Pastýřka je biografický román o lásce k přírodě a touze po samotě. Janet Whiteová ve svých vzpomínkách vytváří svět rovnováhy mezi lidmi, zvířaty a rostlinami. Její hrdinka se nesnaží o symbiózu s přírodou, ona prostě žije tak, že s krajinou přirozeně souzní. Každý květ na louce, každý motýl v povětří pro ni má význam a nic v přírodě není tak nedůležité, aby se o tom nezmínila ve své knize. Popis obyčejné krajiny se v podání vášnivé farmářky stává poezií. Její nadšení a obdiv jsou nakažlivé.

Whiteová prožila druhou světovou válku v bezpečí na anglickém venkově, kde se zamilovala do přírody a osamělých toulek vysokými kopci. Láska k přírodě, opuštěným a drsným místům i samotě jí vydržela až do dnešních dnů. Whiteová odmítla studovat a raději přijala podřadnou práci na odlehlé farmě. Úkoly, které tam musela plnit a které jí měly ukázat, že to není vhodná práce pro mladou dívku, Whiteová zbožňovala. Nevadilo jí ranní vstávání, daleká cesta na kole ani fyzicky náročná činnost. Od té chvíle měla Whiteová sen: starat se o stádo ovcí uprostřed divoké přírody. Šla za ním neúnavně a plnila si ho v různých částech světa.

Farmařit se učila na pronajaté usedlosti ve Skotsku, kde musela bojovat nejen se svojí nezkušeností, ale i s předsudky. Farmáři na počátku dvacátého století byli muži, které ani nenapadlo, že by farmu mohly vést také ženy. Whiteová však dokázala dřít do úmoru a tím si nakonec vždy získala respekt i svých nejzatvrzelejších odpůrců. Její touha po samotě uprostřed zvířat a divoké krajině ji zavedla až na opuštěný ostrov u Nového Zélandu. Tam konečně mohla pást vlastní stádo ovcí, žít prostý život a sledovat okolní přírodu. Nic samozřejmě není jen idylické a i na Whiteovou čekaly nečekané nástrahy. Ovce občas padají z útesů a chytají podivné choroby. Lidé zase dokážou být zlí a krutí, když mladé děvče nejedná podle jejich představ. Mladá pastýřka se musela vypořádat i s fyzickým útokem. I v této život ohrožující situaci si ale Whiteová zachová chladnou hlavu.

Svoje vzpomínky na farmaření popisuje autorka velmi strohým jazykem, podrobně se věnuje pouze okolní přírodě, zážitky s lidmi jsou okrajové a pojednané velmi stručně. Pro Whiteovou jsou ptáci, kteří obývají tentýž kus světa jako ona, stejně důležití jako její přátelé. Každou rostlinu popisuje se stejnou pečlivostí a láskou, s jakou píše o svých dětech. Vlastně píše o přírodě detailněji než o své rodině. Z jejího popisu rostlin dýchá láska a úcta k flóře a z příhod a detailů o farmaření zase obdiv a respekt ke zvířatům. Ač se Whiteová narodila před druhou světovou válkou, její touha chránit přírodu a vše v ní si nezadá s étosem dnešních aktivistických hnutí.

„Rokle byla ještě krásnější, než jsem si ji pamatovala: skryté, tiché místo, ráj divoké přírody. Našli jsme tu prstnatce, kohoutky luční a maliny. V lesích žili jezevci, hlučné žluny i plaší pestrobarevní lejskové. Ještě výš, kde stromy ustupovaly hrubým pastvinám pro ovce, trylkovali skřivani a trávník tu zdobily drobné vřesovištní rostliny jako mochny, černýše nebo vítody. […] Krajina byla velmi různorodá, rostly tu původní dubiny i vysazené tmavé jedlové háje, rozlehlá vřesoviště střídaly i strmé zelené pastviny, v dalekém údolí zářila zlatá obilná pole a za bledým mořem vystupovaly nevýrazné stíny velšských hor.“ (s. 214)

Kromě lásky k přírodě má autorka i silný vztah k samotě. Několikrát popisuje svoji nezkrotnou touhu po samotě. Když se jí splní sen a farmaří na opuštěných stráních, často se zmiňuje o návštěvách, které ji v samotě obklopené přírodou ruší. Některé ji vyruší mile, to jsou přátelé, kteří ji znají a přijíždějí jen na chvíli a ještě během své návštěvy pomůžou s těžkou dřinou na farmě. Jistý druh návštěv však Whiteová nesnášela, obzvlášť v mládí. Nápadníci, kteří se jí snažili vlichotit, ji jen zdržovali od práce.

Svůj největší sen si splnila po návratu z opuštěného ostrova. Vdala se a kromě dalšího stáda ovcí a farmy si pořídila i čtyři děti. Whiteová se na konci knihy ohlíží za svými výchovnými prostředky a sama je překvapená, že se všem dětem podařilo ve zdraví dospět. Život na farmě, kde v zimě teplota uvnitř domu stoupla stěží na čtyři stupně, přestože se v pokojích topilo v krbu, je jen jednou z překážek, které musely její děti zvládnout. Práce na pastvinách a okolo domu je těžká dřina a každá ruka je zapotřebí. Malé dcery se staraly o ty ještě mladší a přitom si užívaly občas nebezpečnou zábavu s hospodářskými zvířaty.

Whiteová píše i o svém muži velmi racionálně. Nikde se nevyznává z velké lásky ani se emotivně nerozepisuje o těžké době, kdy se s manželem vídali jen o víkendech. A přesto dokáže psát o svém manželství tak, že ani na okamžik nepochybujete, že se manželé Whiteovi opravdu milovali.

Kniha Pastýřka není nabitá dramatickým dějem ani humornými situacemi se zvířaty, ale zato je v ní velká úcta ke všemu živému. V reálném pohledu na péči o zvířata se její autorka podobá svému slavnému kolegovi Jamesu Herriotovi, jeho humor však postrádá. Tam, kde si Herriot zažertuje, Whiteová mlčí a tvrdě pracuje. Ani Durrellův humor není Whiteové blízký, ona zkrátka popisuje realitu a na žerty v její knize není místo. S oběma pány však Whiteovou spojuje láska k přírodě a touha ji ochraňovat před lidmi, kteří se v ní neumějí chovat. Whiteová nepředstírá, že farmaření je ráj na zemi, ale dává jasně najevo, že pro ni je to jediná možná existence.