Období husitských válek trvalo necelá dvě desetiletí, přesto z mnoha důvodů patří k akcentovaným epochám českých dějin. Zmínit jména byť jen nejvýznamnějších historiků, kteří se na toto období badatelsky zaměřili, by bylo úkolem přesahujícím možný rozsah recenze, rozšířit tento seznam o autory literatury faktu a historických románů by pak délku tohoto textu prodloužilo ještě několikanásobně. Laik by tedy mohl očekávat, že téma je již vyčerpané a jen těžko bude možné k němu přinést nové poznatky. Nejnovější rozsáhlá práce Petra Čorneje (nar. 1951), kterou tento plodný historik završil své celoživotní vědecké dílo, však zřetelně ukazuje, že naše znalosti o tom, co se v první polovině 15. století na českém území dělo, jsou stále značně mezerovité, přičemž některé z těchto mezer patrně bude možné do budoucna zacelit, některé se patrně podaří zacelit jen náhodou a některých informací se badatelé nedopátrají nejspíše nikdy.

Autorovo jméno patrně není nutné širší čtenářské obci blíže představovat, kromě řady knih a kratších studií na téma husitství je spojeno také se školními učebnicemi dějepisu a v neposlední řadě s naučnou knihou pro děti Panovníci českých zemí, která již od počátku 90. let spoluutvářela dětství mnoha budoucích mladých historiků (a jistě nejen jejich). Profesně je autor spojen především s Pedagogickou a Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy, kde z jeho erudice mohly těžit celé generace studentů.

Snad jakýkoliv životopis slavného husitského vojevůdce – Čornejův nejnovější nevyjímaje – je nutně poznamenán skutečností, že na scénu velkých dějin vstupuje Žižka až zhruba jako šedesátiletý muž (vzhledem k jeho výkonům na bitevním poli se skutečně nezdá vhodné použít slovo stařec, přestože na mnoho jeho stejně starých současníků by jistě bylo možné toto slovo aplikovat zcela bez problémů) a o jeho mládí a dospělosti je známo jen velmi málo. S pomocí lingvistiky, paleografie, antropologie a dalších vědních oborů se Čornej snaží z oněch vzájemně nesouvisejících zmínek zrekonstruovat co možná nejplastičtější obraz Žižkova života. Mnoho domněnek, hypotéz i jistě dokázaných faktů zná čtenář již z prací starších autorů (původ jména Žižka, Žižkovy lapkovské aktivity, jeho účast ve válce polského krále s řádem německých rytířů), jiné – novější – byly dosud známy především v odborných kruzích a do širšího obecného povědomí zatím nepronikly (např. jeho možný pobyt na dvoře burgundských vévodů). Kromě zmínek o samotném Žižkovi si Čornej všímá i dalších jmen, která se v daných pramenech vyskytují – s mnohými z nich se historici setkávají během husitských válek. Snahou identifikovat Žižkovy vztahy s nositeli těchto dochovaných jmen se autor sice pouští na dost tenký led, zároveň tím ale zaplňuje další dílky v mozaice zachycující Žižkovu osobnost.

Drtivá většina textové části knihy je věnována letům 1419 – 1424, kdy Žižka vystupuje z dějinného stínu přímo na hlavní scénu historie. Kdo by ale čekal jen čtivým jazykem podaný sled bitek, bitev, uzavřených mírových či spojeneckých smluv a poprav, zakončený poměrně náhlým skonem neporazitelného vojevůdce sice při vojenském tažení, leč nikoli z rukou nepřítele, ten by autorovi velmi křivdil. Všechny v předchozí větě zmíněné události samozřejmě nemohou chybět, Čornej se však vydává hlouběji pod povrch prostých formulací sepsaných dávnými písaři, kterých zdaleka není tolik, kolik by si badatel přál, a nadto si nezřídka protiřečí, a předkládá čtenáři otázky, jejichž zodpovězení není zdaleka tak jasné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Že u řady bitev není jasné, kde přesně k nim vlastně došlo, snad čtenáře ani tolik nepřekvapí, často ale není jisté ani přesné datum mnoha bitev, u některých střetů, kdy měl husitské síly vést sám Žižka, není jeho účast v dané bitvě zdaleka jistá, a jsou i případy (jako hned první větší bitva s účastí husitských vojsk, bitva u Nekmíře), kdy si s odstupem šesti staletí nemůžeme být jisti ani záměrem, jaký daná bitva nebo dané tažení vlastně sledovalo. Ačkoliv by čtenář očekával, že pro posledních pět let Žižkova života máme jeho osudy podrobně zmapované, zejí i během husitských válek v našem dosavadním poznání nemalé, někdy i několikaměsíční mezery. „Co dělal Žižka od 11. června do 29. listopadu 1422, se jen dohadujeme,“ píše například autor na jednom místě. Prostoru pro vlastní badatelskou činnost tedy mají i nadcházející generace medievalistů stále dost.

