Szczepan Twardoch (*1979) patří momentálně k nejčtenějším polským spisovatelům. Jeho knihy z posledních let si díky svým silným společenským akcentům a atraktivní ponuré poetice získaly spoustu čtenářů i uznání kritiků. Přesto je však řada těch, kteří autorovi Morfia vyčítají, že se v poslední době stává jen laciným komerčním produktem. Ano, Twardoch je na současné polské literární scéně určitě kontroverzní osobností, k čemuž přispívá nejen jeho vždy „vystajlovaná“ garderoba a drahá auta, jimiž se vozí, ale i skutečnost, že byl po určitou dobu ambasadorem značky Mercedes-Benz. Faktem však zůstává, že ví, jak napsat dobrou knihu.

Twardochův zatím poslední román Král je ve svém vyznění více než aktuální. Od začátku do konce se v něm totiž line jakýsi zvláštní neklid. Král je román pojednávající o Varšavě 30. let, totiž v zásadě o dvou různých Varšavách – polské a židovské – a jejich vzájemných konfliktech. Příběh je vyprávěn z pohledu mladého židovského chlapce a následně i jeho stárnoucího „já“ Mojžíše Bernštajna, syna zadlužené oběti židovského mafiána a boxera Jakuba Šapira. Jak se ale ukazuje po několika přečtených stránkách, hlavním hrdinou příběhu nemá být vypravěč Bernštajn, ale právě zmíněný Šapiro, jenž denně obráží „své“ neklidné město a dělá špinavou práci za svého mafiánského bosse Kmotra Kaplicu.

Gangsterka v retro kostýmku
Král má tematicky velmi blízko k žánru v současnosti velmi oblíbených retro gangsterek. Některé scény jako by byly vyňaty z Kutscherova proslulého románu Mokrá ryba (2007) – ten bude asi většině čtenářů známější v jeho seriálové, popřípadě komiksové podobě s názvem Babylon Berlín. V románech tohoto typu tvůrci obvykle pracují s rychlou akcí a příběhem zasazeným do atraktivních historických kulis. Je v nich přítomno samozřejmě také hodně násilí a řádná dávka erotiky, což z nich činí atraktivní záležitost i pro širší čtenářskou veřejnost. Podobně jako v příběhu německého autora dochází také v Twardochově próze k mísení vyhrocených, individuálních osudů s politicko-mocenskými konflikty, tak příznačnými pro období konce 30. let.

„,Zasraný debilní Židi,‘ dodal ještě Zieliński a plivl jim pod nohy.
,V tomhle se ale pleteš, protože já jsem Polák,‘ řekl rozveseleně Kmotr a kopl zajatce do obličeje. ,Polák a socialista, antisemitismus se mi hnusí. Stejně jako takoví malí Hitlerové jako ty, kriple.‘ Zieliński vyplivl směs krve a vyražených zubů. ,Doufám, še chcípnete,‘ zamumlal přes rozbitou pusu. ,Šidi, sosialisti, volševici, jedna srádsovská pakáš.‘“ (s. 198)

Pro náročné i víkendové čtenáře
Román stojí za přečtení rovněž proto, jak bravurně v něm autor mísí prvky vysokého stylu s literárně pokleslejšími postupy a motivy. Pro náročné knihomoly může tak kniha představovat příjemné, avšak nikoli hloupé odpočinkové čtivo. Pro skromného, „víkendového“ čtenáře může být zase Twardochova próza můstkem do světa ambicióznějších knižních titulů. Asi bude lepší, objasním-li tento žánrový a stylistický synkretismus na konkrétnějším příkladu. Jak už víme, v Králi autor pracuje s poněkud neoriginálním, černobílým schématem hlavního hrdiny. Knih s totožnými „alfa samci“ nalezneme ve světové literatuře hromadu. Polskému spisovateli se však podařilo vykreslit i příběh tak archetypálně triviálního jedince, jakým je Šapiro, napínavě, a to díky nevšední, postmoderně pojaté naraci, jejímž prostřednictvím se v polovině příběhu převrací vzhůru nohama celá popisovaná skutečnost.

V Králi najdeme ale také spoustu historické pravdy. Slezský spisovatel zde líčí osudy některých skutečných postav (za postavou Kmotra Kaplici se tak například ukrývá legendární polský gangster meziválečné Varšavy Tata Tasiemka), ale rovněž i některé smutné reálie, na něž se polská společnost snaží dlouhá léta zapomenout, ať už jde třeba o vysokoškolská lavicová ghetta určená židovským studentům, anebo o koncentrační tábor v Bereze Kartuské, v němž byli na rozkaz polské vlády drženi a mučeni problematičtí političtí oponenti.

„Zavřeli ho do cely bez oken vykopané v zemi, kde vládla nesnesitelná zima, přestože byl neobyčejně teplý říjen. Jediný kus nábytku představovala zděná lavice, bez slamníku nebo čehokoli dalšího. Na podlaze stála voda, několik centimetrů, ledová. I přes nízkou teplotu silně zapáchala a plavaly v ní výkaly, protože kbelíky pro vězně na samotce byly jednoduše děravé. Okamžitě taky najeli na obvyklý režim. Každou čtvrthodinu ťukal na dveře Kmotrovy cely policista. Už dřív ho poučili, že na každé zaťukání musí odpovědět hřmotným ,Zde!‘. Tato procedura má za cíl jedině jeho vlastní dobro, strážci tak ověřují, jestli žije.“ (s. 277–278)

Celý příběh obohacuje rovněž autorova silná fascinace tělesností, která vyúsťuje nejen v akční scény plné násilí, ale také v téměř až filozofující reflexe o hranicích lidského vědomí a bytí, což knihu posouvá ještě o několik úrovní výš.

„Šapiro nařídil zabalit hlavu Nauma Bernštajna, mého otce, i s peněženkou obsahující pár drobných a dokumenty, do jeho vlastního chalátu. V hlavě Nauma Bernštajna se nacházel už mrtvý mozek Nauma Bernštajna. Dnes by se dalo říct, že hlava Nauma Bernštajna byla skutečným domem Nauma Bernštajna, že v této hlavě, v tomto mozku Naum přebýval, když ještě žil, protože čím byl Naum Bernštajn? Naum Bernštajn nebyl tělem Nauma Bernštajna, které teď leželo rozčtvrcené na zemi. Naum Bernštajn byl tím, co si Naum Bernštajn myslel o Naumu Bernštajnovi, byl vzpomínkami Nauma Bernštajna, byl tím, co se odehrávalo v mozku Nauma Bernštajna, když tělo Nauma Bernštajna vypouštělo do krevního oběhu substance, z nichž se rodily emoce Nauma Bernštajna, tedy endorfiny Nauma Bernštajna, adrenalin, kortizol a další látky, které jsou zdrojem lidských emocí a z nichž se Naum Bernštajn skládal, když se například miloval s mou matkou, což dělával obvykle na šábes, jak se na zbožného Žida sluší […].“ (s. 55)

Román Král přináší silné svědectví o rasové a ideologické odlišnosti a nebezpečí, které vyplývá z deficitu tolerance. Proto je tak aktuální. Je to příběh o nestabilním, falešnými ideologiemi rozbitém světě, jejž má zanedlouho potkat katastrofa. Tato katastrofa je však nezbytná k tomu, aby mohlo dojít k přehodnocení veškerých lidských snah a tužeb.