Když Štěpán Kopřiva (nar. 1971), do té doby autor drsně černohumorných akčních sci-fi, publikoval v roce 2015 detektivku Rychlopalba, zařadil se mezi nejzajímavější autory kriminálního žánru, jichž v posledním desetiletí utěšeně přibylo. Rychlopalba byla podařená drsná škola, autor si dal pozor na reálie a policejní procedury, dal si záležet na stavbě zápletky – a naopak šetřil svými pověstnými akčními scénami, často vyhrocenými do absurdních zákrut. Nastaveného trendu se drží i ve volném pokračování Křížová palba. Má to ale i svá úskalí.

Na detektivku poměrně rozsáhlý text otevírají dvě působivé scény. V té první policisté operují s tělem oběšence a nejprotivnější úkon nechají na nováčkovi, aby se mohli bavit nad jeho očekávaným neúspěchem. V té druhé se hlavní hrdina s kumpánem snaží jednomu podnikateli dosti drsným způsobem vysvětlit, že by měl vrátit dluh muži, který si je na to „vysvětlování“ najal. K tomu je důležité dodat, že onen (bezejmenný) hlavní hrdina je řadovým policistou na jednom pražském obvodě, kde má na starosti drobnou pouliční kriminalitu, žádné velké případy. Jenže mlácenému podnikateli se podaří uprchnout a od té doby je nezvěstný. A vypravěč i jeho kumpán, další ne zrovna čistý řadový policista Wichterle, mají problém, který musejí – nejlépe sami a inkognito – vyřešit. A rozebíhá se zápletka, která se točí kolem jedné malé, ale překvapivě úspěšné realitní firmy.

Bohužel se rozebíhá velmi pozvolna a po slibně svižném úvodu autor vyptáváním svědků a podezřelých děj notně zbrzdí. Trvá to téměř polovinu rozsahu knihy, a i když čtenář posléze pochopí, že Kopřiva postupně skládal dílky důmyslné zápletky, je to příliš vleklé, a to nejen na čtenáře předchozích autorových akčních sci-fi. Děj opět nabere spád až po nalezení prvního zavražděného, ale k tomu dojde až na straně 213.

V tu chvíli se hlavní hrdina nachází s mrtvolou ve studni a záhy zjistí, že bude problém dostat se ven. Následný popis, jak se mu to po dlouhém a namáhavém úsilí podaří, patří k nejlepším pasážím knihy – ale zároveň působí tak trochu vloženě a způsob, jakým se vypravěč ocitl v nesnázích, není moc dobře připravený a později ani uspokojivě vysvětlený. Děj se pak opět vrací k vyptávání a slídění, naštěstí už s patřičným napětím a rytmem.

Jen v závěru, kdy už je případ vlastně vyřešen, si Kopřiva neodpustí akční finále, které je sice opět zručně napsané a má své silné i vtipné momenty (bouračka způsobená vzteklým řidičem, kterému jiné auto odmítlo uhnout z levého pruhu), ale zároveň opět jako by patřilo do jiného, akčnějšího a nadsazenějšího žánru, kde není tak podezřelé, že otřesení aktéři nehody z místa za přihlížení svědků odejdou a ještě mají dost síly, aby se vypořádali s profesionálním nájemným zabijákem. Podobně jako v případě scény ve studni i zde jako by autor podlehl pokušení mít v románu zábavnou (a dodejme, že skvěle napsanou) pasáž, i když v rámci děje nemá opodstatnění. Jenže zatímco bolestivé sápání se po vlhké hladké zdi opuštěné studny čtenáře alespoň probere z předchozích nudnějších pasáží, autonehoda působí jen jako trik spisovatelů napínavého čtení z předminulého století, kteří potřebovali vygradovat děj, oddálit finále a rozšířit počet stránek, podle něhož jim byl počítán honorář. A jakkoliv lze chápat spisovatelovo uspokojení z potrestání toho druhu moulů, kteří na dálnicích problikávají a najížděním atakují pomalejší řidiče, je zřejmé, že příběh by se bez autonehody snadno obešel a působil by o něco věrohodněji. Podobně se to má ostatně s celým finále, které má charakter spíše akčního bonusu, než že by bylo nějak smysluplně svázané s ústřední zápletkou, vystavěnou velmi vynalézavě, ba místy téměř překombinovaně.

Štěpán Kopřiva jako by se nedokázal rozhodnout, jestli chce psát prokomponovanou drsnou školu, která se mu povedla v předchozí Rychlopalbě, anebo akční thriller, který je (či přinejmenším býval) bližší jeho autorskému naturelu. Je přitom zjevné, že na velmi slušné úrovni dokáže napsat obojí. Jen to dohromady propojené občas drhne. Křížová palba kvůli tomu není kniha špatná a český průměr opět znatelně převyšuje – jen je o něco horší, než bývala mohla být.