Poslední léta se korejskému románu ve světě daří. Spisovatelé začínají vnímat nejen domácí publikum, ale mají ambice proniknout ven. Jsou pro to daleko lépe vybaveni než jejich předchůdci a jsou ochotni se přizpůsobit. Klasické vyprávění s prvky „korejskosti“ už není stoprocentní nezbytností pro přijetí, v próze se zabydlely mladé žánry. Autoři jsou schopni slušně rozvinout kompozici delších prozaických útvarů, tedy i vystavět román. Dokáží vytvořit hodnověrné postavy opačného pohlaví bez zásadních nepochopení a omylů. Spolu s opuštěním požadavku na bohatý jazyk s několika košatými větami na stránce mohou vstoupit do světového kontextu. Jistěže jsou v Koreji pevně zakotvené atributy vkusu „naší země“ s umělými estetickými kategoriemi han (korejský vzdor, vztek, smutek) a čong (emocionálnost), ale Korejci ukazují, že umějí svou literární produkcí minimálně zaujmout. Připomeňme celosvětový úspěch Kim Jonghaovy špionážní detektivky Říše světla (česky 2013), debaty o Sin Kjongsuk a její knize Modlitba za matku (česky 2013) a nejrůznější, převážně feministické interpretace Vegetariánky od Han Kang (česky 2017).

Korea nemá, na rozdíl od sousední Číny a Japonska, tradici kriminálních příběhů, natož thrillerů. Naopak, zábavné próze po staletí dominují poměrně plochá vyprávění s nutným happy endem. S výjimkou krátkého naturalistického období 20. let 20. století nenajdeme v převažujícím literárním proudu ošklivost jako estetický prvek. Psychologické portréty v posledním století – pokud vůbec jsou – bývají přímočaré a předvídatelné, pohybují se v osvědčených vzorcích chování a jednání. Vyšinutost je dílem osudu, bývá vyhrazena mužům a jako nemorální je i se svým nositelem odsouzená k záhubě. Stereotypnost panuje i ve vnímání literatury a týká se mj. genderových předsudků. Ženy je většinou naplňují: píší romány o sobě a pro sebe, málokdy vycházejí za hranice tohoto nastavení. Nejsou schopné nadsázky, ironie a humoru. Thriller a žena je ovšem spojení absolutně mimo všechen dosavadní korejský spisovatelský stereotyp. Navzdory všemu však autorka ve Vzorném synovi za svého psychopatického hrdinu mluví a jedná uvěřitelně, přesvědčivě, bez jakýchkoliv sentimentalit, které se spisovatelkám přisuzují a ke kterým se nakonec mají tendenci uchylovat.

Naplnění žánrových předpokladů
Thriller má své charakteristiky a zákonitosti, ke kterým patří napětí, očekávání a momenty překvapení, také ovšem inventář s neodmyslitelnými ostřími nožů, tmou a atmosférou strachu. Vzornému synovi bychom mohli nejspíše přidělit atribut psychologický, což do jisté míry implikuje samotný titul. Protože jde o psaný text a nikoliv o film, kamerové záběry a zvukové efekty musí nahradit barevný, opulentní a k tomu přesný jazyk. K thrilleru ovšem obvykle patří i touha po spravedlnosti nebo nápravě, což v daném případě čtenáře mate. Judžin, hlavní postava románu a zároveň vypravěč, je totiž psychopat, takže vize nápravy věcí odpovídá jeho vidění. Přesto a možná naivně čekáme téměř do konce knihy zvrat, který by opakovaně rozplétaný děj negoval, hlavní postavu očistil anebo omluvil. Vzorný syn je napínavé čtení, chuť knihu dočíst a dozvědět se, jestli opravdu ono sofistikované zlo zvítězí, čtenáře neopustí do poslední strany. Přispívají k tomu neustále pozměňované verze událostí, které ústřední postava vytváří podle potřeby. Samostatně rozkrývat, tedy vystavět si paralelní verzi, může čtenář v konfrontaci s deníkem protagonistovy matky. Jeho stránky jsou zároveň katalyzátor zbavující Judžina posledních slupek poslušnosti a civilizačních nánosů. Vypravěč příběh odvíjí od středu (matčiny smrti) směrem ven v několika soustředných kruzích, naznačujících fáze jeho nekorigované autenticity. Pak zamíří do finále s falešnou nadějí, že to snad nemusí být celé tak úplně jednoznačné.

