Jaký příběh by mohl působit nejzvrhleji, nejkrvavěji, nejbrutálněji a vůbec tak, aby co nejvíce vyděsil učitelku literatury? Co takhle masakr v samotném pekle?

Všude ve světě existují více či méně početné skupiny fanoušků, kteří si nejraději počtou (či se vynadívají) v drsném líčení zabíjení a mrzačení. Destrukce lidského těla nutně budí mrazení v zádech, zvláště když je vyprávěna dostatečně sugestivně, abychom se do pocitů trpících postav vžili. Na naturalistických scénách tohoto typu je založeno mnoho novodobých hororů, přičemž stále stoupá míra jejich brutality - a také sebeparodie. Extrémní ukázkou tohoto typu literatury – a to dost možná i ve světovém měřítku – je román Štěpána Kopřivy Asfalt.

Žánrem je to akční horor s prvky fantasy i sci-fi. Komando nájemných žoldáků se po letech dá znovu dohromady, ale mise, kvůli níž se tak stalo, je léčkou. Pětice mužů je pozabíjena a putuje do pekla, kde se pokusí využít šance dostat se znovu zpátky. Klíčová je přitom především podoba pekla v Kopřivově podání: vládnou mu démoni, jimž slouží tisíce hříšníků. Nikoli však všichni: těla většiny těch, kteří přijdou do pekla, jsou v Kopřivově fantazii rozemleta do hmoty, které říká asfalt (odtud název románu) a jež slouží jako základní stavební jednotka v pekelném světě; ten je jinak životním stylem odvozen od toho lidského. Autor sice opomíjí jeden důležitý prvek, že totiž do pekla se podle náboženských představ dostávají jen duše, nikoli těla hříšníků, ale pokud na jeho nápad přistoupíme (i křesťanské představy o pekle mívají dosti materiální podobu), musíme ocenit, s jakou vynalézavostí a pečlivostí jej rozvedl. A nejde jen o pobavená líčení exteriérů i interiérů s pozůstatky vlasů, chlupů nebo tetování, ale také o velkolepou finální scénu, v níž se do tkání na chvilku vrátí život.

Druhý klíčový nápad už není tolik originální, zato si s ním autor užil spoustu zábavy: hříšníci mají v pekle nesmrtelná těla, jejichž zranění se neuvěřitelně rychle hojí. Což je značná výhoda hříšnického komanda vůči démonům, kteří jsou konvenčně smrtelní, a zároveň šance pro Kopřivu vysílat je do nejdivočejších a nejkomplikovanějších situací a z nich je pak vracet sice všelijak zdemolované, ale po chvilce opět stoprocentně fit a schopné trousit suché vtipy.

Ty jsou ostatně další, možná nejdůležitější částí autorova psaní: Asfalt sice není parodie, ale jeho děj je natolik bizarní, že jej vážně brát nelze. Tudíž je prošpikován množstvím situačních, kontextových a asociativních vtipů, určených opět zejména milovníkům pokleslé zábavy. Ale i nezaujatý čtenář (pokud vůbec existuje možnost, že někdo takový knihu vezme do ruky), přistoupí-li na Kopřivovu „poetiku“, musí ocenit jeho propracované wisecracky (namátkou: vila markýze Astarotha vypadá jako „zmutované svatební šaty, co sežraly nevěstu, ženicha, svědka s prstýnky a celý kostel a teď dřepí uprostřed zahrady, krkají a čekají na další chod“). Také v dalších ohledech má Asfalt vše, co čtenáři akčního čtiva očekávají: rychlý děj, detailně popsané krkolomné bitky a honičky, intriky, zrady a komploty, náhlé zvraty včetně těch v poslední vteřině.

Svět Štěpána Kopřivy je svět přerostlých kluků, kteří se trumfují, koho napadne děsivější, brutálnější a legračnější scénka. Po přečtení Asfaltu je jasné, že autor v téhle hře nemá rovnocenné soupeře.