Spisovatelka Katja Fusek (nar. 1968) žije a tvoří ve Švýcarsku, kam se v deseti letech odstěhovala z Prahy s matkou a sestrou. Její v pořadí čtvrtý a zatím poslední román Aus dem Schatten (2017, Ze stínu) zpracovává témata mezigeneračních vztahů, interkulturních rituálů i strachu z cizoty v každém z nás. V rozhovoru mluví o této knize, o rozdílech mezi vztahy rodičů a dětí v Česku a ve Švýcarsku i o tom, jak těžké bylo naučit se švýcarskou němčinu.

iLiteratura: K čemu odkazuje název vašeho nejnovějšího románu? Kdo nebo co se v něm vynořuje ze stínu?
Katja Fusek: Určitě hlavní postava Dagmar, která se vymaní z nepříliš šťastného manželství. Dále také babička jako druhá hlavní postava, která konečně může dodatečně prožít svou minulost, i matka, která se se svou minulostí začne vyrovnávat. Vývoj románu spočívá v tom, že se některé postavy dokáží oprostit od tabuizovaných témat a tajemství.

iLiteratura: Váš román se zabývá mimo jiné otázkou, kolik prostoru máme ponechat svým blízkým, nakolik kontrola toho, jak svůj čas tráví, je dobře míněná starost – jako když Dagmařina babička na začátku románu beze stopy zmizí z postele –, a kdy už kontrola nad jejich životem hraničí s paranoiou – jako ve vzpomínce na dovolenou v pohoří Jura, kdy se třináctiletá Dagmar se svou matkou vzájemně podezřívají z domnělé nemravnosti, když jedna či druhá chtějí trávit čas i o samotě. Myslíte si, že potřeba kontroly v rodině je v současném světě, který se nám může zdát čím dál nepřehlednější, palčivější téma, že se více upínáme na osobní sféru?
Katja Fusek: Ta otázka má podle mě dvě komponenty. Jednu pozoruji často u svých kamarádek, které mívají děti pozdě nebo třeba mají jen jedno dítě a to je pro ně projekt, do kterého investují a který jen obtížně opouštějí, tím spíše pokud nedostojí jejich očekáváním. Na druhou stranu je kontrola v rodinné sféře i kulturní problém. Generace mých rodičů v Česku a generace rodičů mých kamarádek ve Švýcarsku jsou dva různé světy. V Česku si rodiče dovolí říct dávno dospělé dceři: měla by sis ostříhat vlasy, jak to vypadáš, kam jdeš. To se ve Švýcarsku stane málokdy. Tady se mezigenerační komunikace odehrává mezi sobě rovnými lidmi. Kolem dvaceti, pětadvaceti rodičovský dohled ustupuje. Rodiče se s dětmi vídají a vzájemně komentují méně. Vztahy jsou mnohem smířlivější. V české kultuře, v mé rodině i v rodinách mých českých kamarádek, dochází častěji ke vzájemnému vymezování.

