Naratologie rozlišuje mezi napětím a zvědavostí. Napětí se vytváří pohledem dopředu, pracuje s čtenářovou touhou vědět, co se stane: podaří se hlavnímu hrdinovi utéct před pronásledovateli? Dopadne všechno dobře? Zvědavost se naopak ohlíží zpět. Hledá odpověď na čtenářovu nejistotu ohledně minulosti: co se stalo? Jak se stalo, že situace dospěla až sem? Jaká traumata z minulosti dovedla nešťastného hlavního hrdinu do tak neutěšeného stavu? Jaké měl dětství?

Kniha Smrt v zádech izraelského spisovatele Asafa Gavrona, která nově vyšla v češtině, jako by svírala čtenáře v kleštích: rozebírá historii dvou hlavních hrdinů – to je ona zvědavost – a neustále je k sobě přibližuje až k předvídatelnému setkání, jehož výsledek je předem známý, přesto se odehrává v budoucnosti a je osudové – ke slovu se hlásí napětí.

V knize vystupují dva rovnocenní hrdinové. Každý z nich vypráví vlastní příběh, z obou vyprávění se potom stává příběh společný. Jedním z hrdinů je Ejtan Enoch, přezdívaný Krokodýl: „Jmenuju se Ejtan Enoch. Všichni mi ale říkají Krokodýl, podle hebrejské zkomoleniny mého jména ,Tanin‘. Ejtan, Ejtani, Ejtanin, Tanin – a jsme u krokodýla. Tolik k evoluci mé přezdívky. A moje příjmení je prý nakonec taky zkomolenina, protože původně se ten chlápek v bibli jmenoval Chanoch.“ (str. 23) Nutno podotknout, že v hebrejštině zní přezdívka lépe.

Tanin pracuje ve start-upové společnosti, která se snaží zkrátit lidem čas vyplýtvaný na všednodenních činnostech. Čas jsou peníze, a to doslova. S celými dlouhými vteřinami, kdy mluvíme příliš pomalu, by přece šlo něco podniknout. Tanin ale neproslul díky své práci ve start-upu, ačkoliv dobré hospodaření s časem a jeho využití začíná v jeho životě postupně hrát symbolickou roli. Ejtan Enoch, jehož příjmení představuje evoluci jiného jména – biblického Chanocha (přepisováno také jako Henoch či Enoch), který podle židovské tradice nezemřel –, totiž třikrát přežil teroristický útok. Třikrát za sebou se v nesprávný čas ocitl na nesprávném místě, třikrát přežil, aby o tom mohl vyprávět, a záhy se stal televizní hvězdou a odborníkem na teroristické útoky. Jeho část příběhu navíc popisuje, jak se vyrovnává s rozpadajícím se vztahem, a nově vznikající milostný poměr, a obsahuje ještě jednu napůl detektivní zápletku: chvilku předtím, než přežil první teroristický útok, slíbil Tanin člověku, který se měl stát budoucí obětí, že jeho přítelkyni vyřídí vzkaz. Postupně se čtenář dozvídá, že onen zesnulý zřejmě něco tajil, a Tanin se (převážně ve své hlavě) zabývá utajovanou stránkou jeho života a snaží se ji rozklíčovat. To samo o sobě by nebylo málo i na rozsáhlejší román. Tanin se však o děj knihy musí dělit s dalším hrdinou.

Jako se o jednu zem v Izraeli dělí dva národy, v knize se jejich dva zástupci musí podělit o děj. Druhým hrdinou románu je totiž Fahmí, mladý Palestinec z vesnice poblíž Ramalláhu. Starší charismatický bratr zatáhne Fahmího do palestinského odbojového hnutí a z něj se stává terorista. Jeho činy a celá jeho osobnost jsou velmi úzce spjaté s postavou dědečka, který se také jmenoval Fahmí, a s rodinnými tradicemi, s vyhnáním z rodné vesnice při první izraelsko-arabské válce v roce 1948 a s hnutím odporu proti Státu Izrael. V celém svém vyprávění se Fahmí zabývá především rodinnými vztahy, blízkým poutem s mladší sestrou, tím „co by asi řekl otec“ a „co by si o tom myslel dědeček“. Motiv rodiny se postupně ukazuje jako skutečná hnací síla děje. Rodina je důležitá jak ve Fahmího, tak Taninově příběhu a zároveň v detektivní zápletce. V románu, který působí trochu překombinovaně, slouží Gavronovi tento motiv jako docela sofistikované prohloubení zdánlivě zjednodušujícího rozporu mezi Fahmím a Taninem. Jinými slovy vytváří hlubší (řekněme literárnější) vrstvu protikladů tam, kde příběh mohl sklouznout k banálnímu schématu Žida stojícího proti Arabovi, teroristy proti bezmála oběti. Gavronovi se daří takovému klišé vyhnout. Tanina představuje jako někoho, kdo není rodilý Izraelec (narodil se ve Spojených státech, má americké občanství, jeho bratr v Americe bydlí a Taninova sestra doufá, že brzy emigruje), a Fahmího jako rodáka z vesnice Marájir nedaleko Ramalláhu, „nejkrásnějšího místa na světě“, kam přišel jeho dědeček po zabrání vesnice Bajt Mahsír v jeruzalémské horské oblasti v roce 1948. Klišé v podobě protikladu Žida přicházejícího zvenčí a místního Palestince tím autor zcela neopouští, ale přidává mu další rozměr v podobě vztahů postav k rodině, vesnici, národu a společnosti. Židovské rodiny se v knize rozpadají jedna za druhou, vztahy dlouho nevydrží. Palestinské rodiny naopak projevují obdivuhodnou sílu vzdorovat. Všechno ustojí. Zdolávají veškeré překážky. Z děje se tak postupně vynořuje výrazný motiv mezilidských setkání a toho dobrého i zlého, co přinášejí (což ve dnech sociálního odloučení získává na zajímavosti).

