodem, velice podobně začíná i Auxiliina výpověď v Divokých detektivech):

„Přicestovala jsem do Mexika D. F. roku 1967 nebo možná 1965 či 1962. Už si nevzpomínám na data ani na putování, vím jenom, že jsem se ocitla v Mexiku a pak už nikdy neodjela. Mám se snažit rozpomenout? Tak vyhladíme vrásky času jako pleť odkvétající ženy na operačním sále plastické chirurgie. Podívejme se na to. Přijela jsem do Mexika, když byl ještě naživu León Felipe, ten kolos, ten živel, a León Felipe zemřel roku 1968. Přijela jsem do Mexika, když byl ještě naživu Pedro Garfias, veliký člověk a veliký melancholik, a don Pedro zemřel roku 1967, to znamená, že jsem musela dorazit před rokem 1967. Řekněme, že jsem do Mexika přijela roku 1965.“ (s. 11–12)

Jako v dalších Bolañových prózách, i v Amuletu vystupují jak postavy reálné (viz citovanou ukázku a jména León Felipe a Pedro Garfias), tak fiktivní. Auxilio Lacoutore tak v průběhu vypravování vzpomíná i na svá setkání s Ernestem San Epifaniem či s Arturem Belanem, slavným alter egem samotného Roberta Bolaña. K němu se chová jako správná „matka mexické poezie“. Řekne mu, kdo byl Ezra Pound, William Carlos Williams a T. S. Eliot, a jedné noci jej „nemocného, opilého“ odtáhne domů. Amulet lze tak mimo jiné číst jako další dílek do pomyslné skládačky Bolañova vlastního životopisu, který vtělil do svých románů.

Dalším důvodem, proč by měli příznivci tohoto autora po Amuletu sáhnout, je skutečnost, že se v tomto díle nabízí (jedno z možných) vysvětlení názvu románu 2666. V ranních hodinách vypravěčka následuje Artura a Ernesta San Epifania do čtvrti Guerrero: „[…] Guerrerova třída se touhle dobou podobá víc než čemukoli jinému hřbitovu, ale ne hřbitovu roku 1974, ani hřbitovu roku 1968, ani hřbitovu roku 1975, nýbrž hřbitovu roku 2666, hřbitovu zapomenutému pod víčkem mrtvého nebo nenarozeného, lhostejné tekutině oka, které protože chtělo něco zapomenout, nakonec zapomnělo všechno.“ (s. 72)

Jak přesně si tuto narážku vyložit, musí každý čtenář posoudit sám, v Bolañově literárním univerzu lze jen těžko pokládat něco za dané a jednoznačné. Každopádně lze alespoň doporučit, aby případní čtenáři přistupovali k Amuletu až poté, co se seznámí s Bolañovými velkými romány, a aby tuto útlou novelu pojímali spíše jako ozvučnou desku, na níž můžou některé motivy či postavy zaznít nově, jinak či alespoň znovu.

Obecně se dá říci, že knihy tohoto chilského autora patrně nenadchnou každého čtenáře. Ne každému sedí Bolañův antiliterární přístup k literatuře, jeho vypravování plné zdánlivě nikam nevedoucích odboček a vysloveně slepých ramen. Ostatně ani knihy blížící se rozsahem tisícovce stran nejsou většinou považovány za čtenářsky vstřícné. Síla Bolañova vyprávění, v němž se mísí nejen realita a fikce, ale také zdánlivě nesourodé množství literárních žánrů – od reportáže přes detektivku až třeba po deníkové vyprávění –, však nabývá na intenzitě právě s rozsahem. Totéž platí i o jedné z dalších předností Roberta Bolaña, o jeho radosti z vyprávění – či spíše touze, potřebě vyprávět, jež nemá daleko ke grafomanii.

Ve stočtyřicetistránkovém a řídce vysázeném Amuletu tak autorovy literární prostředky ochutnáme, ale zcela nevychutnáme. Pokud by někdo vzal do ruky Amulet jako první z Bolañových knih, dost možná by se divil, proč se právě kolem tohoto spisovatele dělá takový humbuk. Což je poměrně paradoxní situace. U autorů, již mají na kontě mnohasestránkový opus (případně více takových opusů), obvykle „slouží“ drobnější práce jako jakási ochutnávka, po níž se může čtenář rozhodnout, zda se vrhne i na knihu, kterou se bude prokousávat klidně i několik týdnů. Avšak paradoxy k dílu slavného Chilana patří. U Bolaña je zkrátka lepší popasovat se s těmi nejobsáhlejšími romány a až potom začít vyzobávat drobnější práce. I mezi nimi sice stojí Amulet spíše v druhé linii, přesto se jedná o dílo, které si Bolañovi příznivci užijí. Už jen díky strhujícímu, živelnému, poetickému jazyku.