Zlomená srdce a nervy v kýblu
Oproti předchozímu románu se norský autor více inspiruje problematickými jevy z aktuálních novinových titulků. Je to vítané, i když děj kvůli tomu občas drhne.
Virvál kolem fenoménu severské krimi pomalu utichá. Trval déle, než jsem odhadoval, ale dopadl zhruba podle mého očekávání: jména autorů s přehlasovanými a přeškrtanými písmeny se na našem trhu slila s proudy z jiných zemí původu. Už ne všechno zajímavé, na co zdejší nakladatelé políčí, musí přijít ze severu. Autoři kriminálek z jihu nebo z východu sice neměli to štěstí, že si jich všiml šikovný píárista a udělal z nich až otravnou módu, ale v severské oblevě mohli i oni prokázat, že nezáleží ani tak na tom, kde se autor narodil, jako čím umí upoutat. Velkoryse koncipované „nord“ edice i jednotlivé tituly končí nemilosrdně v Levných knihách. S pár výjimkami, z nichž nejokatější je Nesbø, což jako by potvrzovalo teorii, že veleúspěšné ještě nemusí být veledobré (anebo řečeno natvrdo werichovsky: to je blbý, to se bude líbit).
Ze severu přišly a doteď přicházejí počiny z pera méně hvězdných jmen, které jsou přitom poctivější, nápaditější, méně schematické. Jen je čtenář tak vřele nepřijal. Možná i proto, že jsou „severštější“ než opěvovaný Nor. Z něj už je kosmopolita, musí se při psaní už zřejmě ohlížet na choutky jiných etnik, protože ta ho dnes živí víc než domácí, a tak depresemi a melancholií oproti kolegům rodákům už poněkud šetří. Proto i národ, kterému se vtlouká do hlavy, že hlavní je pohoda a klid na práci, a který za hybný moment dramatu považuje situaci, v níž lahůdková Olinka za pultem prodala důchodci olezlý chlebíček, má rád Nesbøa, kdežto nefalšovaným trudnomyslným seveřanům moc nedůvěřuje.
Ani z Geira Tangena se u nás zářná hvězda nestala, přestože jeho dvě dosud vydané knihy jsou hodnotnou ukázkou nord krimi, která před jinými cti netratí. (Tohle však lze říct o tuctu dalších tamních autorů.) Bude zajímavé sledovat, jestli tuzemský nakladatel dotáhne do konce aspoň záměr vydat celou trilogii, do níž oba tituly, Srdcerváč i předcházející Maestro (2017), spadají.
Z Maestra vyšla policistka Lotte Skeisvollová, polovina autorovy ústřední dvojice, ukázkově rozložená, s nervy natolik v kýblu, že ji nadřízení postavili na čas mimo službu. Po čtyřech měsících, kdy začíná děj nové knihy, na tom není o moc lépe. Z vraždy své sestry se stále ještě nevzpamatovala. Místo aby nás však autor vedl s oběma protagonisty cestou za sluncem, do chmurného rozpoložení upadne i Lottin parťák, novinář Viljar Ravn Gudmundsson. Jeho sedmnáctiletý syn se octne ve vážném podezření, že po bujaré drogové veselici, z níž si nepamatuje jedinou minutu, zamordoval dívku, se kterou si tam užíval. Už tak to s ním rodiče kvůli jeho mírné neurovývojové poruše nemají snadné a teď aby se smiřovali s tím, že mají syna vraha.
Otec si ale nedávno nabrousil ostruhy jako zdatný pomocník ramene zákona a samozřejmě se s tím nesmíří – a autor už to sází jak pekař Jan Marhoul bochníky: přistěhovalectví (mrtvá byla afrického původu), #metoo, drogová kultura, vyprázdněnost dospívající generace, šikana a tyranizování slabých, atraktivita falešných proroků, neonacismus…
Ten, kdo zná Maestra, asi žasne. Nic takového v něm nenašel. Asi největší – a sympatická – míra aktualizace, kterou si Tangen v předchozím románu dovolil, byly četné narážky právě na kolegy z branže, jelikož předtím, než se sám pustil do romanopisectví, vášnivě kriminální romány četl a zabýval se jimi ve svém blogu, který dosáhl značné popularity. V tomto směru v novince hodně přitáhl opratě (mimo Skandinávii, resp. mimo komunitu vyznavačů žánru narážku například na Chrise Tvedta stejně málokdo dešifruje… kromě brněnské Joty, která dala dvě jeho knihy, jež se odvážila vydat, před pár lety do výprodeje), zato si ale vzal na paškál žhavou realitu, inspiraci čerpal takříkajíc z novinových titulků.
To je určitě vítané a dobré ozvláštnění. Vznikla kniha myšlenkově nepochybně náročnější, těžší než Maestro. Jiná věc je, jak dalece se musel autor do změny zaměření nutit. Chvílemi se zdá, že dost, jako by se mu náročnější dějové motivy vymykaly z rukou oproti předchozímu textu, který, i když tolik nenamáhal intelekt, plynul přirozeněji a hladčeji. Sonda do teenagerského světa ztrácí občas věrohodnost výrazivem (Tangen si to sám spískal, když nechává různé aktéry inkriminovaného mejdanu popisovat, co se tu noc seběhlo, což je atraktivní, leč zrádné stylotvorné ozvláštnění), některé zvraty v ději jdou až na hranu věrohodnosti a koneckonců i oslnivost odhalení, jak zákeřné společenské síly dovedně manipulují se slabými jedinci, bledne v očích každého, kdo s kritickým záměrem zavítá na facebookový profil Tomia Okamury…
To jsou však drobnosti, které výsledný dojem ze Srdcerváče – písničku toho jména zpíval Viljar svému synovi, když byl malý – nanejvýš oslabují, ale nenulují. Když něco, rozmělňuje ho obligatorní happy end: po dočtení knihy zůstávají některá nastolená témata dále otevřená jako palčivá rána.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.