Matka a syn
Kde je syn, tam musí být matka. Korejská matka je nejzásadnějším stavebním kamenem tradiční společnosti a její role neprošla během posledního století velkými změnami, alespoň ne ve vztahu k dětem. Matka Vzorného syna by vzhledem k situaci udělala lépe, kdyby na svou funkci rezignovala. Měla by být schopná svůj přirozeně bezpodmínečný vztah k psychopatickému synovi přehodnotit a změnit na čistě racionální. Je ale matka, neposlechne rozum a při prvních příznacích a později pochybnostech o jeho normalitě s ním nedokáže jednat jako se zjevným nebezpečím. Román je tedy i o zvrácené mateřské naději, že dítě zvládne mocí své lásky za podpory medikace a přísného režimu. Že její dítě v sobě přece musí mít základní sociální instinkty. Že mu její oběť přinese plnohodnotný život. Je ovšem hlavně o synovi, neschopném lidských emocí, s abnormálně vyvinutým pudem sebezáchovy. O jeho několikadenním přerodu v likvidátora. O jeho lhaní, vymlouvání se a téměř geniální schopnosti manipulace s blízkými až po splněný sen o celoroční plavbě na moři. O tom, jak dává sám sobě šanci na nový začátek bez lidí, kteří ho (viděno jeho očima) omezovali. Psychopat není od počátku prvoplánový vrah. Že je mu vrozené nutkání vraždit, si uvědomuje postupně. Mnohé tlumí léky, další vytěsňuje paměť. Jakmile překoná tu nejsilnější a vlastně jedinou vazbu na matku a vyloží si její péči a dohled jako zradu, stává se z něj predátor. Každý další krok zvládá se stále větší sebejistotou. Naučí se po sobě zametat stopy. Naučí se vysvětlit své počínání bez toho, aby se musel z čehokoliv zodpovídat. Odpovídá tomu i „technika“ provedení. Na počátku jsou scény uklízení (abstraktního i konkrétního) nejisté a nešikovné, v konečných fázích absolutně promyšlené a dokonalé.

Proč Vzorného syna číst?
Čong Judžong má schopnost vizualizace, některé scény jsou zachycené s až fotografickým detailem, což je na překážku lidem, kteří si nelibují v zametání kaluží krve, odklízení těl a naturalistických líčeních podřezávání krků břitvou. Jak se hlavní postava uklidňuje a získává ve svém novém autentickém stavu jistotu, líčení obohacují surrealistické pasáže a podrobnosti ztrácejí smysl. Jako by se i ony staly rutinou. Jazyk vyprávění hrubne a je přímočaře vulgární adekvátně tomu, jak se od konvencí odpoutává protagonista. Přesto se směrem ke konci dostáváme přes téměř sentimentální pasáže s náznaky možnosti mentálního zvratu. Judžin totiž dokáže v krizových chvílích sebezáchovně navolit tvář, která ostatním nedovolí ho zlikvidovat. Je pudově vzorný syn, který – ať dělá, co dělá – pronese v pravou chvíli své odzbrojující „Dobrou noc, maminko“ anebo „Mám tě rád.“ Ví, proč to říká, ví, jak budou fungovat emoce druhé strany. Postava je to přes všechnu svou zrůdnost fascinující. Závěrem si dovolím dvě poznámky. První je vzhledem k dlouholeté četbě korejské literatury legitimní. Tato kniha je jednou z prvních, která by se mohla odehrávat kdekoliv a jejíž postavy nemusejí být nutně Korejci. A to je obrovská změna, i když jsme teprve na začátku procesu a je těžké odhadnout, zda se toto odnárodnění s odstupem času bude vnímat stále pozitivně a zda bude pokaždé znamenat kvalitu. Poslední (a děkovnou) větu chci věnovat překladatelce. Vzorného syna do češtiny přenesla s jistotou a beze ztrát.