Jak naznačuje název knihy, nestojí v centru Čornejova zájmu jen sám Žižka. Pro pochopení jeho motivace je žádoucí čtenáři přiblížit i dějinné souvislosti a události, které někdy nemají na první pohled s Žižkou příliš společného, v daném kontextu ale přesto hrají důležitou roli. Zde je na předním místě nutné uvést teologické spory, které vedli husité s katolíky i jednotlivé husitské odnože mezi sebou. Ačkoliv má velmi hrubou představu o jejich podstatě z hodin dějepisu snad úplně každý, věroučné rozdíly byly často natolik subtilní a pro dnešního (i věřícího) člověka nepochopitelné, že by si jejich důkladnější rozbor zasloužil minimálně stejně rozsáhlou knihu, jako je celý nejnovější Žižkův životopis. Obecné představy zakotvené v povědomí veřejnosti se Čornej pokusil vysvětlit detailněji, jak ale sám s nadhledem celé knize vlastním poznamenal, „čtenář, který tento (notně zjednodušený) výklad opravdu pochopil, si zaslouží obdiv“. Neméně důležitou roli sehrála i politická jednání na vysoké i přímo té nejvyšší úrovni, do kterých byl zapojen císař Zikmund Lucemburský, litevský velkokníže Vitold, papež Martin V., řada říšských knížat a čeští husitští i katoličtí předáci. Ne všechny takto sjednané úmluvy Žižka schvaloval a o mnoha ani nevěděl, přesto měly na jeho život velký dopad. V neposlední řadě nesmíme zapomenout na politickou situaci uvnitř samotných Čech a Moravy, kde spolu soupeřila o vliv jednotlivá husitská uskupení, do toho vznikaly různé sekty (např. adamité, jejichž údajný volný sexuální život podle Čorneje zdaleka není tak skálopevně doložený, jak by se mohlo zdát), mnozí přední šlechtici několikrát změnili stranu, za kterou byli ochotni bojovat, a rovněž neumlkla tradiční rivalita mezi příslušníky panského, rytířského a městského stavu, stejně jako mezi česky a německy hovořícím obyvatelstvem (byť ono známé zjednodušené schéma o pokrokových českých husitech a zpátečnických německých papežencích historická věda doufejme již nadobro opustila, nelze na druhou stranu tuto národnostně-jazykovou otázku v husitském období zcela pominout).

Okrajově se Čornej zmiňuje též o druhém životě husitství, tedy o uměleckých ztvárněních samotného Jana Žižky, jednotlivých bitev a podobně. Tyto v textu rozeseté zmínky si v žádném případě nečiní nárok na úplnost, autor se hlavně snažil ukázat extrémní případy, kdy se umělecký obraz z nějakého důvodu výrazně odlišuje od historické pravdy, kterou pak v obecném povědomí veřejnosti zastíní. Především v případě bitvy u Sudoměře, ztvárněné ve známé husitské trilogii režiséra Otakara Vávry, naléhavě čtenáři připomíná, že mezi prací historika a filmaře existují naprosto zásadní rozdíly a je velmi nešťastné sdělení zprostředkovaná těmito dvěma profesemi směšovat dohromady. (Bylo by jistě hezké, pokud by bylo možné tuto pasáž prohlásit za zbytečnou, spíše by ale bylo potřeba ji u široké veřejnosti náležitě propagovat…) V některých případech autor zabrousí i k praktickým, nikoli uměleckým odkazům na husitské období, z nichž jako hlavní tu uveďme alespoň pražský místní název Žižkov a otázku po jeho prvotním výskytu a formálním uznání.

Poněkud nezvyklé mohou být časté odkazy na biblické texty, ať už formou prostého odkazu nebo přímo citace. Tím však autor jednak čtenáře přivádí blíže myšlenkovému světu člověka 15. století, pro kterého byly tyto odkazy a z nich vyplývající narážky, parafráze atd. důvěrně známou záležitostí, jednak mu ryze prakticky blíže osvětluje smysl mnoha ustanovení a dohod uzavřených v této pohnuté a nábožensky vypjaté době. Zároveň autor zůstal blízký i myšlenkovému světu člověka 21. století a řadu kapitol obdařil názvy obsahujícími odkazy na moderní kulturu (Hra o trůny, Tenkrát na západě a samozřejmě Proti všem). Jak je naopak v odborné literatuře obvyklé, obsahuje kniha bohatý poznámkový aparát, čítající více než tisíc položek, rozsáhlou obrazovou přílohu a seznam použité primární i sekundární literatury. Jako uznávaný badatel na sklonku vědecké dráhy si autor mohl dovolit do textu knihy umístit i několik obecných apelů a postřehů, zdaleka se netýkajících jen husitství: „Nic však nedevalvuje historickou vědu (kromě jejího podřizování politickým zájmům) tolik jako černobílé interpretace a snahy omlouvat nepohodlné skutečnosti za každou cenu“, „každá událost je jedinečná, neopakovatelná a nedá se zrušit, byť se o to cenzoři a ideologové pořád všemožně snaží“, „už bychom jednou měli dospět a smířit se s tím, že dějiny jsou jedinečné i neopakovatelné a snaha změnit je či retušovat působí směšně“.

Vzhledem k výše zmíněnému častému užívání odkazů na Písmo svaté v textu knihy zakončeme recenzi rovněž jednou biblickou aluzí: podobně jako dobrý služebník dokázal svými schopnostmi získat z pěti hřiven deset, dokázal Petr Čornej z nashromážděných materiálů obohatit naše poznání o postavě historického Jana Žižky a o prvních pěti letech období husitských válek. Nad výslednou podobou knihy se může čtenář společně s autorem radovat, pláč a skřípění zubů při četbě rozhodně nehrozí.