Světlo světa spatřila kniha Ó, ó, ó, vajíčko! na jaře 2019, před Velikonoci – její název si o to říká. Svou atmosférou a jazykovou rozverností však vzdává hold létu. Nápad na knížku ostatně vznikl před lety před létem, přesněji před letním táborem na Jizeře, kde se privátně, se svými rodinami, sešli tvůrci budoucího literárně-hudebního projektu.

Životem hmyzu se bezmála před stoletím inspirovali už bratři Čapkové, když psali svou satirickou alegorii. Ondřej Sekora vyslal do světa legendárního Ferdu a Pytlíka, Jiří Dvořák se podepsal pod originálním Havětníkem. Nikdo ale ještě dětem nevykládal, že housenky jsou proteinové bomby, resp. nenamaloval portrét housenčích milenců ve stonásobném zvětšení. Autorská dvojice Ester a Milan Staří originálně ztvárnili motýlí odyseu prostřednictvím veršů a jemného akvarelu a na pomoc si přivolali také píseň a pohádku.

Houseňák Pepík „přefikne skořápku“ a neohroženě se dere dál, vydává se na cestu za svou milou. Ještě než se vyklube z vajíčka, přijdou za ním se svou věštbou hmyzí sudičky – první předpovídá jako v pohádce, že bude silný, chrabrý a krásný, zatímco druhá, upocená ufuněná, vybafne: „To je vedro, to je hic! / Jenom řeknu, co mám říct, / a hned zmizím, kde je chládek. / Budeš hnusnej jako zadek!“ (Pravda, z pohádek na takové věty nejsme zvyklí, mezi dětmi předškolního a mladšího školního věku, kterým je nejspíš celá publikace určena, to ale, odhaduji, bude nejspíš nejcitovanější sloka z celé veršované skladby!) A třetí sudička předznamená proměny životního cyklu motýla – „Dobrým skutkem změníš se co nevidět.“ Pepík tedy putuje, a protože je to dobrák, cestou vypomáhá druhům z hmyzí říše, hovniválovi, včelám a nakonec plnoštíhlé housence. Po třech sudičkách je tedy opět na scéně tříčlenná kompoziční figura, třikrát housenka pomůže a třikrát se promění v jinou, ale to už je šťastně zamilovaná a následuje dvojitá metamorfóza, korunovaná parádním rýmem: „A aniž by mukli, staly se z nich kukly.“ A později – ale jistě! – „Kukly pukly.“ Happy end je na spadnutí.

Jednoduchý příběh samozřejmě doprovázejí také peripetie a je sympatické, že textu rovnocenně sekundují ilustrace – o nebezpečí v podobě svižníka, mravkolva či rejska centrální textová linie nic neříká, do příběhu však vstupují prostřednictvím komiksových bublin, v nichž lakonicky promlouvají četní představitelé hmyzího mikrokosmu („Pozor na svižníka!“, „Chrrr…“, „Copak si dám?!“, „Uf!“). Ilustrace jsou efektní kombinací akvarelové malby, užité zejména na pozadí nebo u dominantních objektů, a relativně jednoduchých černobílých kreseb, kterým dominují představitelé hmyzí říše. Zejména tyto figurální motivy nezapřou rukopis Milana Starého, který ví, jaký detail zesílit a co naopak potlačit, aby byl výsledný tvor dobře rozpoznatelný a zároveň vyjadřoval své momentální citové rozpoložení. Celé výtvarné pojetí usiluje o pestrost a vyváženost, takže celostránkové ilustrace kompenzují obrazově úspornější scény, celkový pohled střídá obdivuhodný detail, kolorované stránky místy předělí černobílá ilustrace. Barvy nikdy nekřičí, stačí pár tahů, aby byl ve výjevu naznačen pohyb.

V textovém partu se střídají repliky vypravěče a různých hmyzích protagonistů, některé verše či celé sloky se refrénovitě opakují jako v písni, občas s drobnou obměnou. Četbu (zejména prvočtenářům) a možná i interpretaci některých veršů mohou usnadnit větší písmena, jimiž jsou vysázené některé řádky či slova. Ester Stará neodolatelně rýmuje, aktivně do rýmových schémat zapojuje i citoslovce, novotvary (houseňák, skluz a toč), slova, na která v básních nejsme zvyklí (kalorie, bonus, Pepíku, ty truhlíku – do pupíku), uplatnění najde i pro ustálená spojení (což má někdy zřejmě didaktické důvody a jindy i humorné dopady: „Pospěš rychle blíž, / budeš mrkat, to si piš.“).

Pohádkové dobrodružství stručně doplňují i dva naučné dodatky: grafické znázornění Pepíkovy cesty s nákresem vývojových stádií motýla a čtyři strany „tvrdých faktů“ o motýlech, vrubounech, včelách, mravkolvech, zkrátka postavách hmyzího příběhu.

Souhra textu a ilustrací je u dětských knih alfa a omega čtenářského úspěchu. U uměleckého dua manželů Starých ji už samozřejmě očekáváme. Projekt Ó, ó, ó, vajíčko! je ovšem takřka gesamtkunstwerk, protože vizuálně i technicky povedenou tištěnou knížku doplňuje ještě zhudebněná audiokniha, dílo manželské dvojice Beaty a Patrika Hlavenkových. Album s třinácti písněmi je dokonce rozšířenou verzí knižního příběhu, který svým sametovým hlasem interpretovala herečka Martha Issová a ujala se také zpěvu. Do hudebního projektu se zapojily i děti, někdejší táborníci, pro které vlastně první dvě písně před lety vznikly. Na CD vystupují jako sólisté a v roli hmyzího komparzu. Poslech hudebního alba je nebezpečně návykový.

Věta na závěr? Kdo umí – umí.