Francouzský autor David Wahl se rád zvědavě probírá vědeckými poznatky i starými mýty a z nashromážděného materiálu pak tvoří texty, které sám interpretuje na divadle a také je vydává knižně. Tak vznikla zatím třídílná série s názvem Causeries, do níž patří i La Visite curieuse et secrète (Podivuhodná a tajná návštěva).

Tenká knížka začíná fotografií autora a oslovením čtenáře – a opravdu, spíše než o standardní dějovou nebo naučnou knihu jde o dialog, hru… či causerii, jak to označuje sám autor. David Wahl zve čtenáře na podivuhodnou plavbu a svému slovu dostojí. Ocitáme se na pomezí divadelního dialogu, fejetonu, eseje a naučného textu. Pole bádání není nijak omezeno a zvědavost nás může zavést do nepředvídaných zákoutí zeměpisných, historických nebo i literárních vod. Wahl vypráví s nadšením, vesele, konverzačním tónem a mnoho otázek jen tak mimochodem nadhodí. Obsahová linka je klikatá a nepředvídatelná a čtenář má pocit, že se na celém putování podílí.

„Čtenáři, ten, kdo mi na této fotografii dělá společnost a zahřívá mi nohu, není nikdo jiný než tučňák, ba dokonce tučňák patagonský. Stejně jako každá lidská bytost i on má křestní jméno, které je známo úzkému okruhu vyvolených. Jmenuje se Dominique. Dominique tučňák. Při čtení těchto stránek brzy zjistíš, proč se jmenuje právě takto a jaká udivující historie se k tomu váže. Bydlí v Bretani, ve městě Brest, v ledově chladném pavilonu tučňáků v oceánografickém centru Océanopolis. Při svých návštěvách se s ním vždycky snažím strávit nějaký čas. A omlouvám se mu za nás. Protože v minulosti jsme se my lidé k jeho příbuzným nechovali vždycky hezky.“ (s. 7)

Na oné úvodní fotografii má Wahl po svém boku tučňáka a od toho se odvíjí první téma knihy: společná historie lidí a tučňáků, pro tučňáky mnohdy nešťastná. Nebývale dlouhé a strastiplné byly už jen počáteční průtahy, než se vědci vůbec shodli na vymezení tohoto živočišného druhu a na jeho zařazení mezi ptáky. Mnohem dříve než vědeckého popisu se tučňáci dočkali bezohledného masakrování: mořeplavci v antarktických vodách je poznali spolehlivě a hromadně je zabíjeli, ať už to bylo pro maso, které si s oblibou pekli, pro peří, pro tuk, nebo jen pro zábavu. Přitom jde o evolučně pozoruhodné tvory; mají v těle například zabudovanou „ledničku“, která jim umožňuje uchovat ulovené ryby i po čtrnácti dnech čerstvé pro mláďata.

„… dlouho nebylo známo, k jakému živočišnému druhu tučňáci vlastně patří. Jejich vzhled byl matoucí. Proto také necelých sto let před Thomasem Cavendishem, který, jak jsme již řekli, si kvůli svému špatnému zraku spletl tučňáka s alkou, protože dovedl plavat, Magalhães, jehož zrak zřejmě nebyl o nic lepší, nejprve považoval tučňáky za Pygmeje, protože chodili po dvou. A zatímco námořníci svůj omyl brzy prohlédli a začali si pochvalovat, jak jsou tučňáci chutní, přírodovědci ještě dlouho pohlíželi na ta prapodivná stvoření s těžko skrývaným pohrdáním, nebo dokonce s odporem. Za prvé, a to navzdory ujištěním námořníků, někteří vědci silně pochybovali, že by se mohlo jednat o ptáky. Člověk 16. století, jenž vstupoval do moderní éry racionalismu, příliš neoceňoval zkazky o ptákovi, který nemá pořádná křídla, plave jako ryba a jeho peří se v ničem nepodobá letkovým perům ptáků hodných… no, řekněme ptáků běžnějších. V té době nemělo křížení zrovna příznivý ohlas v tisku a hypotézy o těchto tvorech se mnohem častěji zakládaly na popisech z druhé ruky než na přímém pozorování. Proto bylo označení ,ptáci‘ těmto ubohým stvořením zezačátku upíráno a místo toho se jim říkalo ,opeřené ryby‘. V roce 1676 však anglický ornitolog a ichtyolog Willughby ve své knize Ornihologicae libri tres prohlásil, že tučňáci ,nemají křídla pokryta ničím, co bychom mohli nazvat peřím. Spíše se zdá, že jejich křidélka jsou pokryta šupinami.‘ Někteří dokonce zašli ještě dál a tvrdili, že křídla tučňáků jsou kryta jakýmsi kroužkovým brněním z neznámého materiálu. O sto let později tuto hypotézu zase popřel mořeplavec Frézier, když se nechal slyšet, že náš milý tučňák ,nemá ani peří, ani šupiny, ale srst, stejně jako tuleni‘. Sám velký francouzský vědec Georges Buffon jen špatně skrýval své opovržení k tomuto tvorovi, který jako by váhal mezi dvěma přirozenostmi, a ve svém monumentálním díle Histoire naturelle napsal: ,Tučňáci zřejmě tvoří jakýsi přechod mezi ptáky a rybami; místo křídel mají jen drobná křidélka (někteří mořeplavci je nazývají pahýly), která se zdají být pokrytá spíše šupinami než peřím a která jim slouží jako ploutve, jejich tělo má jednolitý, válcový tvar a vzadu se na něj napojují dvě nohy, nebo spíše dvě velká vesla. Na souši tučňáci prakticky nedokážou urazit větší vzdálenost a je pro ně vysilující pobývat na pevnině jinak než vleže; to vše naznačuje, že tito neforemní ptáci se způsobem života blíží vodním živočichům.‘ Dalším krutým darem, kterého se tučňákům od lidí dostalo, byl francouzský název ,manchot‘, který pro ně v roce 1760 navrhl přírodovědec Mathurin Brisson, neboť toto označení pochází z latinského výrazu mancus, což znamená ,zmrzačený‘. A jediné dva rysy, u kterých se vědci nakonec shodli, že jsou pro podivuhodnou specifičnost tučňáků určující, byly jejich schopnost plavat a jejich zvláštní způsob chůze po dvou, vlastnosti u ptáků velmi ojedinělé.“ (s. 20–24)

