R. M. Romerová je Američanka s židovskými kořeny a po návštěvě země svých předků a vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka se rozhodla téma vyvražďování Židů literárně zpracovat. Loutkář z Krakova je příběh o krutosti a smrti, ale i o kouzlech a statečnosti. V anotaci nalezneme odvážné tvrzení, že tato kniha je určena pro čtenáře Chlapce v pruhovaném pyžamu, Zlodějky knih či Spočítej hvězdy. Všechny tři jmenované knihy jsou výborné a úspěšné. Hlavními hrdiny jmenovaných děl jsou děti a skrze jejich nevinnost příběhy dokumentují zrůdnost války, která se tak zdá ještě zrůdnější. Naivní dětský pohled na krutost a nepochopení vyvolává ve čtenářích silné emoce. Loutkář z Krakova pracuje s podobnými motivy, a přestože se nakonec kniha dokáže vymanit z průměrnosti, vyrovnat se svým souputnicím z anotace nikoliv.

Romerová v knize Loutkář z Krakova vytvořila dva fikční světy. Prvním z nich je Polsko čtyřicátých let a druhým Země panenek. Panenka Karolína si žije panenkovský sen v cukrkandlové zemi až do chvíle, kdy se objeví krysy a obsadí město, ve kterém žije, zabijí královnu s králem a začnou tyranizovat panenky. Krysí vojáci zabíjejí a vykořisťují všechny obyvatele kouzelné země. Karolína je prostořeká a odvážná, podaří se jí utéct a hodný vítr ji zanese k člověku, který ji potřebuje, krakovskému loutkáři Cyrylu Brzezickovi. Cyryl je osamělý a díky Karolíně se spřátelí s jedním hudebníkem a jeho dcerou, kteří jsou ovšem Židé. Smutné dobrodružství ve znamení snahy, jak zachránit přátele, začíná.

V Loutkáři z Krakova se objevuje hned několik typů kouzel. Jedno z nich umožňuje panenkám dostávat se do světa lidí, dále se tu objevují mytologické postavy, které využívají svá vlastní kouzla, a pak tu je pár nadaných lidí, jako je loutkář, kteří jsou obdařeni konkrétní mocí měnit živé bytosti v živé loutky.

Příběh o okupaci Země panenek se prolíná s příběhem z Polska. Očividně má jít o paralelu k událostem probíhajícím v Polsku, ale linie ze Země panenek je vlastně zbytečná. Situace v pohádkové zemi není čtenářsky zajímavá, panenky se čtenářům nepředstaví, takže ti k nim nemají jak přilnout a při čtení se o ně nebojí. Děj z Krakova tyto odbočky zbytečně zdržují. Zvlášť v první polovině, kdy se ani v polské linii knihy neděje nic dramatického. Všechny postavy se navzájem sbližují a zvykají si na mluvící panenku a jiná Loutkářova kouzla. Na tomto pozadí se dostávají do konfliktu mytologické postavy, které žijí skrytě ve světě lidí, a nacisté. Kouzla, kterými Loutkář uzdravuje, ani kouzla mytologických postav nejsou vysvětlována, ale reakce lidí na ně je velmi uvěřitelná. Celý motiv s nadpřirozenými schopnostmi lidí je do příběhu integrován nenásilně a vtipně.

Romerová píše lehce a magické prvky působí v jejím románu přirozeně. Dětská hrdinka a její fantazie se s pohledem na nadpřirozeno snadno vyrovnává, všechna kouzla jsou tak promyšlená, že se ani dospělí příliš nepodivují nad tím, co vidí. Zvlášť ve válce. To, co se během okupace Polska děje, připadá mnohým jeho obyvatelům jako nelidské, neskutečné. Proč by tedy neuvěřili kouzlu, když jim vnese do života aspoň špetku dobrého?

Hlavními hrdiny příběhu jsou Loutkář a Karolína, a přestože panenka není v pravém slova smyslu dítě, zastupuje v této knize dětský pohled na svět, díky čemuž ji lze číst v kontextu již zmíněných známějších děl. V knize je jedna skutečná dětská hrdinka, ale ta v příběhu vystupuje jako oběť nacistické zvůle, symbol nevinnosti a ztráty budoucnosti.

Loutkář z Krakova se svými černobílými hrdiny, naivitou kouzel i jazykem, kterým je napsán, působí jako kniha určená spíše pro mládež než pro dospělé publikum. Na dramatickou pomoc Židům dojde nakonec jen jednou a popsaná je velmi zběžně. Čtenář není moc dlouho napínán, jak tato konkrétní situace dopadne. To je ostatně problém, který se v knize objevuje často. Jakýkoli napínavý děj je popsán tak zkratkovitě, že napětí nemá šanci se dostavit. I na knihu pro děti je rozuzlení každého dobrodružství až příliš rychlé.

Jen poslední nebezpečná cesta Loutkáře a Karolíny se dočkala podrobnějšího popisu. Také je z celé knihy nejemotivnější. Romerová má dobré nápady, ale občas jí ujíždí rytmus vyprávění. U scén s kouzly se čas zastavuje, Romerová si dopřává dostatek prostoru pro vykreslení okamžiku, popisuje vůně a barvy a celý obraz je prokreslen a zasazen do souvislostí. Jakmile ale dojde k nepříjemnostem, skoro je odbude krátkými větami, které sice zdůrazní akčnost okamžiku, ale zároveň jich je tak málo, že výsledek dramatu se dozvíte dřív, než se stihnete o své hrdiny bát. I nacistickou krutost zahaluje autorka mlhou. Nakladatelství Argo, které knihu Loutkář z Krakova vydává, ji sice neřadí mezi beletrii pro mládež, avšak jisté rysy literatury pro děti kniha má. Hrdinové striktně rozdělení na dobré a zlé, pohled na příběh očima „dítěte“ – panenky Karolíny – i vyhýbání se detailnímu zobrazení krutosti vypovídá spíše pro zaměření na děti než dospělé.

Přes tuto zkratkovitost zůstává Loutkář z Krakova knihou, která dokáže vtáhnout do děje a kladné postavy je snadné si oblíbit. Každá z nich má jednu výraznou vlastnost, s kterou autorka pracuje po celý příběh. Smutný Loutkář, rázná Karolína, odvážný Mysz i bojující Josef si charakteristiku udrží po celý příběh. Zároveň jsou však postavy dost prokresleny na to, aby nepůsobily schematicky. Kladní hrdinové nezklamou, záporní nepřekvapí.

Velkým kladem knihy je grafická úprava. Už na obálce působivě kontrastují temné tanky a světlé a barevné panenky, ale i černobílé zdobení kapitol ze Země pohádek je propracované. Na první pohled ornamentální obdélníky v sobě skrývají obrázky krys a trní. Kapitoly z Polska doplňuje vždy pouze jeden větší obrázek, který je ale nápaditý a svým tématem vhodně dokresluje děj.

Loutkář z Krakova je další z řady knih o válečných útrapách polských Židů, ale díky svým netradičním hrdinům z této řady vystupuje. Mezi příběhy z války vyprávěné dětskými hrdiny se Loutkář z Krakova neztratí, přestože ani uvnitř podžánru nejde o špičku.