Báseň Corona vytváří za časů korony zvláštní čtenářský zážitek: „Stojíme v objetí v okně, z ulice dívají se na nás. […] Je čas, aby byl čas. Je čas.“ Ale Paul Celan nebyl typem básníka, který by v současné době napsal báseň s takovým titulem, vždyť referenční přímočarostí se jeho absolutní poezie, napájená symbolismem, expresionismem a surrealismem, zrovna nevyznačuje. Když už se ale báseň v roce 1952 ve sbírce Mák a paměť objevila – a dokonce jí částí jednoho verše propůjčila název –, zkusme zvědavost uspokojit pátráním po domnělých inspiračních zdrojích. Hans Christoph Buch ve svém článku pro týdeník Welt uvádí, že v Petriho Slovníku cizích slov z roku 1889 je heslo „Corona“ vykládáno významy „koruna, věnec, tonzura, mužstvo, příbuzenstvo, syfilitická vyrážka“. Kromě nich pojem odkazuje k souhvězdí Severní koruny, která podle řecké mytologie představuje korunu Ariadny. V duchu katasterismu, populárního v helénistické době, korunu na oblohu vsadil bůh Dionýsos, který se s Ariadnou oženil. Literární vědci pak v básni spatřují zejména vyjádření lásky k rakouské spisovatelce a básnířce Ingeborg Bachmann.

Básník „z kraje, v němž žili lidé a knihy“
V poezii Paula Celana ovšem udávají tón zejména tři témata, která s sebou přinesla druhá světová válka: ztráta domova, ztráta rodičů a s tím související pocit viny. Celan pocházel z Černovic, hlavního města Bukoviny, která se dnes rozkládá na území Rumunska a Ukrajiny, ale historicky se Černovice postupně ocitly na mapě Rakouska-Uherska, Rumunska, Sovětského svazu a Ukrajiny. Až do války byl tento region místem soužití různých jazyků a národností a německy hovořící Židé, k nimž patřila také Celanova rodina, tvořili jeho významnou součást. Nebývale tolerantní multikulturní ráz oblasti, kde ovládat několik jazyků bylo zcela běžné, se odrazil v hojné literární tvorbě zdejších autorů. Poté co rodiče Paula Celana zahynuli v koncentračním táboře – otec zemřel na tyfus a matka byla zastřelena –, nepřestal si básník vyčítat svůj díl viny za jejich smrt: nepovedlo se mu totiž přesvědčit je k včasnému útěku do úkrytu před deportací. Lkání nad ztrátou rodičů a domova přechází tu v pochybnost nad smyslem (ztráty) vlastního života: „Co bylo by to, matko: růst či rána, / když zahynul bych v sněhu Ukrajiny?“ (Na Ukrajině, matko, právě sněží, s. 16; citace básní v tomto článku v překladu Radka Malého pocházejí z výboru Černé vločky, Archa 2016), tu zas v pocit poskvrněnosti další vlastní existence a slova vůbec (Kterýkoliv kámen zvedneš, s. 50). Celanovu tvorbu však ovlivnila zásadně nejen zkušenost holocaustu, ale do značné míry také četba básníků jako Rainer Maria Rilke, Georg Trakl nebo Stefan George a též Hölderlin a Heinrich Heine.

Zajímavé je, že se Celan vztahuje také k českému prostoru. Básně Čtoucí větev a Vápnitý krokus ze sbírky Sněžný part reagují například na srpnovou okupaci v roce 1968. Báseň V Praze pak vyvolává alchymistickou minulost města za vlády Rudolfa II. („hebrejština kostí, / na sperma rozemletá, / stekla přesýpacími hodinami“, s. 102). V básni Všechno je jinak se lyrický subjekt vydává na imaginární cestu do míst, která se jeho rodičům stala útočištěm při nepokojích na Bukovině za první světové války: do Moravského úvalu (jeho babička z otcovy strany byla pohřbena v Kyjově) a Ústí nad Labem, kde jeho matka strávila tři roky. Sám se chtěl jednou podívat do Prahy, jak dokládá jeho dopis z 5. 8. 1965, adresovaný německé studentce a přítelkyni Gisele Dischner (korespondence Wie aus weiter Ferne zu Dir, Suhrkamp 2012, s. 14–15).

„Je čas, aby se kámen odhodlal kvést.“ Burcování hranic zažitých pojmů
Zatímco řeči raných textů autor na cestě ke čtenáři neklade zásadní překážky, prožívání trýznivé zkušenosti připravuje radikální zvrat v přístupu k jazyku, který se na povrchu projeví v prvé řadě rozvolněním struktury a odlukou od rýmu. Sbírky, které vznikly po půlroční zastávce ve Vídni a přesunu do Paříže v roce 1948, hlásí jediné: holocaust a svět už nelze uchopit tradičními způsoby. Jedinou záchranu skýtá totální převrácení výrazových možností, rozbití syntaxe, jazykový experiment, expresivita, podpořená oxymóry a přesmyčkami. Těžko srozumitelnými verši, plnými netransparentních šifer, Celan zdrchaně obráží skutečnost, která překročila hranice veškerého chápání.

