Klub divných dětí je po titulech Bertík a čmuchadlo a Kdo zabil Snížka? (knize propojené se souběžně vydaným románem pro dospělé Nejlepší pro všechny) třetí knihou Petry Soukupové (nar. 1982), určenou dětem. Nejen dosavadní čtenářská recepce ale ukazuje, že kniha oslovuje i starší generace, než kterým je primárně určena. Je tomu tak nejen proto, že se autorka s každou další dětskou knihou soustředí na o něco starší publikum, ale i vzhledem ke stylu a tématu vyprávění. Nejistota pramenící z odlišnosti a osamělosti přece jenom zdaleka nepostihuje jen děti. Sama Soukupová k tomu dodává, že kniha by mohla být užitečná zejména rodičům a pomoci jim lépe porozumět dětskému světu, pohnutkám či strachům, na které sami už pozapomněli.

V úvodní kapitole se setkáváme s desetiletou Milou, která o sobě ví, že je divná, ale vlastně to pro ni není vůbec podstatné. Spíš než lidi ji totiž zajímají zvířata, a to tak, že se při jejich pozorování často ztrácí ze světa, protože jak sama poznamenává, čas v tu chvíli zkrátka plyne jinak. Celá kniha je otevřena takřka kouzelnou scénou, v níž starý dědeček svěří Mile svou činčilu, načež odejde neznámo kam. A protože má její maminka nepřekonatelný (a pro Milu zcela nepochopitelný) strach z veškerých hlodavců a podobných stvoření, Mila si darované zvíře nemůže nechat, a tak je zanechá za dveřmi o rok mladšího Petra, který s tajemným mužem mluvil chvíli před ní. Právě Petr, na svůj věk malý a věčně ustrašený kluk, se později stane součástí nesourodé skupiny dětí, která se kolem Mily shromáždí. Kromě něj je to ještě Katka, která miluje knihy a sladkosti a potýká se s nadváhou, a nakonec se přidá Franta, který se s fyzickým postižením vyrovnává tím, že je tak trochu zlý. O lítost nestojí, a navíc usuzuje, že jako mrzák si to koneckonců může dovolit.

Přestože největší prostor vypravěčsky opanuje Mila, ve vyprávění se střídají i další tři protagonisté. Pro přehlednost je první odstavec každého vyprávěcího bloku označen iniciálou vypravěče. Jak je pro Soukupovou příznačné, vyprávěcí party se částečně překrývají, takže některé situace má čtenář k dispozici z různých úhlů pohledu. Celé vyprávění je potom rozděleno na dvě, rozsahem takřka totožné části po dvanácti kapitolách. První část čtenáře zevrubně seznamuje s jednotlivými postavami, a to jednak v jejich vlastních monolozích, jednak v situacích, kdy se mezi sebou postupně seznamují a vstupují tak do nových vztahů, na něž není nikdo z nich úplně zvyklý. Ve druhé části potom děti zažívají společné dobrodružství. Mohlo by se zdát zdlouhavé věnovat celou polovinu knihy tomu, aby se skupina dala dohromady (teprve poslední kapitola první části nese název Jsme čtyři), ale právě práce, jakou si autorka dává s psychologickým profilováním jednotlivých postav, představuje jednu z největších kvalit knihy.

Ve vzájemné komunikaci se vyjevují sociální handicapy vycházející z podivností jednotlivých hrdinů Například Mila, která zřejmě trpí určitou formou poruchy pozornosti, není vždy schopná odstínit neverbální komunikační projevy, a je pro ni proto těžké (a z jejího hlediska i nepotřebné) navazovat nové kontakty. Díky svému přímočarému vnímání však nemá problém respektovat Katčinu samotářskou povahu a zálibu v knihách. Starší kamarádku uznává, a proto později nerozumí jejím reakcím při rozhovoru s bratrem nebo při setkání se spolužačkami ze školy, v nichž Katka projevuje nedostatečné sebevědomí spojené s nadváhou. Sama Katka na druhou stranu do jisté míry obdivuje, že se Mila nezabývá tím, jak ji kdo hodnotí, a vůbec společenskými konvencemi, ale vnímá zase Miliny komunikační limity. Podobně do dalších interakcí vstupuje Petrova bojácnost nebo Frantova zdánlivě bezohledná suverenita. Podstatné je, že všechny komunikační i jiné handicapy děti vzájemně registrují, ale zároveň i respektují.