iLiteratura: Dagmar je dcera emigrantů z Prahy. V jedné epizodě potká se svým mužem u benzinky na dálnici dvě plačící děti tmavé pleti. Dagmar se přistihne při myšlence, jestli za polštářkem v rukou neschovávají zbraň. Vyděsí ji, jak snadno tomu strachu podléhá. Přitom sama má zkušenost s migrací a mohla by mít pro setkání s něčím neznámým zvláštní cit – ale xenofobní instinkty u ní mají v prvním momentu přesto navrch. Jak tato epizoda vznikla?
Katja Fusek: Dodnes mám stísněný pocit, když přejíždím hranice. Do Švýcarska jsme sice z Československa odjeli legálně, ale kontroly na hranici pro mě jako dítě byly traumatizující. Ta epizoda s dětmi na benzince vychází z mé vlastní zkušenosti. Je to snad nejautobiografičtější moment z celé knihy. Sama jsem byla vyděšená, co mě to napadá, proč by ty děti měly schovávat zbraně? Strach z cizího je v člověku podle mě ale hluboce zakořeněný. O to důležitější mi připadá, aby migranti, kteří se usadili v cizí zemi, reflektovali své zkušenosti. Aby se pak lidé kvůli nim nekrčili strachy před něčím cizím, ale pokoušeli se svůj strach vědomě překonávat a byli otevření poznání jiné kultury. Uprchlická politika je ve Švýcarsku mnohem liberálnější než v Česku, kde si mnozí připadali ohrožení už po přijetí dvanácti uprchlíků. Ani Švýcarsko není bezvýhradně příkladné, ale skoro třicet procent obyvatel pochází odjinud. Před téměř dvaceti lety jsem učila na gymnáziu a v mé třídě byly jenom tři děti se švýcarským pasem. Tady jsme na to zvyklí. Ne že by to nebylo vůbec žádné téma, ale zachází se tu s ním otevřeněji. Uprchlíci pro mě nejsou důvod ke strachu.

iLiteratura: V rozhovoru s Renatou Cornejo jste se před deseti lety zmiňovala o problému recepce autobiograficky laděných textů v užším kruhu rodiny. Prý vám matka nevěřila, že jste narozdíl od Zity z Novemberfäden neměla v Praze tajného přítele. Musela jste uvádět věci na pravou míru i tentokrát?
Katja Fusek: Ano, musím pořád. Vlastně už rozhovory o svých knihách s rodinou ani nezačínám. Mezi známými a příbuznými ten voyeurismus může být až extrémní. Čtenářka z publika nedělá ukvapené závěry, protože mě nezná, ale mezi známými mají mnozí dojem, že se v textu poznávají. Ale text a realita nejsou jedna ku jedné. To se pak ze zvědavosti pořád ptají: a to se opravdu stalo takhle? A hned v dalším okamžiku se urazí. Přitom samozřejmě nevařím z vody, ale z vlastních zkušeností. Že se z toho vyvozují mylné závěry, je nepříjemné.

iLiteratura: V některých vašich předchozích textech – v románu Die stumme Erzählerin (Němá vypravěčka) o válečné uprchlici, která dělá ve Švýcarsku pečovatelku kvadruplegikovi (člověk s úplným nebo částečným ochrnutím všech čtyř končetin a trupu, pozn. red.), nebo v povídce Meine Schwester Lilly (Moje sestra Lilly) o dívce, která má mladší sestru s Downovým syndromem –, se opakuje téma hranic mezi péčí o druhé a vlastní svobodou. V románu Aus dem Schatten Dagmar se svou rodinou nakonec radši začne vařit štědrovečerní večeři, místo aby po celém městě hledali ztracenou babičku, po které už stejně pátrá policie. Jak souvisí péče o blízké s vyprávěním a zamlčováním?
Katja Fusek: To téma se u mě vyskytuje častěji, ale neúmyslně. Bude to zřejmě souviset s tím, že mě v Praze vychovávali hlavně prarodiče. S oběma jsem měla velice úzký vztah. Možná jsem podvědomě potřebovala zpracovat rozloučení s babičkou, která zemřela ve čtyřiadevadesáti, duševně naprosto čilá až do posledních dní. Na rozdíl od dědečka jsme o ni museli dlouho pečovat – a svou závislost na naší péči si plně uvědomovala. Ani o sobě nemohla rozhodovat. Chtěla pak už zemřít, ale přece jsme ji nemohli zabít. Přesto žila ještě pět let, ačkoliv si naši péči nepřála.

