Puch přichází z moře
Horor o mrtvých rybách, které poháněny silou vzniklou z vojenského experimentu vylezou na břeh a šíří smrad a nákazu mezi lidmi, zapůsobí především detailní a velkolepě hrůzostrašnou kresbou. Scénář se potýká se špatně napsanými postavami a mnoha stereotypy.
Japonsko už zase musí čelit hrozbě v podobě monster vylézajících z moře. Tentokrát však neútočí stvoření o velikosti Godzilly, nýbrž celá armáda reálných mořských živočichů všech rozměrů, kteří pochodují na roztodivných strojcích ovládaných jakousi tajemnou bakterií. Naštěstí se nejedná o popis skutečných událostí, nýbrž o patnáct let starou mangu Ryby hororového autora Džundžiho Ita, která vyšla v českém překladu jako jeho druhé dílo po třídílné sérii Spirála.
Zatímco ve Spirále ohrožovala protagonisty příběhů abstraktní magická hrozba, Ryby mají zcela konkrétní, béčkový motiv: mladý muž Tadaši se svou krásnou přítelkyní Kaori si užívají dovolené, avšak brzy zjistí, že něco kolem nich smrdí. Doslova. Netrvá to dlouho a na zem vylezou tisíce zmechanizovaných mrtvých ryb, poháněných puchem, který pravděpodobně vznikl v důsledku někdejších vojenských experimentů. Jakkoli je námět jednoduchý, nepostrádá typicky zvrácenou děsivost japonského hororu. Mrtvé ryby pod nadvládou vražedné bakterie vylézají ze svého přirozeného prostředí na povrch zemský, a když už těla vodních obratlovců doslouží, stanou se vozidlem pro toxické plyny lidská těla. Džundži Itó vlastně představuje svoji vizi perverzní regresivní evoluce, která nakonec člověka zahubí.
Z dané zápletky jasně vyplývá, že nepůjde o příliš hloubavé dílo. Věc se má zkrátka tak, že ústřední dvojice se snaží bojovat s obludnou hrozbou, jež dalece přesahuje jejich síly. Mladý pár se sice dostane do kontaktu s příbuzným, který by jako vědec mohl vnést do celé záležitosti pochopení a jistou naději, avšak čtenáři brzy dojde, že k happy endu se nejspíš nedostane. Právě naopak – celá kniha je prodchnuta bezvýchodnou úzkostí a strachem. Ty se vezou na vlně akce, takže není šance si oddechnout. Tadaši a Kaori neustále prchají, bojují, propadají zoufalství a v nejrůznějším pořadí tyto děje opakují. Bohužel tato předvídatelnost ubírá Rybám na působivosti, protože bezmála čtyři sta stránek neutáhne. Postavy navíc působí ploše a v podstatě není důvod se o ně strachovat. Kaori se neustále chová hystericky, Tadaši je ňouma, který by na sobě nechal dříví štípat, a jeho strýc představuje čirý stereotyp pološíleného vědce s pochybnými morálními hodnotami. Když už si autor neví rady, přicházejí ke slovu absurdity, které pro děj nemají žádný zásadní smysl (příkladem budiž cirkusová scéna v druhé části knihy).
Itó rovněž dlouho nerozvíjí osudy ostatních obyvatel, což je přinejmenším podivné, neboť tisíce a tisíce ryb se rozhodly svoji invazi započít v nejlidnatější části Japonska. Při nadcházející apokalypse takových rozměrů se dost jasně nabízí motiv rozpadu společnosti, který by se u lidí mohl projevit probuzením zvířecích pudů a vypuknutím vzájemných bojů, ale některé postavy v knize jednají spíše tak, jako kdyby se místo náporu agresivních monster musely vypořádávat s prasklým vodovodním potrubím. Možná autor chtěl s humorem sobě vlastním zobrazit některé typické japonské vlastnosti. To je ostatně zřejmé i v krátké povídce Přesmutný příběh o nosném pilíři, nacházející se v knize jako bonusový materiál, která si utahuje z japonské hrdosti a touhy dostát povinnosti.
Zaměříme-li však pozornost na kresbu, nejde Rybám nic vytknout. Do detailu propracované rybí mrtvoly a následně i lidští mutanti působí tak odpudivým dojmem, že to čtenáře zkrátka nemůže nechat chladným. Hrůzná biomechanická stvoření dávají upomenout na styl H. R. Gigera a všudypřítomné linky znázorňující mrtvolný zápach u čtenáře brzo začínají vyvolávat synestezii a nedýchatelné ovzduší se stává takřka hmatatelným.
Itó je co do vizuální stránky hororu skutečným mistrem – vyžívá se v detailním hnusu a servíruje ho v záměrně přemrštěném měřítku. Bohužel jeho scenáristické schopnosti v Rybách zaostávají za kreslířským umem a makabrózní imaginací. Itova schopnost vyvolávat děs zůstává nejsilnější, dokud se drží více při zemi a soustředí se na komorněji pojatý horor, nikoli na apokalyptické běsnění. To skvěle prokazuje v druhé krátké povídce na konci knihy, atmosférické jednohubce Záhada zlomu v Amigaře, která je znepokojivější než mnohonásobně rozsáhlejší hlavní příběh. I přesto by Ryby příznivcům naturalistického hororu neměly uniknout – co se týče vyvolávání nevolnosti, nemají u nás na poli překladové mangy konkurenci.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.