Petra Soukupová dokáže skvěle zachytit přímočarost dětského přátelství. Ve chvíli, kdy jednou vznikne, je zkrátka dané a drobné verbální ani jiné konflikty, které se mezi dětmi zhusta odehrávají, jej nepopírají, jsou jeho přirozenou součástí. Je autorčiným dobrým zvykem, že nikterak neidealizuje, zároveň zůstává civilní a neservíruje prvoplánová dramata ani na úrovni vztahů mezi postavami, ani na úrovni událostí a zážitků. V posledním čísle časopisu Host (2/2020) najdeme rozhovor s autorem zatím dvoudílné série Prašina Vojtěchem Matochou, který podotýká, že děti potřebují upřímné a autentické dobrodružství, „aby neměly pocit, že je autor šetří a že všechno dobře dopadne a nakonec přijde ponaučení“. Nutno podotknout, že Prašině to skutečně nehrozí. A ani Klubu divných dětí. Například scéna s raněným ptákem, jemuž chtějí děti zkrátit zbytečné trápení, opravdu nikoho nešetří a přitom působí velmi autenticky. Stejně jako to neidealizované, ale přitom jednoznačně vznikající přátelství.

Prakticky zároveň s tištěnou knihou poslalo do světa vydavatelství OneHotBook i audioknihu Klub divných dětí, realizovanou zkušenou režisérkou Jitkou Škápíkovou. Vzhledem k tomu, že i v tištěné verzi knihy je přesně označeno, který part vyprávění připadá kterému vypravěči, jedná se o ideální materiál pro vícehlasou četbu. Přestože všichni interpreti jsou dospělí ve věkovém rozhraní od 23 do 34 let, jako děti jsou svým hlasem stále uvěřitelní, možná i proto, že se přehnaně nepitvoří. Věkový rozdíl mezi Matyášem Valentou a Kristýnou Podzimkovou zdařile rezonuje s tím, jak si k sobě nacházejí cestu nejmladší Petr a nejstarší Katka. Nezaostávají za nimi ani Patricie Pagáčová v roli Mily a Robert Hájek v roli Franty, první jmenovaná je dokonce ve své interpretaci asi nejpřesvědčivější. Hudební předěly jsou jemné, jen mezi kapitolami by mohly být o kousek kratší. Obecně ale oddělují vypravěčské party i v rámci kapitol, což posluchači výrazně usnadňuje orientaci. Jediné, o co bude potenciální posluchač ochuzen, je obrazový doprovod Nikoly Logosové. S ilustracemi Terezy Ščerbové, která se Soukupovou spolupracovala na předchozí dětské knize, je spojuje omezení barevného spektra, tentokrát na odstíny zelené, modré a žluté (plus samozřejmě černá a bílá). Ilustrace Klubu málokdy nabízejí zpodobnění postav, spíše se soustřeďují na rekvizity (telefon, knihy) či prostředí (tábořiště), ale rozhodně to není ničemu na škodu.

Vzhledem k pomalému tempu první části možná překvapí, kolik událostí se odehraje v části druhé a jak rychle to najednou všechno skončí. Čtenář může být trochu zklamaný, že se nedozví, jak to s dětmi celé dopadlo a nakolik pocítily následky svých činů, ale trápit to bude asi spíš dospělého než dětského čtenáře. Pokud se rozhodneme román číst jako kroniku nejprve vzniklého a potom i stvrzeného přátelství, které existuje díky podivnostem i jim navzdory, zjistíme, že toho víme právě akorát.