Ani ve svém sedmém románu De geesten (Duchové) nezapře vlámský spisovatel a esejista Yves Petry filozofické založení. Opět zkoumá mravy současného světa a nastoluje pronikavé i provokativní otázky, jaké v dnešní románové produkci nenacházíme často. Text má poněkud netradiční podobu: těžiště tvoří esejistické pasáže, dějová složka – ač pečlivě vypracovaná – je vlastně podružná. Také prostředí fiktivního uprchlického tábora kdesi v západní Africe, jakkoliv je vylíčené přesvědčivě, nemá dokumentární funkci (autor se ani nesnažil poznat je na vlastní kůži) – je to jen kulisa k dokreslení jeho úvah. Zároveň i v tomto románu potvrzuje Petry svou pověst výborného stylisty.

Úvodní kapitola (v českém překladu Radky Smejkalové), v níž se líčí překotný návrat lékaře z afrického uprchlického tábora do Evropy, je pro vypravěče, čtyřicátníka Marka Oostermanse, který už léta pracuje v různých krizových oblastech třetího světa pro organizaci Lékaři bez barvy, jakýmsi spouštěčem bilance dosavadního života. V následujících kapitolách se postupně vrací k tomu, co ho v osobním i profesionálním životě vedlo k volbě působit jako lékař humanitárních misí, popisuje své zkušenosti a postupně se propracovává k vylíčení traumatické události naznačené v úvodu románu. Až v samém závěru zjistíme, že vše, co jsme dosud četli, je vlastně jeho písemná zpověď určená životní lásce Kristien Fielinckxové, kterou jí teď hodlá osobně doručit. Vzhledem k tomu, že mu doposud odpírala možnost, aby se jí se svým osobním prozřením, k němuž od návratu domů dospěl, svěřil v rozhovoru z očí do očí, je připraven ji k přečtení textu donutit třeba i násilím.

Mark Oostermans z příběhu vychází jako poněkud bezbarvý člověk, jenž dává o to víc vyniknout výrazným osobnostem ve svém okolí. Jako „první v rodině, kdo získal univerzitní vzdělání“, přichází už za studií do styku s „lepšími“ kruhy, když chodí se spolužačkou Petrou, dcerou bohatého kardiochirurga. Zpětně k ní má různé výhrady, ale vztah ukončila ona. Mnohem zásadnější roli pro něj sehraje Kristien Fielinckxová, s níž se seznámí o půl roku později: mladá psychoterapeutka, která zůstala po tragické smrti rodičů v rodinném domě s mladším bratrem a společně vedou značně bohémskou domácnost. Tuto sourozeneckou dvojici uvedl Petry už ve svém předchozím románu Liefde bij wijze van spreken (Takříkajíc láska), kde figuruje v ústředním milostném trojúhelníku s homosexuálním spisovatelem Alexem. Zcela okrajově se tam mihne i postava jakéhosi Marka – Kristien si sotva vybavuje jeho jméno. Z představitele epizodní role se tedy Mark v románu De geesten stává vypravěčem.

Markův motiv k odjezdu na první zahraniční misi je ryze osobní: doufá, že tím udělá na Kristien dojem. Přesto od svého působení v humanitární sféře odvozuje pocit morální převahy nejen nad svými bývalými spolužáky, kteří se pro takovou dráhu nerozhodli, ale nad všemi lidmi, s nimiž se setkává při návratech do Evropy a jimž jeho zkušenost z krizových oblastí chybí. Během patnácti let, kdy odjíždí na mise a v mezičase pracuje v Belgii pro neziskovou organizaci Léky všem, styky s Kristien nejprve zcela přeruší, postupně se však pro něj znovu stane jakousi životní autoritou, k níž se vším, co dělá, vztahuje. A to přesto, že její obdiv k práci v krizových oblastech je ryzí výplod Markovy fantazie a nové pokusy o dočasné soužití při jeho pobytech v Belgii selhávají.