Tvorba posledního desetiletí Celanova života je nejkomplikovanější. Poznamenalo ji hlavně zhoršení jeho psychického stavu a paranoia, způsobené mediálním lynčem, který se rozpoutal poté, co jej vdova po Yvanu Gollovi obvinila z plagiátorství. Po četných pobytech v psychiatrických ústavech, kde byl hospitalizován v 60. letech, Celanova nemoc nakonec vyústila v sebevraždu skokem do Seiny, na jejímž břehu bylo jeho tělo nalezeno 1. května 1970. Sbírky Růže nikoho (1963), Dechovrat (1967), Strunná slunce (1968) nebo Potemněla (1968) na jednu stranu už neobsahují tolik explicitních odkazů na holocaust. Na druhou stranu se lyrický subjekt halí do čím dál neprostupnější mlhy, plné úsečně sdělovaných znamení a poselství, kterou tu a tam oživuje odkazy na židovství a kořeny svého rodu, ale i na aktuální společenské události a literární dění. Mocná gesta, vzpurné síly, do protikladu k zářím a vzplanutím kladené stíny: autor spatřuje v útěku do jazyka šanci k vybudování alternativního, utopického světa.

„Brouci noci přicházejí. Putují přes tvé dlaně do světa.“ Píseň [Celanova] života neutichá
Recepce Celanova díla je zaslouženě intenzivnější i vzhledem k letošním výročím. Hlubší pochopení jeho myšlení a vnímání umožňuje básníkova korespondence: s manželkou Gisèle Lestrange, zmíněnými Ingeborg Bachmann (Čas srdce, č. 2013) a Giselou Dischner, přítelkyní z mládí Ilanou Shmueli, básnířkou Nelly Sachs nebo též s  básníkem Franzem Wurmem, pražským rodákem. Mnoho dosud nevydaných dopisů obsahuje pak nový objemný titul Etwas ganz und gar Persönliches (2019), ve kterém Barbara Wiedemann uspořádala vybranou Celanovu korespondenční aktivitu na způsob biografie.

Ačkoliv podle autorů příručky Celan-Handbuch. Leben – Werk – Wirkung (2012) básníkova poezie podle dostupných překladů vzbuzuje nejvíce pozornosti ve Francii, Itálii, Nizozemí, Polsku a Rusku, nezůstává česká recepce nikterak pozadu. Převádět Celanovy básně do češtiny začali už Jan Skácel, Jiří Gruša, Ludvík Kundera (Sněžný part, 1986) nebo Věra Koubová. Tématu české recepce Paula Celana se věnoval Radek Malý (v několika studiích a monografii Domovem v jazyce) a Josef Hrdlička. Česká knižní produkce ostatně v poslední dekádě prožívala takřka celanovský boom. Geniálního básníka českému čtenáři přibližují překlady Evy Syřišťové ve výboru Báseň – domov v bezdomoví Paula Celana (2012), překlady dvou sbírek Miloše Tomasca: Mříž hovorny. Růže nikoho (Malvern / H+H 2015) nebo již zmíněná korespondence s Ingeborg Bachmann Čas srdce (2013, přel. Vlasta Dufková a Michaela Jacobsenová). Co do literárněkritické reflexe nejúspěšnějším se pak stal výbor Černé vločky, který uspořádal překladatel Radek Malý a v roce 2016 vydalo zlínské nakladatelství Archa. Knížka obsahuje průřez napříč všemi publikovanými i posmrtně uspořádanými sbírkami autora, včetně básní z juvenilních sbírek, vzniklých ještě za války na Bukovině, a také texty dvou přednášek, tzv. Brémská řeč a Meridián.

Německý filozof Theodor Adorno proklamoval, že psát básně po Osvětimi je barbarské. Ovšem jen do doby, než se seznámil s textem Fuga smrti. Nejslavnější báseň Paula Celana dokazuje, že poezii jen tak něco na lopatky nepoloží. Revize jazyka vynucená holocaustem se místo toho tak trochu proti vůli svého autora (ze strachu z estetizace a snad i kvůli vědomí, že motivická spleť básně čerpá z kolektivního autorství bukovinských básníků) zapsala do dějin světové literatury – ta Celanův dobrovolný odchod ze života ostatně vidí jako pozdní následek šoa.

Mnohé Celanovy básně byly zhudebněny – básníci na Adornův postulát reagovali zejména změnou hudebnosti textů (jako příklad blízkosti hudbě Celan-Handbuch (2012) zmiňuje báseň Corona). V roce 2001 vznikla dokonce opera Celan, kterou pro drážďanskou Semperoper složili Peter Ruzicka (hudba) a Peter Mussbach (libreto). Podle korespondence Paula Celana a Ingeborg Bachmann natočila v roce 2017 režisérka Ruth Beckermann s autorkou Inou Hartwig film Die Geträumten.

