Autor románu, básník, esejista a romanopisec Ning Kchen (Ning Ken, nar. 1959) se sice narodil a studoval v Pekingu, ale roku 1984 se dobrovolně přestěhoval do Tibetu a několik let tam působil jako středoškolský pedagog. Seznámil se zevrubně s tamním způsobem života, kulturními a náboženskými zvyklostmi i tibetskou historií. Sám vzpomíná, že obraz Tibetu, jak ho znal z filmů a novinových článků, se diametrálně lišil od skutečnosti, s níž se osobně setkal. Uchvátila ho krajina s modrými řekami i nebem klenoucím se nad velehorami a Tibeťany považuje za nesmírně milé a srdečné lidi.

Roku 2009 vydaný román Nebe nad Lhasou (Tchien, Cang / Tian, Zang) byl velmi dobře přijat čtenáři i kritikou a Ning za něj získal Š’ Naj-anovu (Shi Nai’an) literární cenu. Český překlad byl díky pilné překladatelce Zuzaně Li vydán dříve než anglický. Sám Ning Kchen pobýval na jaře 2019 v Praze jako hostující autor v rámci projektu Writers’ Residence Prague.

Ning Kchen je představitelem velmi specifického literárního žánru, který sám nazývá čchao-chuan (chaohuan), tedy „pře/nad-neskutečné“ („ultra-unreal“). Nový žánr se v určitých aspektech podobá magickému realismu. Autor zdůvodňuje vznik tohoto žánru současným stavem a radikálními proměnami čínské společnosti, které jsou tak absurdní, že ani fantazie tvůrců fikce je téměř nedokáže překonat.

Pro Ningova prozaická díla je typický značný rozsah a zvláštní literární postupy. V centru dění jeho románů se často objevují poněkud podivínské postavy. V Nebi nad Lhasou jsou takové minimálně tři. Všechny navíc představují intelektuály, kteří z různých důvodů dobrovolně odešli do exilu a průsečíkem jejich cest se stal Tibet. Místopisně přesněji řečeno: vesnice ležící nedaleko Lhasy, přimykající se k horskému úbočí s prastarým buddhistickým klášterem Däpung. Dva hrdinové jsou muži: mladý Číňan Wang Mo-ťie, filozof, který se po masakru na náměstí Nebeského klidu z Pekingu raději ztratil v Tibetu a pracuje jako učitel. Matthieau pochází z Francie. Opustil slibnou kariéru vědce-biologa, aby se stal tibetským mnichem a vyhledávaným duchovním učitelem. Třetí hrdinkou je Ükji, mladá žena, pocházející ze smíšeného čínsko-tibetského manželství. Ta na své cestě opsala obzvlášť velký pomyslný kruh: po studiích v Evropě se vydala do Tibetu hledat nejen své kořeny, ale především odhalit tajemství žen z vlastní rodiny.

Autor v románu mistrně kombinuje mnoho různých témat a myšlenek. Popisuje často traumatické zážitky, prožitky a vzpomínky jednotlivých postav. Od filozofie, duchovních a náboženských témat, do nichž má až výjimečný, osobně prožitý či promyšlený vhled, se dostává až k líčení zvráceného vztahu mezi Wang Mo-ťiem a soudkyní Jü Jou-jen. Ning Kchenovy postavy a jejich osudy se prolínají s nádhernými, dynamickými popisy tibetské krajiny, zvyků a tradic, s vyprávěním o tibetské historii a jejím vlivu na život jednotlivců.

A pokud by vše výše zmíněné čtenáři nestačilo, další významnou rovinou díla je výjimečný literární styl. Řečeno dnešním jazykem, jsou to vlastně dvě knihy v jedné: vedle románu samotného jsou druhým svébytným textem poznámky pod čarou, v nichž vypravěč doplňuje mnoho důležitých detailů. Podrobně rozebírá a snad i vysvětluje chování, motivaci i vnitřní rozpoložení hrdinů románu, zabývá se filozofickými a literárněteoretickými tématy, vysvětluje jejich vztah k textu i k postavám. Ning Kchenovo Nebe nad Lhasou lze doporučit všem, kteří během nadcházejících dlouhých večerů zatouží po nevšedním čtenářském zážitku: ať už jde o autorův styl, prostředí, nebo „pouhý“ děj.

„Protáhlé jezero Jamdok leželo třpytivě natažené v náručí himálajských hřebenů. Nad průsmykem se vypínaly dva ledové vrcholky, odtržené od světa lidí, svými špičkami jako by protínaly nebeský baldachýn a tou průrvou vytékala nebeská modř, jíž se plnilo posvátné jezero. Vrcholky se občas objevily ve své nahotě, občas mizely v mracích těhotných hučící sněhovou vánicí, už od pohledu na ně mrazilo. Jak by se člověk mohl vydrápat až tam nahoru? Ükji si ho představila, jak zdolává vrchol ve sněhové vánici, ta představa jí připadala neuvěřitelná. A taky že byla nereálná, ve sněhové vánici se žádný horolezec na vrchol nepouští.“ (str. 214)