Gavronovy postavy touží po doteku. Tanin se vší silou snaží přesvědčit čtenáře (a sebe sama), že je nespolečenský. Nicméně skutečnost je taková, že napříč celou knihou společnost vyhledává a není schopen si od lidí držet odstup. To jen umocňuje jeho vzdalování od přítelkyně. I té se však vzdává až ve chvíli, kdy začíná jiný milostný vztah, sice tragický, nedokáže se však od něj odpoutat. Chodí na pohřby, nabírá stopujícího vojáka, skamarádí se s arabskou uklízečkou, navazuje vztahy s rodinnými příslušníky cizích lidí – takhle se nechová člověk, který nemá rád lidi. Takový člověk by také nestál o jejich sympatie, nestál by o slávu, nechtěl by svůj příběh sdílet v nejsledovanějším televizním pořadu. Je tedy nutné věnovat pozornost prázdné fasádě, již Tanin vytváří, zdi, kterou jako by chtěl kolem sebe postavit, ve skutečnosti se ji však celou dobu snaží prorazit.

Fahmí musí naopak překonat úplně jinou, naprosto reálnou zeď, za níž je spolu s dalšími soukmenovci zavřený: zeď dělící území Státu Izrael od Západního břehu Jordánu. Právě tento terorista, který vlastníma rukama chladnokrevně připravuje o život řadu lidí, je věrný své rodině, přátelům, vesnici, své zemi. Gavron tak proti sobě staví dvě komplikované postavy, vyprávějící zdánlivě upřímně a otevřeně své příběhy, ale samy sobě porozumět nedokážou. Když připomeneme, že Tanin je navíc celou dobu na pseudodetektivní stopě třetímu člověku, dostává jeho postava téměř ironický rozměr. Tato třetí postava, ačkoli slabá stejně jako dějová linie, kterou rozvíjí, nicméně drží celý příběh pohromadě a propojuje jeho dvě linie – rodinnou a národnostní.

Smrt v zádech patří bezpochyby k těm nepočetným případům, kdy je v literatuře slyšet hlas strany palestinského hnutí odporu, aniž by vzbuzoval nespokojenost a naváděl čtenáře ke kritice postavy; je to autentický hlas, který chce vyprávět svůj příběh. Takový postoj vyžaduje od izraelského autora dost odvahy. Asaf Gavron nikoho nesoudí, neuchyluje se k pohodlné, triviální dehumanizaci druhého. Ukazuje jej jako někoho, kdo se od nás liší. Místo toho, aby jeho jinakost zdůrazňoval, odvíjí autobiografický příběh (Fahmí vypráví sám o sobě), a ačkoliv nevysvětluje proces, jak se z někoho stane terorista, nabízí jasné, logické pohnutky, v podstatě dokonce hodné obdivu. I z naratologického hlediska je tu jasně patrné Gavronovo vypravěčské nadání. Fahmího příběh, postavený jasně na aktu rozpomínání, je zasazen do minulosti a téměř nesouvisí s konkrétní současností. I Taninův příběh je sice z formálního hlediska také vyprávěn v minulém čase, avšak postupuje kupředu. Výsledkem je čtenářův pocit nepřetržitého pohybu časem dopředu a zpět, vynechávek a přidávání a citelného, zřetelného nebezpečí.

To ale neznamená, že román představuje veliké literární dílo. Především je text zahleděný do vlastního vyprávění. Je zbytečně upovídaný; plýtvá názvy míst a osobních jmen – podle knihy by bylo možné procházet se Tel Avivem, zastavit se u konkrétního stromu a říct si „tady se stalo to a to“. Což není úplně žádoucí: nepřispívá to k realismu a je to zkrátka únavné. Tím spíš pro čtenáře, který v Tel Avivu nikdy nebyl. Sklon ke konkretizaci v tomto případě boří literárnost textu. Ačkoliv se jedná o autorovu dosud nejpřekládanější knihu, je zřejmě na místě ptát se po významu této její vrstvy pro mimoizraelského čtenáře.

Hlavní výtku je však nutné vznést vůči autorově snaze pokrýt tolik různých témat. Občas se zdá, jako by se nedokázal spolehnout na sílu dvou ústředních narativů. Přitom jsou příběhy obou protagonistů samy o sobě zajímavé až dost ¬– tím spíš, když jejich dramatický efekt umocňuje vzájemná konfrontace. V detektivním příběhu, který je spojuje a jehož prostřednictvím se odvíjí další, romantická dějová linie, je znát autorská únava, snad dokonce nezájem, jeho elementy vyplouvají na povrch, jen aby znovu zmizely ze zorného pole. Není tedy divu, že rozřešení detektivní zápletky je předvídatelné a působí jako literární kapitulace, složení zbraní, které jako by bylo z nějakých neznámých důvodů přítomné od samého začátku. Snaha posuzovat text podle toho, jaký mohl být, místo toho, jaký skutečně je, je poněkud patetická. Pakliže je ale text únavný (především upřednostňováním konkrétního před abstraktním), není na škodu na tuto skutečnost upozornit. Přestože se však nejedná o pokus napsat „velkou literaturu“ ani normativní román o izraelsko-palestinském konfliktu, výsledek je přesvědčivý a svým způsobem i odvážný. Kniha Smrt v zádech vyžaduje úsilí. Vyžaduje přesně to, co se start-up, kde Tanin pracuje, snaží zrušit: od čtenáře totiž čeká, aby investoval čas teď s tím, že se mu investice vrátí až později. Slibuje dodat napětí, vyžaduje však platbu předem v podobě zvědavosti po podrobnostech, které možná nechceme slyšet.