Džundži Itó (nar. 1963) je jak v domovském Japonsku, tak za hranicemi považován za hvězdu hororového komiksu. Česky vyšel jeho komiksový román Ryby – Útok z hlubin, působivý především naturalistickou a rozměrnou kresbou, méně už schematickým příběhem.

Také v kolekci deseti povídek Balónky oběšenců a další hororové příběhy, kterou loni vydalo nakladatelství Crew, na poli vydávání mangy u nás zdaleka nejpilnější, je znát, že Itó je nejdřív kreslíř a až potom scenárista. Vlastně to sám na sebe prozrazuje v komentářích přidaných ke konci každého příběhu, z nichž většinou vyplývá, že povídky vznikly na základě nějakého nápadu, vize, snu či transformovaného všednodenního zážitku. Jednou je to fotografie atypické modelky či zvláštnost ze živočišné říše, jindy zkušenost s matrací nasáklou mastnotou. Někdy to na podařenou strašidelnou povídku stačí, někdy bohužel ne.

První konstatování platí zejména pro předposlední povídku sbírky nazvanou jednoduše Tuk, odehrávající se v malém bistru, jehož zejména provozní a bytové prostory (rodina majitele a kuchaře v jedné osobě zde i žije) jsou prosáklé výpary ze všeho toho smažení a grilování. Itó přítomnost tuku ve všech objektech a zdech domu rychle hyperbolizuje a přenáší ji i na obyvatele, kteří – podobně jako většina hrdinů z knihy – postupně propadají agresivnímu šílenství. Šrafováním, tečkováním, obecně špiněním ploch i lidských těl četnými detaily (zde kapkami tuku) přitom Itó dokáže vytvořit nepříjemně sugestivní, až fyzicky blízkou přítomnost ulpělé mastnoty, kterou lze potkat i v horších českých hospodách.

Tuk potěší také tím, že se tu nevyskytuje žádná nadpřirozená obluda – takových povídek je ve sbírce přesně polovina a vesměs patří k těm lepším. Strach z nejasného ohrožení funguje především v úvodní povídce Deska z bazaru, kde tajuplná a mezi znalci nesmírně ceněná nahrávka provokuje lidi k čím dál agresivnější touze ji vlastnit, což obvykle končí smrtí. Zajímavé nápady (nemoc projevující se dírami v těle, velké nafukovací balónky lapající oběti smyčkou) se objevují v povídkách Zimnice a Balónky oběšenců, Itó je však rozvíjí poněkud fádně, v předvídatelných hororových schématech. Druhá zmíněná navíc obsahuje díry v zápletce: první oběť je nalezena v pozici, která je ve fyzikálním rozporu s pozdějším vysvětlením, a také občané města jsou příliš účelově bezmocní, když by možná stačilo odstřihávat nebo odsekávat vražedné smyčky. Jistě, hororová logika přírodní zákony moc nedodržuje, nicméně zmíněné prohřešky jsou až příliš zjevné.

Horší je to se zmíněnými obludami. Povídka Modelka pracuje s obehraným modelem ambiciózních mladých hrdinů, kteří si nepřipouštějí, že jsou postavami hororového žánru; ale čtenáři to vědí od první repliky. Vršení lebek do dlouhého hada v povídce Velectění předkové vypadá morbidně bizarně, ale víc už povídka nenabídne. Možná nejlepší z tohoto typu hororů je Malíř, který funguje nejlépe v případě, když čtenáři (což se těch českých týká z 99 procent) netuší, že krásná femme fatale, která uhrane titulního hrdinu až za hranici příčetnosti, je hrdinkou Itóovy nejúspěšnější série Tomie, která se už dočkala i filmové a televizní adaptace. Čtenář si tak lépe spoluprožije mužskou fascinaci krásnou a inteligentní, ale bohužel také zákeřnou dívkou Tomie, která je ve skutečnosti dalším nadpřirozeným monstrem. Dokud to neví, kouzlo příběhu o dívce, která se vlichotí do přízně úspěšného mladého malíře, aby jej pohrdáním postupně zdeptala k zešílení, výtečně funguje.

Jen málo povídek je opravdu podařených, většina z nich je jen mírně nadprůměrná i v rámci hororového žánru, zachraňuje je převážně výtvarné provedení. Fanoušci hororů budou asi spokojení, ty ostatní Balónky oběšenců nemají příliš čím přesvědčit, že horor je žánrem, kterému by měli věnovat pozornost.