iLiteratura: V této poslední knize se objevuje více českých výrazů a obratů než v jiných vašich textech. Jde o vědomý posun ve vašem literárním jazyce?
Katja Fusek: Ano, tuto perspektivu jsem vědomě zvolila až u této knihy. Dnes je Švýcarsko mnohem otevřenější a Češi jsou považovaní za „lepší“ přistěhovalce než příchozí ze vzdálenějších zemí. Ale tehdy, před čtyřiceti lety, společnost tak otevřená nebyla. Na češtinu se pohlíželo skrz prsty, třeba i v rodině mého švýcarského nevlastního otce. Když rodiče odjeli na služební cestu, hlídala nás se sestrou jeho sestra. Byly jsme tady teprve dva roky, ještě jsme pořádně neuměly německy, ale před ní jsme nikdy nesměly promluvit česky. To pro ni totiž nebyl pořádný jazyk. Ten povýšený postoj vůči češtině na mně zanechal stopy. Vždycky mi ale pomáhali učitelé na gymnáziu. Těm připadalo skvělé, že mluvím česky, dokonce se snažili český jazyk a kulturu integrovat do výuky. Mohla jsem dělat referáty o českých dějinách. Říkali třeba: wow, ty umíš vyslovit tolik souhlásek za sebou! Nebo: ty umíš mluvit dalším jazykem, úžasným, literárním jazykem, kterým píší výborní autoři. Byli to otevření, sečtělí lidé, podporovali mě. Ale jinak jsem ten jazyk musela spíše skrývat. Teprve tímto románem jsem se emancipovala natolik, abych řekla: toto je moje mateřština, takhle my mluvíme.

iLiteratura: Do Švýcarska jste přišla v deseti letech, v roce 1978. Abyste se domluvila se spolužáky, musela jste začít mluvit švýcarským dialektem. V rozhovoru s Renatou Cornejo jste se zmiňovala, že jste si v mládí psala deník česky, než jste přešla do němčiny. Víte ještě, kdy přesně k těm přechodům došlo?
Katja Fusek: Mluvit jsem začala relativně brzy. Když jsem přišla do Švýcarska, neuměla jsem ani slovo německy, natož švýcarskou němčinu. Pak jsme se se sestrou začali učit spisovnou němčinu. Ve Švýcarsku se totiž při vyučování povinně mluví spisovnou němčinou, jenom o přestávce je možné přejít do dialektu. Jako dítě máte pochopitelně potřebu se nějak zařadit. Po třech letech se už do mě spolužáci naváželi: tak kdy už konečně začneš mluvit švýcarskou němčinou? V deseti letech je mateřský jazyk dítěte už poměrně rozvinutý, a pak zničehonic – v cizí zemi – oněmí. Tak jsem si po těch třech letech umínila, že se vrátím o krok zpátky a i za cenu spousty chyb začnu mluvit švýcarskou němčinou. Pak to šlo čím dál rychleji. Asi ve třinácti letech jsem se už domluvila bez problému. Ve čtrnácti jsem dokončila základní školu a pak už nikdo nepoznal, že nejsem odtud. To pro mě bylo zásadní. Přechod do němčiny při psaní deníku nastal ale mnohem později, až okolo třiceti. To už byla němčina i mým literárním jazykem. Čeština se mi na to, abych se v ní vyjadřovala, čím dál víc vzdalovala. Byl to vědomý proces, který nebyl bezbolestný. Ve své osobní sféře mluvím česky, ale při psaní deníku to už dál nefungovalo.