Ani vpravo, ani vlevo
Jádro románu tvoří konfrontace různých přístupů nejen k pomoci třetímu světu, ale k životu obecně. Ústřední postavou je ve skutečnosti Markův nizozemský šéf v africkém uprchlickém táboře Bilonga Jeroen Ullings, do kterého Petry vložil své morální pochyby o současné podobě idealismu. Autor netvrdí, že by se pomoc bohatých zemí chudým měla zrušit (koneckonců Ullings přes svou skepsi pracuje pro Lékaře bez barvy obětavě), ale zpochybňuje, že by samotný fakt poskytování takové pomoci její aktéry morálně vyvyšoval nad ostatní. V jednom rozhovoru k tomu říká:

„K napsání knihy mě vedla jistá nespokojenost se způsobem, jakým se v Belgii, ale i v Nizozemsku vede debata o morálních otázkách. Zejména pokud jde o naši odpovědnost vůči uprchlíkům a třetímu světu atd. Vládne tu dalekosáhlá propast mezi dvěma tábory. Pravice: reakcionářský, tupý tábor, co moc nemusím. A na druhé straně levice: zatrpklý tábor, který se morálně vyvyšuje nad druhé, což taky moc nemusím. Ani jeden z těch táborů mě nepřitahoval. Nevnímám sám sebe jako mimořádně dobrého člověka. Nejsem přesvědčený humanista a necítím se morálně odpovědný za chod světa. Na druhé straně nepatřím ani ke lhostejným, k těm, kteří všechno ospravedlňují, k polofašistické pravé straně. Nepatřím nikam. To je důvod, proč jsem se rozhodl napsat knihu o rozvojové pomoci – abych si sám našel cestu v debatě o morálních otázkách.“

Ústy Ullingse (a částečně i sourozenců Fielinckxových) se autor snaží formulovat, co mu na takovém černobílém vidění vadí. Stručně a velmi zjednodušeně řečeno jde o to, že pomoc druhým by neměla být motivována snahou přehlušit vlastní problémy, ale že by se do ní měl člověk pouštět teprve ve chvíli, kdy se vyrovnal sám se sebou. A obecněji, jak to vyjadřuje Kristienin bratr Jasper, tu jde o protiklad mezi idealisty uvažujícími skupinově („my“), a těmi, kteří kladou důraz na poznání sebe sama. Doktor Ullings prošel důkladným sebezpytem v podobě jezuitských duchovních cvičení. Také on pochází z „lepší rodiny“ a samozřejmě se předpokládalo, že jako vynikající student má před sebou skvělou kariéru. Spouštěčem k přehodnocení dosavadního života u něj byla konfrontace s nečekanou sebevraždou mladého kolegy-lékaře. Se smrtí jako jevem se postupně vyrovnal u jezuitů a místo oslňující lékařské dráhy v Belgii se rozhodl pro Lékaře bez barvy. Svůj pobyt v táboře Bilonga zdůvodňuje takto:

„Jsem v táboře Bilonga, protože si nedovedu představit nic neokázalejšího, nic, co by bylo víc zbaveno klamného zdání, nic, co by bylo tak demonstrativně zoufalé jako tohle věčné ošetřování lidí, kteří nikam nesměřují a vědí to o sobě. Ta práce mě oprošťuje od mého sobectví, ale to ani zdaleka neznamená, že se tím svět zlepší.“

Právě to poslední – nevíra v možnost, že svět lze změnit k lepšímu – ho odlišuje od ostatních evropských kolegů v táboře.

„Duchové“ (tedy Ullings a sourozenci Fielinckxovi) v románu vypouštějí i další „slova do pranice“: zachránit život ještě neznamená zachránit člověka. Jestliže individuum není v porovnání s masou nic, tak proč by měla mít význam záchrana milionu lidí – tedy milionkrát ničeho? Proč by Kristienina práce psychoterapeutky v Belgii měla být méně významná než lékařská péče v třetím světě – trpí snad psychicky nemocný Evropan méně než oběti přírodních katastrof či etnického násilí na druhém konci světa? Jestliže neuznáváme rozdíly v individualitě a klademe důraz na to, co spojuje všechny lidi, dostaneme se v podstatě na úroveň fyziologických funkcí. Petry dokazuje, že právě román je médium, kde je možné podobné choulostivé otázky nahlížet z různých stran a vytvářet tím protiváhu k všudypřítomné povrchnosti a konvenčnosti současného světa.

