Debut Tekuté zrcadlo frenštátského rodáka Jiřího Štěpána (* 1990) je možné charakterizovat mnoha rysy. V první řadě tu je hudba, „šířeji zvuk, bazální projev lidské přítomnosti“, jak praví anotace knihy. Hudební motivy se v různých podobách vyskytují jak v textech básní, tak v jejich titulech (básně Preparovaná hudba, Píseň o nenávisti v e moll) i ve významových plánech některých básní (Následující den: Polyfonie, Následující den: Monofonie). Hudební akcent předznamenává již motto sbírky, převzaté z básně Johna Ashberyho: „Slova jsou jenom spekulace: z latinského speculum, to jest zrcadlo: hledají a nemohou nalézt poslání hudby.“ Tento verš pochází ze sbírky s příznačným názvem Autoportrét ve vypouklém zrcadle, a je proto nasnadě v jeho světle číst i titulní báseň Štěpánovy sbírky: „Je třeba odhalit to, co je skryté // […] // Dochází k obnažení dalších zdí toho pomyslného prostoru / a vzniká nová, nedohledatelná struktura / Ztracené mýty vyplouvají na povrch a stíny jsou hravější / Slova nestačí“. Slova jako by byla nasprejované tekuté zrcadlo, namířené na podstatu bytí, která u Štěpána může celkem pravděpodobně mít hudební ráz. (Přidávám vysvětlivku fenoménu, se kterým jsem nebyl zprvu obeznámen, totiž že existuje barva ve spreji, která po nanesení odráží obraz – říká se jí tekuté zrcadlo.)

Používat slova jako „podstata“ a „bytí“ je u Štěpánovy sbírky na místě, neboť sám autor rád používá filozofickou řeč a filozofické (potažmo teologické) motivy: „Lidský rozum vyhovuje Russellově čajové konvici“ (báseň Odpovědný komu), „Hrnčířský kruh už není jen filozofickou pomůckou básníků džbánu a teplých dlaní“ (Následující den: Polyfonie), „Kdo by se dnes taky bavil s hořícím keřem“ (Vůně celuloidových pásů – IV.) a další. Podobně přistupuje Štěpán i ke svému dalšímu důležitému tématu, totiž ke konfrontaci onoho civilizovaného a zvířecího v člověku: „Arché, snad se shodneme / že bezpečnost je pro nás důležitá / Ale dost už bylo obviňování / a vzývání hodnot houkajících sirén“ (Vůně celuloidových pásů – V.) či „Šimpanzí válka všechny šokovala / Lidé se zdráhali uvěřit tomu / co odporovalo jejich romantickým představám“ (Píseň o nenávisti v e moll). Reflexe společenských postojů a společenského vnímání světa, k níž míří poslední ukázka, je dalším výrazným tématem sbírky: „Naše pohádky jsou o štěstí. O úspěšném okamžiku / Věříme v zázraky a snadná řešení“ (Krasové jevy – Dekonstrukce III). Mnohdy básníkova pozorování míří i na témata aktuální: „A že prý musíme rodiny chránit / A – nechte je pracovat, to něco zažijete“ (Národní tým). S tím kontrastuje distance básníka, který svůj lyrický subjekt obsadil do role pouhého pozorovatele reality. Při konfrontaci civilizované a zvířecí stránky člověka se pak u takových pasáží projeví i aspekt stádního zvířete v lidské podstatě: „Čekáme / Stále čekáme, jestli se něco změní / Část to pozná / a zbytek přepne po zprávách“ (Krasové jevy – Dekonstrukce II) a „Strach z čehosi nového / Rozšířené chřípí prozrazuje / že v blízkosti se nachází stádo“ (Krasové jevy – Část třetí).

Sám básník ovšem, pro čtenáře celkem sympaticky, v první osobě příliš nevystupuje, jeho lyrický subjekt rád promlouvá k druhému (du-forma) a rovněž hojně využívá první osoby plurálu – a to nejen když představuje nás jako historicky (ostatně historie je také častý motiv Tekutého zrcadla) definovanou společnost, vůči níž stojí v distanci, jako tomu bylo u posledních ukázek, ale rovněž tehdy, když usiluje o obecné výpovědi o nás, lidech jako takových. Je však otázka, jestli tato snaha sbírce svědčí. Štěpán často postupuje tak, že ve své básni položí otázku („Není to pro člověka příliš povrchní?“ – Krasové jevy – Část třetí; „Co je to vlastně plynutí, nehybnost? – Následující den: Polyfonie; „Co znamená přijít k hrobu? – Tekuté zrcadlo; a další). To, co říká kolem otázky (třebaže to nemusí nutně být odpověď: „Co se může stát, až se pocit ujme vlády? / Ani na tuto otázku nenacházím odpověď“ – Přirozenost), pak leckdy působí jako vzdělanecké mudrování: „Frázím je svým způsobem vlastní epický charakter / celý tvar se pohybuje, chvěje a pruží jako pavučina / A zde v nepravidelném běhu našich životů / vstupuje do hry rozdíl mezi bytím a prožíváním / Čas je médium, které je třeba označit / aby bylo možné ho vnímat“ (Město: mysl nepokojná).

Hojné užívání termínů a odborných slov pak tento dojem jenom podporuje: „Blíží se zima / a zastřené hlasy se vzpouzejí jednoznačné interpretaci“ (Krasové jevy – Část první). Jak často se v textech mladých básníků setkáváme s výrazem „interpretace“! Ale to jsme ještě u výrazu, který (ač o jeho smyslu a významu se vedou debaty) je obecně známý, mnohý čtenář by ovšem při četbě Tekutého zrcadla jistě potřeboval využít slovník (nebo aspoň Google): „Mizanscéna z kamene a kapající vody prochladlou kůži nezahřeje“ (Krasové jevy – Část druhá). Popsaná tendence k odbornosti by mohla vrcholit například v následujícím verši: „Matematický model ztratí platnost“ (Krasové jevy – Dekonstrukce II). Zároveň s tím přichází i dojem intelektuálské pózy.

Od vnímavého čtenáře se často vyžaduje, aby se přes podobné rysy dovedl přenést, jestliže se mu nelíbí. Problém ale je, že právě toto intelektuálství je nejvýraznějším gestem Tekutého zrcadla. Hudební motivy jsou časté, mnohdy však čtenář nemá pocit, že by pro příslušný text byly nepostradatelné. Podobně je tomu i s konfrontováním civilizovanosti se zvířecí podstatou. Domnívám se, že silnějšímu gestu by napomohlo, kdyby byla sbírka náležitě proškrtána a zkrácena: silnější motivy by potom mohly více vyniknout a sbírka by čtenáři pak mohla lépe utkvět v paměti. Textů je ve sbírce mnoho a rovněž, jak bylo ukázáno, obsahují mnoho témat. Namísto toho, aby byla nějak šikovně v textech splétána, se však rozprostírají do velkého množství básní, které po čase začnou čtenáře unavovat.