Děj novinky Tomáše Bandžucha tentokrát začíná dlouho před událostmi popsanými v předchozím povídkovém románu ze stejného univerza Ve službách republiky – ve Vídni roku 1888. Němečtí antisemité se srocují kolem rytíře von Schönererea, a i když jejich vůdce úřady vytěsní z politického dění, jsou zaseta semínka, která mají po letech přinést odplatu onomu židovskému, zlolajnému plemenu! Na švýcarském hradě Schwanau totiž byly vypuštěny síly, které budou trpělivě čekat na svou chvíli. A ta přichází v předvečer desetiletých oslav vzniku Československé republiky roku 1928. Právě tehdy Petr Hankl narazí díky horlivosti mladého kolegy na případ podezřelé sebevraždy služky, kolem níž se motá až podezřele moc židobijců…

Tomáš Bandžuch se před lety uvedl jako nápaditý autor, který dokáže pulpové zápletky (například upír na slovenském hradě) umně propojit s historickým pozadím a podat své příběhy nejen vytříbeným jazykem, ale také obrazově; i díky spolupráci s mistrem retro příběhů Leonardem Medkem, který mimochodem do románu Noc a mlha přispěl černobílými ilustracemi. Aktuální román však přichází v jiné situaci. Tomáš Bandžuch již není žádným začátečníkem. Postoupil jak jako vědec zaměřený na první polovinu dvacátého století, především dějiny první republiky, tak i jako autor. Roku 2013 dokonce získal cenu Akademie science fiction, fantasy a hororu za nejlepší povídku (Andělíčkářka). Ve službách republiky byla kniha nadšená, oplývající velkou energií a silnými obrazy, ale nesoudržná. Noc a mlha je stylově vyváženější, avšak už nemá takový tah na bránu.

A pokud budeme hodnotit čistě románové kvality, je třeba přiznat, že problém je především v postavě Petra Hankla. Sympatický nekromant je sice hlavní hrdina, ale jeho role je vlastně mnohem menší než ve starších příbězích. Je pouze postavou čtenáři nejznámější. Velkou část děje je neaktivní nebo zmatený, neřkuli zbytečný. Noc a mlha se tak rozpadá do několika bloků, které se liší v atmosféře i tempu. K těm lepším pasážím rozhodně patří hned úvod a výprava spiklenců do trosek Schwanau. Bandžuchova práce s magickými rituály je vyloženě hororová – nezabíhá do velkých detailů a vysvětlení, přesto je v činech a rituálech jeho postav cítit jakási strašlivá logika, přesahující lidskou zkušenost. A neomezuje se to pouze na velké krvavé obřady, ale později i na každodenní praxi Čarotvorných služeb. Trochu horší je to pak v aktivitách jistého démona, kterého ovládá hlavní padouch knihy a který působí místy… směšně.

Silný je Bandžuch i v až humoreskním popisu fungování Čarotvorných služeb a rivality mezi jejími jednotlivými útvary a služebnami. Nejedná se přitom jen o bonus, který má odlehčit děj, v němž postupně přibývá mrtvých. Ona rivalita má totiž na vyšetřování vliv – a bohužel především negativní. Tímto faktem ovlivněná dynamika příběhu funguje a zaslouží si pochvalu. Stejně jako skvěle vystavěné scény setkávání vyšetřovatelů s nejrůznějšími osobami zapojenými do případu. Bandžuch prokazuje cit pro dobové myšlení nejen antisemitů, ale i nadšených zastánců republiky nebo naopak jejích německých odpůrců. A zasazení děje do roku 1928 se v tomto ohledu jeví jako skvělý krok. Nic z toho však není nakonec využito ani z poloviny tak jako divoké okolnosti vzniku Československa v čistě nefantastickém románu Dlouhý krok do tmy – který v určitých ohledech funguje jako prequel Noci a mlhy stejně jako Ve službách republiky.

Návrat k Čarotvorným službám je tak pouze uspokojivý, nenaplňuje přísliby, které byly s autorem spojovány. Svého vrcholu Bandžuch stále dosahuje především v kratších textech. Nejedná se jen o zmíněnou Andělíčkářku, ale například i o Jitro po dlouhé noci z antologie Ve stínu Říše. Každý jeho další text si však zasluhuje pozornost. Již zmíněné propojení žánrové a popularizační složky je totiž v české fantastice (posedlé atrakcemi a estetikou akčních filmů) minoritní. Bandžuch se řadí k Leonardu Medkovi a Mílovi Lincovi. Jelikož však první z nich je mnohem více spojený s pulpovými kořeny svých příběhů a druhý pak je se svým prolnutím s jazykem raně novověkých kronik příliš vzdálený mainstreamové čtenářské zkušenosti, je to právě Bandžuch, který drží prapor tohoto typu fantastiky mimo žánrové ghetto. A i když ještě nedosáhl svého autorského vrcholu, stále je stylisticky i co se nápadů (a hlavně hloubky nastudování pramenů ke svým knihám) týče vysoko nad většinou českých autorů ryze historické prózy nebo historických detektivek.