Ester Stará (nar. 1969) je zavedenou autorkou dětských knih, jež se nezřídka pyšní nějakou vzdělávací „přidanou hodnotou“. Jakožto logopedka a speciální pedagožka vydala například publikaci Mařenka už říká Ř! (2012), zaměřenou na procvičení výslovnosti a vyjadřovacích schopností hlavně předškolních dětí. Žvanda a Melivo (2009) zase cílí na rozvíjení slovní zásoby a jazykového citu. V pohádce Šedík a Bubi (2018) je pak dětský spolučtenář, hltající společné osudy kocourka a rok nehledané čepice, za pomoci různých grafických prvků veden k samostatnému čtení. Jako zástupce knih, jež Stará vydala spolu s manželem, ilustrátorem Milanem Starým, jmenujme poetický Dům za mlhou (2013), v němž čtenář dostane možnost knihu dotvářet a seznámit se přitom s různými technikami kresby.

Předposlední kniha Ester Staré, v níž pro změnu spojila síly s brněnskou ilustrátorkou s vietnamskými kořeny Dao Linh, nese název Milda a Milda. Titulními postavami jsou „hlídek“ a „hlídka“, dobří duchové z jedné školky, kteří čtenáře provádějí celým školním rokem. Jejich pracovní náplň je někde na půli cesty mezi strážným andělem a asistentem pedagoga. Dávají pozor, aby si děti správně obouvaly bačkorky, nezabily se při bobování nebo se ve spánku nepočuraly, a poradí si i s tím, když se někomu nechce do školky. Ani v Mildovi a Mildě však nejde jen o příběh. Pro osazenstvo školky jsou sice hlídci většinou neviditelní, ale nikoli pro čtenáře, kteří mohou sledovat, jak duchové v každé kapitole mění barvu podle svých momentálních pocitů. Na základě studia psychologie barev Stará přiřadila barvy základním emocím, což má dětem usnadnit jejich vnímání. Rodiče pak v úvodu vybízí, aby s dětmi rozebírali, jaké emoce v knize vnímají a jestli s nimi mají nějakou zkušenost.

Vzhledem k námětu je kniha cílená především na frekventanty školek, kteří se opravdu stále učí vyznat se ve vlastních pocitech, neřkuli je ovládat, což jsou spojité nádoby. Kniha k tomu snad může dopomoci a díky všudypřítomným postavičkám hlídků lze do druhého plánu přejít s překvapivou lehkostí. Děti brzy začnou samy přemýšlet, proč mají hlídci v daný moment právě tuhle barvu. Úvahy o barvách a pocitech však také trochu ředí pozornost, takže například předčítání před spaním za přítomnosti rozjíveného mladšího sourozence je spíše nežádoucí.

Námětu samotnému nelze nic vytknout. Kniha odehrávající se ve školce, kterou navíc obývají duchové? Senzace! Jistý problém však představuje velkorysý záběr knihy. Na osmdesáti stránkách, z nichž nemalý prostor patří ilustracím, projdeme celým školním rokem, představíme si pár základních situací, ke kterým ve školce může dojít (rozbitý talíř, spaní, procházka v dešti), a už na dveře klepe Mikuláš, děti si zabobují, přijde Ježíšek, karneval, Velikonoce, nějaké to hraní na hřišti, a je tu závěrečná besídka a loučení s předškoláky. Některé kapitoly jsou navíc věnovány výhradně hlídkům, a tak dětský spolučtenář nedostane vlastně žádný prostor, aby se například identifikoval s některými dětmi ze školky, jež jsou představeny jen velmi letmo. Odstup mezi dětským adresátem a svěřenci Mildy a Mildy dál prohlubuje skutečnost, že děti jsou v knize často „prckové“ nebo „špunti“, což dospělým může znít roztomile, ale děti tak samy sebe nevnímají.

Na druhou stranu je třeba ocenit autorčin jemný, hravý humor. Když se například hlídek poprvé začervená, zalekne se, aby z něj nakonec nebyla beruška. A třeba u dojatých paní učitelek, jež se loučí s předškoláky, to vypadá, „že jim v krku zůstal knedlík od oběda“. Podařené jsou i ilustrace, jejichž čisté linie a tlumenější barvy lahodí oku dítěte i dospělého, a potěší také několik celostránkových, komiksově laděných ilustrací, s jejichž pomocí si dítě například může samo zkusit převyprávět část příběhu.

Pokud má snad rodič obavy, že bude muset v Mildovi a Mildě (s podtitulem Jakou barvu má radost?) zkousnout nějaké esoterické čarování s barvami, může je brzy zaplašit – tato rovina vstupuje do knihy velmi přirozeně. Milda a Milda je příjemná, místy jen příliš ambiciózní dětská kniha, kterou je radost si číst a prohlížet.