Univerzitní román je v českém prostředí neobvyklým žánrem. Zatímco minulý režim vyzdvihoval a oceňoval dělnické kádry a hornické kolektivy, po změně poměrů nabyli vrchu sportovci a (pseudo)celebrity. Než se tak stalo, směřoval obdiv společnosti k podnikatelům s fialovými saky v ojetých vozech západní provenience. Právě tyto přerody nahlédneme v recenzované knize hlediskem graduovaných učenců, kteří zůstávali po celou dobu spíše trpěni a stranou zájmu.

Vzdělávacími ústavy prošlo za tu dobu několik generací studentů a všichni, kdo alespoň nahlédli za vrátnici do chodeb některé z humanitních fakult, seznají v Učencích něco důvěrně známého. A nejspíš nejen oni.

Na to ostatně spoléhá i Petr Luňák, který knihou Učenci prostřednictvím ústřední postavy Richarda Míči volně navazuje na román Hrdinové. Ten Luňák sepsal v kooperaci s přítelem Markem Pečenkou, který se na aktuálním díle podílel v roli odpovědného redaktora.

Někdejší student Míča, nyní již akademik ověnčený doktorským titulem, setrvává v pozici vyučujícího na fakultě, jež podobně jako celá země prochází v 90. letech horečnou transformací. Pletichaření v rámci katedry, snahy o navázání mezinárodní spolupráce i zahraniční výjezdy v rámci stipendijních programů tak v knize soupeří o pozornost se světem mimo školní škamny – s privatizací i volbami, které mají naznačit charakter dalšího směřování země, v níž se o svá práva, symbolicky i skrze vložený spojovník do jejího názvu, stále silněji hlásí Slováci. Míča shodou okolností vyjíždí do Spojených států, čehož hodlá využít zejména k tomu, aby našel svou někdejší důvěrnou známost, dívku Jenelle, s níž strávil na sklonku 80. let „tři hezký odpoledne“.

Hledání dívky pak spolu s dalšími zahraničněpolitickými eskapádami počátku 90. let minulého století rámuje další děj románu, který, ač je primárně nahlížen z pozice vševědoucího vypravěče, prokládají i dvě vložené kapitoly. V první, která má čistě epistolární charakter, je představena Míčova korespondence zejména se starším kolegou Kollerem, jehož protagonista důvěrněji informuje o strázních svém pobytu v Americe a na oplátku se dozvídá detaily o zákulisním dění na své alma mater. Druhá pak přibližuje události na univerzitě i za oceánem především skrze články v lokálních a školních médiích.

V příběhu defilují postavy, jejichž předobrazy by studenti bezpochyby našli na většině univerzit. Pragmatiku Kollerovi a ambicióznímu, leč nenadanému šéfovi ústavu Sladkému konkurují v Americe profesoři Straka a Simms. Zatímco první disponuje českým původem, grafomanskými sklony a nabídkou studijního programu v USA, druhý se ukáže být zdánlivě prohnaným vlastizrádcem, který se za pomoci studentů snaží modelovat postoje světových velmocí na mezinárodním poli. Ke škodě příběhu jsou charaktery v některých případech vykresleny snad až příliš pitoreskně. Ke autorově cti je však nutno přiznat, že už v podtitulu avizuje, že se má jednat o akademickou grotesku. Na druhou stranu (nic proti románové fikci a autorské fabulaci) byla pro pamětníky 90. léta pestrá a zábavná už z podstaty a ti, kteří je nezažili, si je sotva v mysli vykreslí pracovními nástroji frašky s přemírou ztřeštěnosti, byť utlumené nesporným vhledem do historických souvislostí.

Již od Josefa Škvoreckého (viz např. Povídky z rajského údolí) český čtenář tuší, že prostředí (nejen) severoamerických provinčních univerzit se vyznačuje jistou koncentrací „podivínů“, a to jak mezi vyučujícími, tak mezi studenty, které se český profesor svého času pokoušel naučit tvůrčímu psaní. Čtenář Učenců by však mohl nabýt dojmu, že počet místy nesvéprávně působících individuí narůstal v průběhu popisované doby geometrickou řadou. Pokud by Míča vyjel do USA jako obdivovatel či snad tuzemské alter ego Ignácia J. Reillyho, hlavní postavy Spolčení hlupců z pera Johna Kennedyho Toola, byla by kapitola ze soudní síně, kde se hrdina toužil konečně setkat s Jenelle, zcela legitimní. Čtenáře obeznámeného s trabli zneuznaného génia Reillyho, který byl okolnostmi donucen zapojit se do pracovního procesu a svět „běžných smrtelníků“ mu připadá nelogický až absurdní, by jistě nezaskočila ani podstata projednávaného sporu. Jelikož je však Míča jen východoevropským stipendistou, který je v Americe především využíván a zneužíván protřelejšími krajany pro jejich ambiciózní projekty, působí podání této linie, v níž se skrze žalobu na možného Jenellina otce řeší legálnost přechovávání částí lidských končetin v mrazáku a jejich identita, snad až přespříliš bláznivě. Stejně ad absurdum jsou ostatně popsány i privatizační machinace, do nichž ve vlasti zabředne Míčův otec.

Přesto jsou Učenci zábavné čtení s řadou vtipných postřehů, připomínek a narážek na porevoluční léta i atmosféru vysokých škol před nástupem digitálních technologií a vyhrocených ideologických střetů. Napomáhají tomu i zjevné předobrazy některých postav, byť jakákoliv podobnost je pochopitelně a nade vši pochybnost čistě náhodná.

Absolventům filozofických fakult se slabostí pro crazy komedie tedy mohu knihu s klidným srdcem doporučit, ti se jistě nad zobrazenými typy a jejich životními peripetiemi dobře pobaví; ostatním radím knihu raději nejprve letmo prolistovat, než si ji koupí.