iLiteratura: Měla jste nějakou strategii při osvojování švýcarské němčiny? Co vám nejvíce pomohlo?
Katja Fusek: Švýcarská němčina je mluvený jazyk, ne psaný. Je v ní napsáno jen velice málo textů. Takže jsem se ji učila výhradně poslechem. Dobře poslouchat a slyšené opakovat – asi tak, jako když se člověk učí píseň jenom poslechem, bez not nebo tištěného textu. Mnohé jsem si trénovala doma, než jsem se odvážila otevřít pusu před ostatními. Určitě mě motivovalo, že jsem toužila být součástí dění, nelišit se od ostatních, což v dětství a rané pubertě hraje významnou roli. Když jsem tu žila první rok, měla jsem jeden nepříjemný zážitek. Jedna dívka se mě zeptala: „chummsch druus?“, to znamená „kommst du draus?“ neboli „verstehst du das?“ („rozumíš tomu?“, pozn. red.). Ale já jsem to interpretovala tak, že se mnou chce jít o přestávce ven. Říkala jsem si: jé, ona mě zve, abychom spolu šly něco hrát. Pak jsem pochopila, že se jenom ptá, jestli jsem rozuměla, co nám říkala naše učitelka. To bylo velké zklamání, styděla jsem se, ještě jsem jí totiž odpověděla: jo, jasně, půjdu ráda! A ona na to: co to meleš? Takže mi bylo rychle jasné, že se ten jazyk musím naučit, jinak se budu ztrapňovat pořád dokola.

iLiteratura: Vy tedy mluvíte konkrétně basilejským dialektem?
Katja Fusek: Německojazyčné švýcarské oblasti mají sice každá svůj vlastní dialekt, ale jsou si navzájem tak podobné, že mají jen pár odlišných slov a určité rozdíly ve výslovnosti. Tehdy jsem si ani neuvědomovala, že bych mluvila basilejským dialektem. Migrace ze zahraničí vede k tomu, že se rozdíly mezi dialekty stírají. Že mluvím basilejskou němčinou, jsem si poprvé uvědomila, když jsem učila na jedné waldorfské škole v Emmentalu. Žili jsme tehdy dva roky v bernském kantonu, protože tam můj muž pracoval v nemocnici. A hned na začátku mi v té škole žáci řekli: vy ale mluvíte legračně, basilejskou němčinou! V bernské němčině jsou například jiné výrazy pro „chlapce“ a „dívky“. V basilejské němčině se řeknou „Buebe“ a „Maitli“, v bernské němčině „Giele“ a „Meitschi“. V určité chvíli tomu člověk začne rozumět, ale většinou dál mluví svým vlastním dialektem.

iLiteratura: Koho ze švýcarských autorů ráda čtete?
Katja Fusek: V poslední době mě nadchli například Ilma Rakusa, Andrei Mihailescu, Markus Ramseier, Gabriele Alioth, Lukas Holliger nebo Kristina Viragh (romány Das kürzere Leben des Klaus Halm /Kratší život Klause Halma/ od Holligera a Eine dieser Nächte /Jedna z těchto nocí/ od Viragh byly v loňském roce nominovány na Švýcarskou knižní cenu, pozn. red.). Moc se mi líbil také román Bäume fliehen nicht Vereny Stößinger. Mimo Švýcarsko musím jmenovat Juli Zeh – její román Unterleuten je vynikající –, Hanse Platzgumera, Ullu Hahn nebo Judith Hermann.

iLiteratura: Učíte stále němčinu v kurzech pro dospělé?
Katja Fusek: Ano, učím německy dospělé studenty s jiným mateřským jazykem. Dříve jsem učila na gymnáziu němčinu a francouzštinu, ale když byly naše děti malé, přešla jsem na výuku dospělých. Ve Švýcarsku není totiž skoro žádná mateřská dovolená a muži tehdy ještě nemohli pracovat na částečný úvazek, takže jsem díky tomu měla flexibilnější rozvrh – a už jsem u toho zůstala.

iLiteratura: Postavy Zity z vašeho románu Novemberfäden a Dagmar z románu Aus dem Schatten jsou učitelky jazyků. Pokud se zkušenosti z vašeho zaměstnání odrážejí ve vašich textech, probíhá to v nějakém smyslu i opačně? Ovlivňuje vaše literární činnost způsob, jakým učíte?
Katja Fusek: Učení vnímám ve vztahu k psaní spíše jako kompenzaci. Psát nejde pořád, jsou období, kdy se to nedaří. Učení znamená jednak pevný časový plán, jednak také obohacující diskuse se studenty. Díky němu mám možnost poznat mnoho lidí z jiných kultur.