Odkazy:
Nakladatelství Suhrkamp si připomíná výročí Paula Celana
Překladatelský čtvrtek s bukovinskou poezií (16. 4. 2020)
Článek o operách Celan (2001) a Hölderlin (2008) včetně rozhovoru s režisérem Peterem Ruzickou (anglicky)
Recenze opery Celan
Paul Celan na Wikipedii česky, německy

Česká recepce Paula Celana v letech 2010–2019
Výbory
Paul Celan (2016): Mříž hovorny. Růže Nikoho. Vybral a přeložil Miloš Tomasco. Praha: Malvern / H+H.
Paul Celan (2015): Černé vločky. Vybral, přeložil a doslov napsal Radek Malý. Zlín: Archa.
Paul Celan (2012): Báseň – domov v bezdomoví Paula Celana. Vybrala, přeložila a doslov napsala Eva Syřišťová. Praha: Eva Syřišťová.

Antologie
Hroby v povětří. Poezie Bukoviny (2016). Vybral a přeložil Radek Malý. Praha: Fra.

Korespondence
Ilana Shmueli (2019): Zvolila jsem si život. Vybral a přeložil Radek Malý. Zlín: Archa.
Čas srdce. Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana (2013). Přel. Vlasta Dufková/Michaela Jacobsenová. Praha: Pulchra.

Monografie
Radek Malý (2014): Příběhy básní a jejich překladů. Olomouc: FF UP.
Radek Malý (2012): Domovem v jazyce. České čtení Paula Celana. Olomouc: Periplum.
Radek Malý (2011): Překlad poezie jako interpretační problém (na příkladu Georga Trakla a Paula Celana). Olomouc: FF UP. Habilitační práce.

Studie v monografiích
Radek Malý (2012): Kapitola „Prostor poezie Paula Celana“. In: Místo – prostor – krajina. Ed. Petr Komenda et al. Olomouc: FF UP.
Radek Malý (2011): „Böhmische Fixierung“ bei Paul Celan. In: Amici amico III. Festschrift für Ludvík E. Václavek. Ed. Ingeborg Fialová / Jaromír Czmero. Olomouc: FF UP.
Radek Malý: Rose Ausländerová a Paul Celan – světoví básníci z provincie. In: Jazyk, literatura a region. Ed. Ivo Harák.
Radek Malý (2012): Rose Ausländerová a Paul Celan – světoví básníci z provincie. In: Pavel Horký (ed.): Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6.–7. září 2011. Ústí nad Labem: UJEP. S. 157–167.
Radek Malý (2012): Hledání domova u Paula Celana. In: Zuzana Zemanová/Lenka Pořízková (ed.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy. Olomouc: UP. S. 239–249.

Studie v časopisech
Radek Malý (2014): Der tschechische Kontext von Paul Celan. Temeswarer Beiträge zur Germanistik, 2014, 11, S. 249–267.
Radek Malý (2012): Domovem v nenavštívené zemi. Vztah Paula Celana k českým zemím. Bohemica Olomucensia 1/2012.
Radek Malý (2011): Kraj, v němž žili lidé a knihy – k historii a kulturnímu významu Bukoviny. Tvar 8/2011. S. 6–7.
Radek Malý (2010): …ich bin einigermaßen „angeböhmt“. Paul Celans Beziehung zu Tschechien. Germanoslavica – Zeitschrift für slawische Studien 1–2/2010. S. 213–228.
Radek Malý (2010): Fuga smrti Paula Celana jako lyrický experiment. Bohemica Olomucensia 1/2010. S. 159–169.
Radek Malý (2010): Vykládat překladem. Komentovaný překlad básně Notturno Paula Celana. In: Translatologica Ostravensia V. Sborník z konference „Den s překladem“. Filozofická fakulta Ostravské univerzity, 2010. S. 46–52.
Radek Malý (2010): Fuga smrti Paula Celana v překladech do češtiny. Aluze 1/2010. S. 32–52.
Online (stav: 15. 4. 2020).

Eseje
Josef Hrdlička (2016): Básník, jemuž nemůžeme rozumět. O českých překladech Paula Celana. A2 22, 2016.
Online (stav: 15. 4. 2020).

Recenze
Jana Dušek Pražáková (2016): „tvé vlasy zlato Margareto / tvé vlasy popel Sulamit“. Recenze výboru poezie Paula Celana Černé vločky (Archa 2015, ed. Radek Malý). iLiteratura, 28.02.2016.
Online (stav: 15.04.2020).
Radek Malý (2014): Báseň, kterou jsme skládali spolu. Recenze knihy Čas srdce. Korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana (Pulchra 2013). Tvar 21/2014. S. 24.

Rozhlasové pořady
Poezie přežila hrůzy holocaustu, dosvědčují básně Paula Celana (2016). Rozhovor s Radkem Malým. Český rohlas, 31. 1. 2016.
Online (stav: 15. 4. 2020).
Radek Malý (2013): Scénář pořadu Ztráty a nenálezy Paula Celana v rámci cyklu Schůzky s literaturou. Český rozhlas Vltava, 15. 12. 2013.
Online (stav: 15. 4. 2020).
Tereza Semotamová (2011): Scénář pořadu Pošta v láhvi a překlad korespondence Paula Celana s Gisèle Lestrange, Ingeborg Bachmann aj. Český rozhlas Vltava, 13. 11. 2011.
Online (stav: 15. 4. 2020).