Michael Ondaatje (1943), kanadský autor narozený na Šrí Lance, se do paměti čtenářů zapsal především románem Anglický pacient (The English Patient, 1992), za který v roce 1992 získal nejen Bookerovu cenu, ale též ocenění Golden Man Booker, udělené v roce 2018 při padesátém výročí vyhlášení Bookerovy ceny. Ondaatje je autorem dalších šesti románů a více než desítky básnických sbírek. V letošním roce byl převeden do češtiny jeho zatím poslední román Nouzové osvětlení (Warlight, 2018). Ačkoli svým tématem navazuje spíše na Anglického pacienta, ve kterém Ondaatje zobrazuje hrůzy druhé světové války, a zaměřuje se na to, jak válka ovlivnila jednotlivé postavy, tématem dětí vyrůstajících bez rodičů, fragmentárností a dvojí rovinou vyprávění připomene román Stůl v koutě (The Cat’s Table, 2011), který je vyprávěn z pohledu jedenáctiletého chlapce. Ojedinělý je však tím, že se jedná o román ryze „anglický“, jelikož v něm autor líčí, jak se obyvatelé Británie zapojili do boje proti nacistickému Německu, popisuje poválečný Londýn a zaměřuje se i na lokální historii oblasti The Saints v Suffolku.

„V roce 1945 naši rodiče odjeli a zanechali nás v péči dvou mužů, kteří byli možná kriminálníci.“ Touto větou začíná vyprávění o sourozencích Nathanielovi a Rachel, kteří jsou ve čtrnácti a šestnácti letech opuštěni svými rodiči, již údajně přijali skvělou pracovní nabídku v Singapuru. O sourozence se má starat Mol, záhadný podnájemník z třetího patra, o kterém Rachel ani Nathaniel vlastně nic nevědí. Po odjezdu rodičů sourozenci v září nastoupí do internátní školy, ale jelikož si na tamní striktní režim nezvyknou, rozhodnou se „utéct“ zpět k opatrovníku Molovi, který jim dovolí do školy denně docházet z domova. Takto začíná jejich dobrodružný život s Molem a jeho známým Darterem, který je pravidelně navštěvuje. Společně se stravují u stánků rychlého občerstvení v ulicích poválečného Londýna, chodí se dívat na chrtí dostihy a plují po Temži k londýnským dokům a dál směrem z města k místům, kde Mol a Darter obchodují se psy bez průkazu původu a jiným „špinavým“ zbožím. Mol Nathanielovi najde práci v hotelu Criterion, kde se chlapec seznámí se svou první láskou, které přezdívá Agnes podle Agnes Street, kde se scházejí a doslova „squatují“ v opuštěných domech. Rachel, která trpí epilepsií a snáší odchod rodičů hůře než její bratr, jednoho dne najde ve sklepě matčin lodní kufr sbalený na cestu do Singapuru a odhalí tak, že rodiče lhali a na žádnou pracovní cestu do Asie vůbec neodjeli. Šokovaní sourozenci se svého opatrovníka na rodiče vyptávají, ale ten jim odmítá sdělit pravdu, až se nakonec od Molova známého dozvědí, že matka není s otcem v Singapuru, ale „zabývá se něčím důležitým“. Z něčeho důležitého se záhy vyklube práce pro britské tajné služby, kterou vykonává pod krycím jménem Viola. V druhé části knihy pak již dospělý Nathaniel jako zaměstnanec archivu ministerstva zahraničních věcí pátrá po minulosti své matky a odhaluje její zapojení do válečných a poválečných tajných operací.

Román je tvořen zvláštní dvojitou narací, která střídá vypravěčský hlas dospívajícího Nathaniela, dětsky fascinovaného světem lidí žijících na pokraji legality a záhadným zmizením rodičů, a hlas dospělého muže, který hledá pravdu o matčiných tajných aktivitách a retrospektivně hodnotí, které událostmi utvářely jeho identitu: „To, čím jsme teď, se formovalo vším, co se mi tehdy přihodilo, ne tím, čeho jsem dosáhl, ale tím, jak jsem se dostal až sem.“ Nathaniel v archivech o matčině činnosti nachází jen střípky, ze kterých obtížně skládá alespoň náznak uceleného příběhu, přičemž si je vědom, že celou pravdu žádného příběhu nikdy neznáme: „Řídíme své životy pomocí příběhů, které jen tak tak drží pohromadě. Jako bychom zabloudili v chaotické krajině, shromažďujeme, co je neviditelné a nevyřčené…“ Vypravěčský hlas se v románu mění bez ohlášení, a proto místy není zcela jasné, v jaké časové rovině se čtenář zrovna nachází – zda zrovna naslouchá Nathanielovu retrospektivnímu vyprávění, anebo prožívá jeho mladistvé každodenní dobrodružství. Podobně jako se Nathaniel snaží zjistit více o matčině kontroverzní minulosti, která mu však stále uniká, i čtenář nejistě skládá dohromady příběh, v němž se nachází spousta mezer a nejasností. Autor tak umně přenáší na čtenáře pocity hlavního hrdiny a napíná ho až do konce románu, kde však záměrně ponechává některé důležité kousky mozaiky ztracené, jako by spolu se svou hlavní postavou nevěřil v nalezení pravdivé verze příběhu: „Vyvíjí se takhle objevování pravdy? Sesbíráním takových nepotvrzených fragmentů? Nejen o mé matce, ale i o Agnes, Rachel, panu Knomovi (kde je mu dnes konec?). Budou nakonec všichni, kdo pro mě zůstali nekompletní a ztratili se mi, jasní a pochopitelní, jakmile se ohlédnu zpět?“