Zabijme to, na co nestačíme
Oostermansův příběh však lze číst i jako obraz obyčejného smrtelníka, který v kontaktu s tím, co ho přesahuje, zažívá smíšené pocity: přitahuje ho to i děsí, sváří se v něm touha po nalezení vnitřní pravdy s nedostatkem odvahy a síly, který mnohdy v sebeobraně maskuje tím, že se snaží velikost – ať už se týká osob, nebo třeba uměleckého prožitku – degradovat. A tak když v sobě Oostermans za studií nečekaně objeví mimořádnou vnímavost pro vážnou hudbu, odsune ji po čase stranou, protože mu racionální medicína poskytuje větší jistotu. Lidem, u nichž cítí duchovní převahu, se snaží přiblížit, protože cítí, že ho obohacují, ale naráží také na nepříjemnou konfrontaci s vlastními limity. Velcí duchové navíc mimoděk rozviklávají jeho dosavadní pohled na život a nutí ho k přehodnocení postojů. A tak dochází Oostermans ke znepokojivému zjištění, že Ullingsův tragický konec v táboře Bilonga, přestože ho Ullings zároveň jistým způsobem sám vyprovokoval, si v hloubi duše přál: že chtěl Ullingse přistihnout v okamžiku strachu a slabosti – konstatuje však, že v jeho obličeji místo toho zahlédl triumf.

Pnutí, které vzniká z nerovných vztahů, je v románu všudypřítomné: týká se samozřejmě humanitární pomoci, protože její poskytovatelé jsou vůči těm, kdo ji přijímají, automaticky v nadřazené pozici. Oostermans ho však zažívá i v osobních vztazích: vědomí, že ho jakožto studenta vzešlého z prostých poměrů dědičná lékařská elita nikdy doopravdy nepřijme mezi sebe, překoná tím, že se o výnosnou kariéru lékařského specialisty ani nepokusí a dá se místo toho k Lékařům bez barvy. Zato nezávislí a samorostlí sourozenci Fielinckxovi ho nepřestávají přitahovat, i když on přes všechny snahy jejich skutečný zájem nebudí a rodinný trojlístek (doplněný o Kristieninu dceru Veru) sleduje nakonec jen pokradmu přes okenní tabuli. Je na čtenáři, zda si závěr knihy vyloží jako předzvěst další násilné vzpoury obyčejného smrtelníka proti tomu, na co tak či onak nestačí, nebo zda zadoufá, že Oostermansovo lopotné prozření mu bude vstupenkou do společenství „duchů“, tedy sólistů, jimž doposud sloužil pouze za obecenstvo.

Naléhavost, s níž se Petry snaží své otázky nastolovat, se projevuje v jeho reakcích na recenzenty. Za interní vtípek lze považovat jména Mark Oostermans a Jeroen Ullings, odvozená od jmen dvou známých recenzentů (Vláma a Nizozemce), kteří se nevyjádřili o jeho předchozím románu příliš příznivě. Kromě toho však Petry pravidelně kritizuje nízkou úroveň literární reflexe v médiích. Když účastníci podcastu nizozemského literárního webu Tzum označili Ullingse za cynika a román redukovali na celkem tuctovou rozepři mezi (levicovými) idealisty a (pravicovými) odmítači humanitární pomoci, Petry se na to ostře ozval na Facebooku:

„Objevuje se to i v dalších recenzích: až příliš často mého drahého Jeroena Ullingse označují za cynika. Je pravda, že rád totálně drtí ,současné osvícence‘ s jejich samolibostí a moralizující přemoudřelostí, s jejich strachem či neschopností myslet sami za sebe a vlastním jménem. Dovedu si přestavit, že to u novinářů budí podráždění, které se – než si to sami zcela uvědomí – přetvoří v blahosklonné hodnocení mé oblíbené postavy (a dokonce celé knihy) jako cynické. Co na to říct. Snad ani nepřekvapí, že ,současní osvícenci‘ neumějí rozlišit cynismus od opravdovosti. Vždyť co o opravdovosti vědí? Jsou to skrz naskrz konformisté, omezení stereotypy popularizované (polo)vědy a požadavky politicky korektního sentimentalismu.“

Jak je zřejmé, vnáší Petry do současné literatury svébytný pohled a jeho romány podněcují k dalším a dalším úvahám – pokud je tedy čtenář ochotný mu naslouchat a dát se vyprovokovat k samostatnému promýšlení předkládaných názorů.