Žebříčky nejprodávanějších komiksů v USA za uplynulý rok mají dva vítěze. Jednak solitérní komiksové romány Rainy Telgemeierové Úsměv či Ségry, jednak sérii Dava Pilkeyho Dogman, která je sice v první desítce až za Telgemeierovou, zato hned se šesti svazky. Autor na své webové stránce dokonce uvádí, že dosud se v celém světě (v jednadvaceti jazycích) prodalo na třináct milionů výtisků Dogmanových příběhů. Telgemeierovou už u nás několik let s úspěchem vydává nakladatelství Paseka a českého vydání se loni dočkal také Dogman. Zatím bez velkých ovací či prodejních úspěchů, ale zkušenější nakladatelé vědí, že u podobných sérií se vyplatí chvíli čekat. Pod značkou Pikola vyšly ve vydavatelském kolosu Euromedia Group zatím dva svazky: úvodní Dogman a pokračování nazvané Dogman – Utržený ze řetězu. Oba nabízejí více než malou porci rozpustilého humoru a naznačují, čím si Pilkey malé čtenáře získal.

Podstata úspěchu je zřejmě tatáž, jež pomohla na výsluní sérii Jeffa Kinneyho Deník malého poseroutky. Totiž co nejvíc přiblížit text i kresbu způsobu, jakým své příběhy vyprávějí sami malí čtenáři. U Kinneyho to mělo formu puberťáckého deníku a jednoduchých černobílých obrázků, Pilkey sází na ještě triviálnější postavičky s vejcovitými hlavami, obdélníkovými těly a rukama se třemi prsty a bez loktů, přičemž občas jednu nebo i obě ruce rovnou vynechá. Sugesce kresby zhruba desetiletého kluka, který má přitom více nadšení než výtvarného nadání, je téměř dokonalá, posílená navíc úvodem, v němž autor vytváří legendu o dvou klucích, kteří si kreslili komiksy o Pesopánovi a v dospělosti se k nim vrátili.

Tato legenda může mít blízko k realitě, protože ve svém – charakteristicky klukovsky rozjíveném – komiksovém životopise líčí Pilkey (nar. 1966) dětství s dyslexií a hyperaktivitou, tudíž dětství kluka peskovaného a vykazovaného ze školních učeben. Už tehdy údajně dostal nápad na své první průlomové dílo, obrázkovou knížku The Adventures of Captain Underpants (1997), která česky vyšla v roce 2017 pod učísnutým názvem Kapitán Bombarďák (přesný – a pro dětské čtenáře asi i atraktivnější – překlad by zněl Kapitán Slipy nebo Kapitán Spoďáry). Knižní série se dočkala čtrnácti pokračování, posledního v roce 2015. To už ale Pilkey pracoval na Dogmanovi.

Zde se možná až radikálně přiblížil dětskému výtvarnému projevu i způsobu, jímž děti vytvářejí fantastické dramatické a akční scénky. O infantilních kresbách postav už byla řeč, navíc se k nim ještě přidávají abnormálně velké promluvové bubliny, jednoduchý koloring, prázdná pozadí a naprostá absence perspektivy. Zároveň ale Pilkey jako zkušený kreslíř u všech svých zjednodušených postav skvěle zvládá anatomii těla a jeho pohyby. Dospělým může možná chvíli trvat, než na tuto dětinskou poetiku přistoupí (pokud vůbec), nicméně kreslíř brzy prokáže, že v jejím rámci umí vyprávět neobyčejně dynamicky a vtipně a že to vůbec nepůsobí lacině nebo dokonce odbytě.

Zvláště, když předkládá bizarní příběhy a scénky, které neberou ohled na přírodní zákony ani na „dospěláckou“ logiku a kauzalitu. Dogmanovy příhody, to je erupce klukovské fantazie dotažená do chytře pointovaných závěrů. Dogman vzniká v důsledku exploze, po níž zůstalo na místě funkční tělo mladého policisty a hlava jeho psa – lékaři oboje spojí dohromady, a vytvoří tak bytost s lidskými končetinami a tělem, ale psí hlavou (a mozkem). A tudíž policistu, který nemluví, ale štěká, vrhá se na svého milovaného šéfa, aby ho olízal nebo aby na něm radostně hopsal, a vyšetřování občas přeruší honičkou za balonkem. Jeho hlavním protihráčem je kocour Péťa, který například v jednom z příběhů první knihy vynalezne sprej, který vyzmizíkuje všechny psané texty. Péťa tak zničí knihy na celém světě, lidé hloupnou, a on tak může provádět své zločinecké rejdy – ale když vidí, jak to vypadá, když jsou lidé čím dál hloupější, přestane ho to bavit. V následující knize je největším padouchem oživlý Péťův papírový obraz, který dokáže své papírové podstaty chytře zneužívat. V jiném příběhu se Dogman a jeho kolegové musejí vypořádat s armádou malých hotdogů. A tak podobně. Je to dost uhozené, ale svým způsobem neodolatelné.

Komiksové médium se v posledních třiceti letech úspěšně snaží emancipovat jako samostatná umělecká disciplína a odtrhnout se od dlouholeté nálepky jednoduché zábavy pro děti. Ale neznamená to nutně, že komiksy jako zábava pro děti už v tomto kontextu nemají místo. Naopak – jak ukazuje Dogman, když se to dělá dobře, čtenáři to umějí ocenit ve vskutku masovém měřítku.