O Nouzovém osvětlení by se tak dalo hovořit jako o fragmentárním románu, ve kterém se postupně kumulují vodítka potřebná k porozumění příběhu. Jak Ondatjee sám uvádí v několika rozhovorech (například zde), jeho romány obvykle vznikají z fragmentu, jednoho silného obrazu odehrávajícího se na určitém místě a v určitém čase. Při psaní pak tento obraz postupně rozkresluje a upravuje. Fragmentární povaha románu též souvisí s jeho klíčovým tématem – pamětí, jež se obdobně skládá spíše z útržků vzpomínek, které se nepravidelně vynořují na základě určitých asociací. Nathanielova matka se po ukončení práce pro tajné služby stěhuje na venkov do domu v Suffolku, který zdědila po rodičích. Vrací se ke svým kořenům a obnovuje vzpomínky, které má s tímto místem spojené – na toulky krajinou, dospívání, první lásku a počátek „neviditelné činnosti“ pro tajné služby. Některé autorovy popisy tohoto návratu působí až deterministicky, jako by právě toto místo, osamocený dům stojící v mokřadech, předurčil ženinu jinakost a dobrovolné odloučení nejen od rodičů, ale později i dětí: „Ale byl to starý dům. Znala v něm každý sebemenší sklon haly, každý zatuchlý, ztěžka se otvírající rám okna, hluk větru v různých ročních obdobích… Od narození to bylo součástí jejího životopisu, součástí její biologie. Myslím, že ji to přivádělo k šílenství. Nepřijala dům pouze jako pocit bezpečí či jistoty, nýbrž jako osud…“ I Nathaniel v suffolkské oblasti The Saints později hledá své kořeny, když po matčině smrti koupí dům rodinného přítele, kde tráví víkendy a přes týden pracuje v londýnském archivu. Prochází místy, kde jeho matka vyrůstala, a vybavuje si vzpomínky na pár let, která v těchto místech s matkou strávil poté, co se vrátil ze studií v Americe. Ondaatje oživuje paměť rodiny Nathanielovy matky, ale zaobírá se i pamětí suffolkské krajiny a podrobně líčí historii oblasti The Saints, kde se nacházejí roztroušené kostelíky, vísky a samoty, letiště královského letectva a výcvikové prostory, které sehrály klíčovou roli za druhé světové války. Totéž platí pro popis poválečného Londýna, který čtenář se sourozenci a jejich dočasnými opatrovníky doslova prochází po mapě a dozvídá se, kam za války dopadly bomby, kde se před nimi lidé schovávali a kde Britové za války a po ní vyráběli výbušniny. Psaní Nouzového osvětlení tedy nutně předcházela autorova obšírná rešerše historie těchto míst, psích dostihů, práce válečné rozvědky nebo Blitzkriegu, o čemž vypovídá obsáhlé poděkování uvedené na konci knihy.

Ondaatjeho zatím poslední román by však také šlo popsat jako bildungsroman, ve kterém autor líčí, jak se proměňuje osobnost hlavního hrdiny a jeho postoj k matce, která obětovala rodinný život nebezpečné kariéře v tajných službách. Z počátku se Nathaniel i jeho sestra, která rodiče zavrhne úplně, vyjadřují k matčinu rozhodnutí s opovržením, zatímco dospělého Nathaniela její utajený život spíše fascinuje a začíná si matky vážit. Navíc i on sám se snaží pochopit její myšlenkový vývoj a důvod, proč se stala spolupracovnicí tajné rozvědky, tudíž je i způsob vyprávění zdvojený podobně jako dvojitá románová iniciace, zároveň spočívající v psychologickém vývoji hlavního hrdiny a jeho matky. Autorovi se tak podařilo skloubit napínavý příběh o historii jedné rodiny a místní „malé“ dějiny s psychologizujícím vyprávěním o tom, že ačkoli válka skončila před více než půlstoletím, její odkaz si v sobě nesou nejen další generace, ale i místa, na kterých se odehrávala.