Prózy Gunsteina Bakkeho (nar. 1968) nejsou jednoduché a přímočaré čtení, jak ukázal už titul Aud a Maud, jenž byl rok po svém vydání oceněn Cenou EU za literaturu (2012) a o tři roky později přeložen do češtiny. I román V očekávání je na hony vzdálen feel good literatuře o rodičovství či těhotenství, jakkoli může jeho název takovou představu na první pohled mylně vyvolávat.

Už definování tématu, tedy toho, o čem vlastně kniha pojednává, je otázka, kterou si čtenář klade až do konce dvousetstránkového díla. Autor mu při tom od začátku staví řadu překážek. Tři prolínající se příběhy se odehrávají každý v jiné době a v jiné zemi, jejich spojitost vychází najevo pomalu a postupně. Více než dějová roztříštěnost však určuje román jeho forma, jejímž centrem není vyprávěcí linie, ale reflexivní až esejistické pasáže, v nichž se Bakke z různých úhlů zamýšlí nad tím, co to je člověk a co ho definuje. Stejně jako rozkolísané duše postav je i struktura textu mozaikovitá, je složena z kratších kapitol, uvozených slovy či slovními spojeními, která připomínají spíše názvy básní.

Jako východisko románu si autor bere reálnou historickou postavu ženy, která byla označována jako žena s vousy či opičí žena, někdy také vlčí či medvědí žena. Julia Pastrana se narodila v první polovině 19. století v Mexiku. Byla porostlá chlupy po celém těle a její vzhled kromě toho hyzdily i nezvykle velké zuby. Život trávila tím, že se svým impresáriem a manželem v jedné osobě objížděla svět a předváděla se těm, kteří byli ochotni za nebývalou podívanou platit.

Gunstein Bakke rozehrává v mysli Julie, kterou zastihujeme v Moskvě ve vysokém stadiu těhotenství, boj mezi duší a tělem. Ve stvoření připomínajícím zvnějšku spíše zvíře než člověka se ve skutečnosti skrývá citlivá myslící bytost a také nejistá matka, osamělá outsiderka a nevolnice. Juliin osud funguje pro Bakkeho jako odrazový můstek, jenž otevírá cestu k současnému člověku. Novodobé protagonisty propojuje autor s Julií symbolicky skrze motiv jejích tělesných ostatků, ale jako mnohem důležitější se osvědčuje jejich vnitřní spřízněnost.

Lidské osudy spojené ve zprvu nesourodém triptychu k sobě nakonec mají velmi blízko. Norská novinářka Kira se v roce 2013 rozhodne nechat si dítě zplozené při znásilnění, zkrachovalec a bezdomovec Finn na konci sedmdesátých let bydlí v rozpadlém karavanu na skládce v Oslo. I oni jsou, stejně jako Julia, jiní, svými postoji a rozhodnutími nezapadají mezi ostatní, okolí na ně hledí nevěřícně, někdy i s opovržením. Gunstein Bakke nechává své postavy mluvit skrze proud vědomí, rozpadající se místy do osamocených vět, výkřiků a až snových obrazů a bariéra mezi nimi postupně padá. Všichni hrdinové vybočují z mezí normálnosti a kladou si tytéž otázky, byť v jiné době a kontextu – co dělá člověka člověkem, co je a není normální.

Čteme-li Bakkeho prózu pozorně, uvědomíme si, že ve všech třech příbězích píše i o nás. Kniha nepojednává jen o tom, jak se hrdinové cítí a jak vidí sami sebe, ale také o tom, jak se na ně díváme my ostatní. Lidskost a normalita je věcí společenského úzu, všichni se podílíme na tom, co označujeme za běžné a co již ne. Abychom tyto otázky v textu našli, musíme zapomenout na to, že „normální“ román je ten, který „hltáme“ od začátku až do konce.