Série Incal scenáristy Alejandra Jodorowského a kreslíře Jeana Girauda alias Moebia patřila v osmdesátých letech k ikonickým. V desetiletí, které obecně sci-fi žánru napříč uměleckými médii velmi přálo, přinesla spojení akční sci-fi s galaktickou mystikou, obojí podvracené potměšilým humorem a nadsázkou. Série čítající původně šest sešitů, měla zacyklený závěr, který jako by vše vracel zpět na začátek a výsledkem tak byl pozoruhodný a při vší eklektičnosti a bláznivosti kompaktní monument. Velký úspěch díla oba autoři hned zužitkovali v pokračování, respektive prequelu – a ještě v roce vydání posledního dílu Incalu (tedy 1988) vyšel i první díl příběhu nazvaného Před Incalem. I ten měl šest částí, poslední vyšla v roce 1995 a česky má komplet vyjít letos v listopadu. Před Incalem ovšem podle Jodorowského scénáře kreslil nikoliv Moebius, ale Zoran Janjetov. Moebius se do světa Incalu vrátil v roce 2000 volným pokračováním nazvaným Po Incalu. Podle Jodorowského scénáře nakreslil ovšem jen jeden sešit, k dalším už se nedostal (nebo je kreslit nechtěl). Ale Jodorowsky se plánu na alespoň třídílnou sérii nevzdal a opět oslovil jiného kreslíře, tentokrát Mexičana Josého Ladrönna, který v letech 2008, 2011 a 2014 celou sérii pod názvem Poslední Incal dokončil.

Na sklonku loňského roku vyšla česky i s původním Moebiovým sešitem a čtenáři tak mohou srovnávat pojetí obou kreslířů na materiálu, který sice není úplně identický, ale základní rysy příběhu má stejné. Je přitom zajímavé, že kresbou, barevností i celkovým pojetím má k původnímu Incalu blíže Ladrönn než sám Moebius. Ten totiž, podobně jako mnoho dalších kreslířů na přelomu tisíciletí, podlehl vábení počítačové grafiky a komiks nechal kolorovat digitálně. U jiné sci-fi by to možná tolik nevadilo, ale k zobrazování umazaného světa, kde se organické bytosti rozkládají do obludných bublinovitých a mokvavých patvarů, se lesklé a čisté barvy moc nehodí. Ostatně i Moebiova linka je výrazně hladší – a konvenčnější – než ta, jakou začal v roce 1981 Incal kreslit. To Ladrönn se ukazuje jako pilný student onoho „původního“ Moebia a jeho pojetí pokračování dosti svědčí: není tak uhlazené až líbivé, naopak si libuje v estetice ošklivosti. Což je patrné například ve scéně s matkou punkerkou, kterou přepadne akutní rozklad: zatímco u Moebia je to docela sexy mladá žena, u Ladrönna už přichází obstarožní ohyzda, jíž lezou špeky z kalhot.

Původní Incal se vyznačoval zběsilým a chaotickým propojováním mystiky, postapokalyptické sci-fi, erotiky a místy dost drsného humoru, ale jako celek měl jistou vnitřní soudržnost a sílu. Jodorowského scénář je oproti tomu nečekaně uměřený a vlastně celkem přímočarý. Hlavní hrdina John Difool se opět v divokém tempu musí dostat z města, kde všem organickým bytostem hrozí smrtelné nebezpečí z nákazy „kovovým“ virem, či přinejlepším řízená transformace do kovové bytosti. Následně se musí se skupinkou dobrodruhů a mocnou božskou entitou vrátit a technovirus a jeho mocného robotického podřízeného ve spojení s podzemními rebely zničit. Je tu více akce a méně mystiky, byť ani ta úplně nemizí – jen se mystické bytosti chovají spíše jako v počítačových hrách než jako v Tibetské knize mrtvých. Zároveň je to dosti přímočaré, byť se objeví několik nečekaných zákrutů děje i zvratů. A samozřejmě postavy a rasy z předchozího příběhu. Vše končí velkým happy-endem, což je možná trochu rozčarování, na druhou stranu tomu ošklivému, nehrdinskému, ustavičně pronásledovanému, vysmívanému a otloukanému Johnu Difoolovi závěrečné štěstí vlastně dost přejeme.