Diane Setterfieldová vybrala pro svůj román název, který evokuje začátek pohádky: Byla jednou jedna řeka (anglicky Once Upon A River). Obsah románu s názvem koresponduje, děj plyne jako pohádka. Stejně jako v pohádce je v tomto románu i tajemná bytost a nebezpečí, které musejí hrdinové překonávat. Nenechme se však mýlit, Setterfieldová sice pracuje s pohádkovými motivy, ale román je určen dospělému čtenáři a je velmi promyšleně vystavěn.

Děj začíná na břehu řeky Temže někdy v první polovině 19. století. Je právě zimní slunovrat a v hostinci U Labutě se sešli štamgasti, aby si jako každý večer vypili pintu piva a vyslechli nějaký ten příběh od manžela místní hostinské. Příběhy jsou U Labutě populární a místní k nim přistupují přímo vědecky. A právě do této zimní pohody vpadne zraněný muž s mrtvým dítětem. Jak se posléze ukáže, bledá němá holčička mrtvá není.

Setterfieldová pečlivě skládá příběh němého dítěte a zároveň dívku využívá k nastínění životních osudů jednotlivých postav. Každá figurka má svoji nadmíru zajímavou historii a postupně vyjdou najevo všechny detaily. Ne dříve a ne později, než je vhodné vzhledem k plynutí děje. Velmi přirozené rozkrývání osudů jednotlivých lidí činí příběh věrohodným a zároveň napínavým. Poslední díly skládačky do sebe zapadnou až v úplném závěru.

Malou holčičku, která nemluví a je poněkud netečná, si nárokují různé rodiny, které přišly o dítě. Ztráta potomka je popsána velmi emotivně, ale Setterfieldová se nevyžívá v trýznivých detailech. Úsporný popis bolesti je pak pádnější, než kdyby strachu a hrůze věnovala několik kapitol. Uměřenost je velký klad knihy, která, jak bylo řečeno, balancuje na hraně reality a pohádky. Autorka dost často nechává na čtenářích, zda uvěří racionálnímu vysvětlení, či pohádkové verzi. V mnoha případech čtenáře nenápadně směruje k pohádce, avšak s odstupem několika stran se objeví i realističtější popis událostí.

Celé vyprávění se nese ve velmi poetickém duchu, ale nesklouzává k manýrismu. Díky rozmanitým postavám a jejich společenskému postavení může autorka na příběh nahlížet z různých úhlů pohledu. Jinak oživení polomrtvé dívky vnímá nevzdělaný opilec a jinak vyškolená zdravotní sestra.

Podstatnou část knihy zabírá popis řeky Temže. Proměna vodního toku v průběhu roku a to, jak řeku i s jejími různými podobami vidí jednotlivé postavy, jakou roli hraje v příběhu a místních legendách, zpomaluje tok děje a pátrání po původu němé holčičky. Sám příběh díky odbočkám do historie postav působí jako řeka plynoucí v zákrutech. Ač se to nezdá, jsou jednotlivé příběhy propojené, jako by to byly přítoky hlavního proudu, kterým je příběh o děvčátku. Temže je zkrátka jednou z postav. I metafory, které Setterfieldová používá, často odkazují na řeku či vodní živel.

Tajemnou atmosférou kolem dítěte, které mnozí považují za zázračné, připomíná kniha Byla jednou jedna řeka román Zázrak od Emmy Donoghue. Oba romány se odehrávají v Británii 19. století, Zázrak v Severním Irsku, Byla jednou jedna řeka v Anglii. Obě knihy navozují pochybnosti o možnosti vysvětlit zázrak platným racionálním způsobem. V obou knihách vystupuje zdravotní sestra. Ale tam, kde je příběh Donoghue temný a plný bláta, Setterfieldová nechá probleskovat naději. Obě autorky se uchýlily ke stejnému názoru v dualitě zázraku a skepse, ale každá vyřešila osud dítěte jinak.

Byla jednou jedna řeka je komplexní, promyšleně napsaný příběh s propracovanými postavami, které působí živě a reálně, okořeněný poetikou řeky. Dostatek času zbude i na závěrečné vysvětlování všech menších záhad, které v příběhu vyvstaly. Byla jednou jedna řeka tak přináší nejenom radost z dobře napsaného příběhu, ale i uspokojení z toho, že nic nezůstane nedořečeno.