Plavba napříč vědními odvětvími
Od tématu tučňáků se úvahy ubírají všemožnými dalšími směry. Na Capri vypravěč sleduje stopy údajných Kyklopů, u Shetland pak následuje pátrání po tom, zda je něco pravdy na mýtech o Sirénách. Vlastně i existence Antarktidy bývala pouhým mýtem: byla prorokována dávno před samotným jejím objevením. A pro ten bájný kontinent původně byla vyhrazena i jména Terra australis incognita, Austrálie, ale také Brazílie.

Jako protagonista knihy postupně stále zřetelněji vystupuje oceán, jeho velkolepost a provázanost s původem lidstva. Oceán je přece tak hořký, že musí být velmi starý, soudil už ve třináctém století skotský lékař Michael Scot. Ne nadarmo hledal Gilgameš na dně moře květinu nesmrtelnosti. V oceánských hlubinách navíc žijí organismy, jež dovedou měnit pohlaví, plave tam medúza, která dovede s přibývajícími léty mládnout, a také tam byl objeven nejstarší tvor světa…

Wahl si všímá spojitostí, na něž učebnicový výklad a stručné výčty informací nestačí. Odkrývá vztahy mezi zdánlivě nesouvisejícími fakty, nutí čtenáře k zamyšlení a neustále klade další otázky. Hladce a samozřejmě proplouvá mezi nejrůznějšími tématy a mezi vědeckými disciplínami, od biologie a historie až po mytologii a filozofii. V závěru se však ukazuje, že měl velmi jasný cíl.

Exaktně, ale s humorem a elegancí
Kromě překvapivých informací kniha La Visite curieuse et secrète osloví zejména poutavým, originálním stylem. I když jde v podstatě o úvahové a esejistické dílo, vše je podáno konverzačním tónem. Jazyk není zbytečně nepřístupný nebo vědecky exhibující, místy spíš žoviální a teatrální – v tom nejlepším slova smyslu (původní určení textu pro jeviště se nezapře). Kniha stále myslí na čtenáře a obrací se k němu. Je psána vtipně, jednoduše, a přitom rafinovaně.

„Začátek naší společné historie se rýsoval opravdu špatně. Nyní už lépe chápeme, proč se na tučňáky nejprve pohlíželo spíše jako na kulinářskou přísadu než jako na zázrak přírody. Musíme se zmínit, že podobně jako prase, o němž se říká, že je na něm všechno dobré, i tučňák se v očích mořeplavců vyznačoval mnohými přednostmi. Lov tučňáků se doporučoval všem námořníkům, protože to bylo ,vítané rozptýlení a užitečná zábava, díky níž posádka trpělivěji snáší nepohodlí a strádání, jež se nevyhnutelně pojí k drsnému klimatu‘. A stojí za povšimnutí, že mnohem dříve, než lidé dokázali tyto ptáky vědecky popsat, je uměli připravit k obědu. Z toho důvodu se také v 16. století námořníkům doporučovalo, aby k lovu tučňáků nepoužívali střelné zbraně, protože se tím příliš znehodnocuje jejich maso.“ (s. 24–25)

Za zmínku stojí také výborné grafické zpracování francouzského vydání. Kniha má pěkný čtvercový formát, je vytištěna na kvalitním papíře a minimalistický layout doplňuje několik krásných ilustrací – černobílých tisků.

Wahlova La Visite curieuse et secrète se značně vymyká běžné literární produkci, nabízí neotřelý přístup k vědeckým poznatkům a ani u nás, ani ve Francii prakticky nemá obdoby. Je zábavná a rozverná, čte se snadno a s radostí. Není to průlomový, vážný román, ale drobný rádce ohledně toho, jak důležité je mít oči stále otevřené a nepřestat být zvědavý. V závěru se může zdát snad až trochu moc lehkomyslný či bláznivý – je třeba buď na Wahlovu hru přistoupit, nebo se proti ní vymezit. Koho láká něco nového, honba za mýty, chytrá vysvětlení a hledání souvislostí i tam, kde by je jiní nehledali, ten si s Davidem Wahlem jistě zahraje rád.