Nejobsáhlejší román britského spisovatele Kazua Ishigura (*1954), nazvaný Neutěšenci, se k českým čtenářům dostává ve vhodnou chvíli. Díky Nobelově ceně za literaturu, kterou získal v roce 2017, se u nás Ishiguro momentálně těší značné pozornosti. Jeho knihy zde vycházejí v reedicích a nakladatelství Argo, které dílo tohoto autora českým čtenářům dlouhodobě zprostředkovává, se zaměřilo i na dosud nepřeložené Ishigurovy knihy. Loni vyšla Vybledlá krajina s kopci (přel. Zdena Pošvicová), autorův debut z roku 1982, a letos právě Neutěšenci, román z roku 1995, který by se, nebýt Nobelovy ceny za literaturu, asi české verze dočkal jen stěží.

Kdo alespoň trochu zná Ishigurovo nepříliš obsáhlé, zato kvalitativně vyrovnané dílo, bude dost možná překvapen už rozsahem autorova v pořadí čtvrtého románu. Český překlad má přes šest stovek stran. Ještě neobvyklejší je však to, co se začne odehrávat, když se do knihy začteme. V centru příběhu stojí klavírní virtuos jménem Ryder, který přijíždí do blíže nespecifikovaného města pár dní předtím, než zde má vystoupit. A už když stoupá hotelovým výtahem ke svému pokoji, je zřejmé, že „tu něco nehraje“. Ryder se dá do řeči s portýrem (který zarputile odmítá položit jeho kufry na zem) a krátká jízda se protahuje do mnohostránkového dialogu či spíše monologu stárnoucího portýra Gustava. Gustav Rydera mimo jiné požádá, aby se ve městě sešel s jeho dcerou Sofií a vnukem Borisem. Jak se později ukáže, Sofie je pravděpodobně Ryderova manželka a Boris jeho syn. Ale možná taky ne.

Z předcházejících řádků je patrné, že pokud bychom se pokoušeli shrnout děj Neutěšenců do synopse, asi bychom knize prokazovali medvědí službu a zmátli nebo rovnou odradili potenciální čtenáře. Lepší tak bude přiblížit principy, na kterých Ishigurovo dílo stojí. Autora při psaní knihy zajímalo, jak funguje „gramatika snů“, a právě té je do jisté míry podřízen fikční svět románu (viz interview v Paris Review). Čtenář se tak musí přizpůsobit entropické (a)logičnosti fikčního světa. Prostor i čas jsou v Neutěšencích vymknuty z kloubů. Vzdálenost, která dělí dvě místa, se natahuje a zase smršťuje, během krátké jízdy výtahem se toho stihne napovídat tolik, že by na to běžně bylo potřeba několik desítek minut. Stejně tak se postavy, podobně jako ve snech, zjevují a zase mizí. Příznačná je i scéna, kdy se Ryder jde nechat vyfotografovat se dvěma novináři. Ti se baví o tom, jak s Ryderem takříkajíc vyběhnou, aniž by se starali o to, že oběť jejich budoucích intrik kráčí jen kousek od nich. Ich-formový vypravěč Ryder sice slyší, co si o něm novináři povídají, ale jako by jím slova protékala. Klavírista je taky neustále unavený, což lidem z města dokola opakuje, avšak bez valného úspěchu. Každý, kdo jej potká, od něj něco vyžaduje, malou službu, drobnou laskavost. A protože je Ryderovo chování a vyjadřování – tak jako to známe u většiny Ishigurových hrdinů – řízeno jakýmsi nevyřčeným imperativem zdvořilosti, hrdina se čím dál více zamotává do sítě povinností a závazků.

Neutěšenci však nejsou kniha, která by pouze ukazovala všechny způsoby, jak si může autor pohrát s fungováním fikčního světa. Pod prozkoumáváním gramatiky snů se toho odehrává až překvapivě hodně. Mnohá interpretační vodítka nabízí v hutném doslovu překladatelka knihy Alena Dvořáková. (Případné zájemce lze odkázat i na její článek Ryderova neutěšená jízda z loňského čísla Souvislostí [č. 3, s. 76–77].) V doslovu Dvořáková mimo jiné přibližuje, jak Ishiguro zapracoval do románu politické dění ve společnosti: „Ishiguro výslovně popírá, že by při psaní románu měl na mysli konkrétní historickou situaci či národní zkušenost. [...] Přesto se nelze zbavit pocitu – a četné recenze a kritiky románu to potvrzují –, že se děj odehrává ve střední Evropě, a ještě ke všemu ve městě, jež je jakýmsi fiktivním kompozitem Norimberku, Prahy, Vídně, Budapešti a Varšavy.“ Dále Dvořáková věnuje prostor hudbě, která je v románu pojímána jako „domněle univerzální hodnota“. Ryderův koncert totiž nemá být jen tak nějaký. Od začátku románu je Ryder konfrontován se skutečností, že si od jeho vystoupení toto tak trochu skomírající město slibuje mnohé. Zvýšená očekávání ohledně kulturní akce má i dirigent Brodský, jenž doufá, že se díky hudbě a svému perfektnímu výkonu dá znovu dohromady s bývalou manželkou. Je proto mimořádně frustrující sledovat, jak se událost přibližuje a jak se Ryder nechává rozptylovat dalšími a dalšími laskavostmi, které slibuje obyvatelům města. A není zas tak překvapivé, že pokusy vyjít lidem ve městě vstříc končí neúspěšně, mnohdy dokonce směšně.

Jedním z důvodů, proč se Neutěšenci „těší“ pověsti mimořádně znepokojivého a nepříjemného čtiva, je jejich jazyk. Ten podléhá, jak již bylo řečeno a jak jsme u Ishigura zvyklí, zdvořilosti a konvencím. V Neutěšencích je však rovněž repetitivní, plný klišé, postavy mluví a mluví, aniž by po většinu času něco podstatného říkali, přešlapují na místě. I proto je dobře, že Kazuo Ishiguro už má u nás množství oddaných čtenářů. Pokud by se totiž Neutěšenci dostali do ruky čtenářům bez zkušenosti s autorovou poetikou, asi by se nedočkali pozornosti, kterou si zaslouží.

Byť se tento román vzpírá logice, není zase tak nepoddajný, jak se zprvu zdá. Typické téma Kazua Ishigura, téma paměti, je v knize nasvíceno z jiného, neobvyklého úhlu. Sledujeme zde také (pro autora rovněž typickou) snahu postav překroutit vlastní životní příběh tak, aby byl výsledek snesitelnější – když ne pro jejich okolí, tak alespoň pro ně samé. Katarzní moment tentokrát tkví v budoucnosti, ve velkém Ryderově koncertu, který má zvrátit prožitá zklamání a dát životu zpětně smysl. I když je záhy zřejmé, že výsledek nedopadne a nejspíš ani nemůže dopadnout tak, jak obyvatelé města očekávají, bloudit snovým labyrintem Neutěšenců je mimořádný zážitek. Mimo jiné proto, že při četbě zažíváme paradoxní situaci. Jazyk je v románu znehodnocován dalšími a dalšími prázdnými frázemi, které si postavy vyměňují, a přece si Ishiguro právě díky jazyku postupem času podmaní čtenáře podobně jako v ostatních knihách.