Zatímco český dějinný příběh reprezentuje nárok malého národa na uznání vlastního podílu na velkých vyprávěních evropské civilizace, polský příběh byl a dodnes je veden svérázně nutkavou touhou po přijetí mezi velká evropská vyprávění. Nezřídka pak tento apel kontrastuje se stereotypy Polska a polských dějin jinde v Evropě. Ostatně ne jinak je tomu také v Česku, kde je polská tradice stále často přijímána v podobě kombinace nezájmu s někdy až orientalizující distancí. Právě navzdory této předsudečnosti, přežívající v popelu českého dějinného příběhu Palackého a Masaryka, navazuje Jan Květina na svou starší knihu Šlechtická demokracie. V knize Mýtus republiky nyní předkládá českému publiku analýzu politického myšlení Republiky obou národů s jeho republikánským dědictvím a seznamuje jej s jednou z důležitých kapitol polského národního příběhu.

Již úvodní kapitola signalizuje Květinův zájem adresovat českému čtenáři hlubší způsob uvažování nad otázkami spojenými s fenoménem Republiky obou národů a obecně polských dějin. Ač píše do značné míry z polské perspektivy, neznamená to, že by autor nereflektoval polské stereotypy onoho kýče národní tradice. Konečně idealizované obrazy polské husarské jízdy jako „okřídlených zachránců Evropy“ či vize Polska jako „předmoří křesťanstva“ bránící latinský svět před barbarstvím a despotizmem Východu dodnes velice živě pulzují polským veřejným prostorem. Každopádně Květina míří předně na myšlenkový svět českého čtenáře, pročež také v úvodní kapitole s neskrývaným sarkasmem představuje některé ze stereotypů o „východním“ sousedovi, jež mnohdy vládnou v české společnosti, přičemž nechybí ani karikovaný obraz polských astronautů z komediálního seriálu Kosmo. Pro některé české čtenáře, zejména jsou-li ze vzdálenějších končin od polských hranic, může být až trochu překvapujícím zjištěním, jak moc negativní obraz mají mít Poláci v myslích Čechů – příkladně autor této recenze je z kraje, kde si lidé o Polácích nemyslí často „vůbec nic“. Nicméně i tento aspekt je potřeba vzít v úvahu, neboť svědčí o určitém orientalizujícím charakteru pohledu na polské dějiny a kulturu.

V první části knihy nazvané „Republikanismus a politická identita“ Květina předkládá politologický rozbor teorie idejí republiky, absolutismu a humanismu v raném novověku. Tímto od počátku zasazuje polské reálie do širší evropské tradice, v rámci které polský model v dialogu se známějšími příklady např. italských republik tvoří svébytný prvek. Tato část může být pro čtenáře bez hlubšího politologického vzdělání trochu náročná, leč je nedílnou součástí následné Květinovy analýzy a vůbec celého jeho promýšlení raně novověké republikánské tradice Polska. Ostatně sám pojem mýtu, použitý již v titulu knihy, se u autora vztahuje nejen k představě symbolických pilířů politické identity, ale též žité jazykové hry v rámci strategií jednání samých aktérů. Autor se rovněž hlásí k perspektivě „theory as practice“, kterou v rámci diskurzivní analýzy raně novověkého myšlení představila americká historička Nancy Strueverová, maje tak za cíl vyhnout se apriorním nálepkám v podobě zevšeobecňujících pojmů jako „absolutistická společnost“ či moderních představ o „sociálních rolích“. Celé pojetí polského republikanismu tím získává narativní rovinu dynamiky jazykových kontextů, odpovídající výjimečným politickým a sociální souvislostem Republiky obou národů.

V následujících částech knihy se autor široce věnuje charakteristickým znakům polského raně novověkého diskurzu „východního republikanismu“, předně aristokratickému mýtu jako ústřednímu znaku otevřeného přihlášení se polské šlechty k idejím svobody, rovnosti a obecného dobra. Vedle těchto ctností, čerpajících z dobové recepce antického občanství a přináležitosti k šlechtické obci, se Květina dále zabývá otázkou kulturního svérázu raně novověkého Polska, předně sarmatskému příběhu, a konečně také pojetími práva a svobod v rámci oné zvláštní podoby polského parlamentarismu, tj. kombinace monarchismu a republikanismu, známého pod označením „monarchia mixta“. V návaznosti na britského historického sociologa Anthonyho Smitha Květina podnětně předkládá kulturní identitu a vzájemnost polské šlechty perspektivou „politické etnicity“, tvořené sdíleným souborem mýtů a symbolů.

Jádro celé knihy pak tvoří analýza vize občanské pospolitosti Republiky obou národů v intencích tří určujících postav polského politického myšlení 16. a 17. století, a to dvou renesančních učenců a vzájemných ideových oponentů, tj. rusínského náboženského dobrodruha a zároveň protireformačního teoretika šlechtických svobod Stanislawa Orzechowského (1513–1566) a renesančního humanisty z okruhu polské reformace Andrzeje Frycze-Modrzewského (1503–1572), které doplňuje analýza děl mladšího Łukasze Opalińského (1612–1662) jako příkladu barokní kontinuity polského republikánského pojetí v kontextu pragmatických a utopických motivů, které se prolínaly v představách možné reformy uspořádání polského státu. Pojetí jednotlivých protagonistů Květina nevnímá jako určitý jednotný paradigmatický celek, leč jako projev různých forem „polských historických republikanismů napříč odlišnými kontexty“ (s. 625), jež v sobě obsahovaly i celou řadu rozporů a antagonismů, vzájemně však inherentních v rámci raně novověkého myšlenkového světa polského šlechtice.

Květina kategoricky odmítá tzv. „sarmatský mýtus“ coby zásadní aspekt polského politického diskursu v 16. a  17. století. Toto ztotožnění se polské šlechty se starověkými Sarmaty navazovalo na starší polské kroniky (zejména Jana Długosze), přičemž v raném novověku se legenda stala pevnou součástí identity polské šlechty natolik, že tím vznikl ryze polský a na západní kultuře nezávislý kulturní proud v rámci polského baroka. Nicméně z politického hlediska měl být podle Květiny tzv. sarmatismus až výrazem pozdější politické strategie, používaný jako posměšné označení pro oponenty osvícenských reformátorů v druhé polovině 18. století. Pro Květinu jsou tedy sarmatské motivy v dílech polských humanistů jen partikulární a nevýznamné pro kontext polského raně novověkého parlamentarismu, který tak utváří svébytnou polskou kontinuitu antického dědictví s důrazem na princip šlechtického občanství. Je však těžké ubránit se otázce, zda se právě ve věci nedocenění sarmatského mýtu (stejně jako v absenci výraznějšího teoretického postižení kontextu náboženského diskurzu pro politické myšlení polských elit 16. a 17. století) neprojevují limity zvolené diskurzivní analýzy. Příkladně myšlení jezuity a autora fráze „aurea libertas“ Piotra Skargy (1536–1612) ani při nejlepší vůli nelze naroubovat na republikánskou tradici, pročež Květina tohoto monarchistu v rámci „theory as practice“ pomíjí v poznámce jako představitele „ojedinělé pozice“ s několika málo zmínkami ohledně toho, že vlastně také i on ctil Benátskou republiku (např. s. 214).

Z tohoto ostatně vychází rovněž otázka na širší ukotvení Květinovy práce. V zásadě celé ono polské „Velké vyprávění“ o Republice obou národů se vždy vyznačovalo dvojí tváří, která se projevovala jednak konzervativně-tradicionalistickým obrazem kulturní a civilizační výjimečnosti Polska v rámci latinského světa, pro který sarmatismus představoval vždy nedílný symbolický výraz doby, jednak liberálně-evropským pojetím, které zase vyzdvihovalo právě odkaz humanismu či náboženské tolerance „zlatého věku“ Polska 16. století v kontextu dějin evropské civilizace. Květina se explicitně brání tomu, aby byl součástí nějakého ideového ukotvení. Jeho snahou je předložit politické příběhy polských autorů 16. a 17. století jako svébytný polský výraz humanisticko-renesanční reflexe „aristotelsko-ciceronského dědictví“. Polské raně novověké republikánství je tedy specifickou dějinnou afirmací antické tradice a pojetí aristokratických svobod. V tomto ohledu je zřetelné, že Květinova práce přeci jen není zcela oproštěna od idejí národních příběhů. Koneckonců sama „svoboda“ (obdobně jako v Čechách např. „pravda“) tvoří charakteristický topos velkého vyprávění polských dějin. To však nic nemění na faktu nesmírně inovativního využití metod diskurzivní analýzy pro kontextuální porozumění jazyku polských politických myslitelů raného novověku, v rámci čehož se Květina otevřeně přihlašuje k tzv. cambridgeské škole dějin politického myšlení.

Květinova práce je bezesporu velkým přínosem pro domácí historiografii. Je však také psána poměrně hutným a běžnému čtenáři těžko přístupným stylem, tudíž lze jen stěží očekávat, že by sama měla nějaký zásadní vliv na odbourání stereotypů vůči Polsku, jak by se po přečtení úvodní kapitoly mohlo zdát. Do jisté míry ale tvoří určité znamení doby, která si žádá preciznější revizi vztahu k polské nejen historické, ale rovněž kulturní tradici. Maciej Ruczaj, v Praze dlouhodobě působící polský politolog, si u příležitosti vydání Květinovy knihy posteskl, jak smutné bylo pro něj zjištění, že v českých učebnicích a v Česku obecně nijak nerezonuje téma polské tradice republikánství a parlamentarismu. V této větě tkví ostatně také trochu hořká předtucha, že Květinova kniha se dočká mnohem většího uznání právě v Polsku než Česku. Zůstává nicméně otázkou, do jaké míry, či spíše jak dlouho ještě, může polská kultura stát na periferii zájmu české společnosti – zvláště když český národní mýtus, na rozdíl od toho polského, nepřežil 20. století.

Kniha Mýtus republiky předkládá jeden z ústředních námětů polského vyprávění, dějiny Republiky obou národů v perspektivě dějin idejí a mentalit, a to v nesporné analytické hloubce a metodologické originalitě, vyplňujíc tím zároveň jedno z dlouhodobě zanedbávaných míst českého dějepisectví.