Čeští čtenáři mohou Samantu Schweblin znát jako autorku velmi nevšedních povídek, které v roce 2014 vydalo nakladatelství Fra v souboru nazvaném Ptáci v ústech. Ten vychází z tradice fantastické povídky. Nyní v nakladatelství Argo vyšla její románová prvotina Mimo dosah z roku 2014, opět v překladu Dity Aguilery Grubnerové.

Samanta Schweblin se narodila v roce 1978 v Argentině, žila i v Mexiku, Itálii a Číně a román Mimo dosah napsala během svého prvního pobytu v Berlíně. Jako jeden z autorčiných literárních vzorů, které důkladně rozebírá Daniel Nemrava v doslovu ke knize Mimo dosah, je uváděn například Argentinec Adolfo Bioy Casares. V roce 2015 za tento román získala španělské literární ocenění Premio Tigre Juan, titul se však dočkal uznání i v zahraničí, v roce 2017 se ocitl v užší nominaci na ocenění Man Booker International Prize. Jde o útlou knihu, která balancuje na pomezí románu a povídky, přičemž na jasné kategorizaci nezáleží ani samotné autorce, jak upřesnila v rozhovoru pro časopis A2.

Samanta Schweblin touto knihou navazuje na svou povídkovou tvorbu, v níž úsporným jazykem a úsečným stylem vytváří mrazivou atmosféru. V jejích povídkách narušují každodenní svět nadpřirozené jevy a stejně tak se to děje i v románu Mimo dosah. Hlavní postava Amanda leží na pohotovosti a vzpomíná na zvláštní události z dovolené, kterou strávila s dcerou Ninou na argentinském venkově. Tyto události zapříčinily, že dceru ztratila a sama se ocitla v nemocničním pokoji. Zatímco v povídkách dává Samanta Schweblin roli vypravěče jediné postavě a děj nechává plynout lineárně, v románu Mimo dosah s formou vyprávění experimentuje. Uchyluje se k vícehlasí a slovo dostanou hned tři vypravěči: Amanda, Carla a její syn David. Zároveň se prolínají tři časové linie – minulost, kdy se Amanda seznámí s Carlou, ještě vzdálenější minulost, o které Carla Amandě vypráví, a zároveň přítomnost, v níž Amanda leží na nemocničním pokoji a snaží se spolu s Davidem celý příběh rozplést. Není přitom jasné, jestli David, jenž stojí u jejího lůžka, je jen výplodem Amandiny fantazie, nebo jde-li skutečně o Carlina syna.

Čtenář v nebezpečí
David celý příběh zná a Amandu nutí, aby sama objevila moment, kdy se vše začalo hroutit. Chce po ní, aby vyprávěla a nevynechala ani jediný detail, protože jenom tak si může vybavit banální chybu, která způsobila nevratnou změnu. Schweblin tedy nabízí zajímavou koncepci románu jako série flashbacků, v nichž bod zlomu hledá nejen čtenář, ale i samotní hrdinové. A důležité není jen to, co se odehrálo, podstatná je i rovina vypravování samotného. David Amandu neustále opravuje a naléhá na ni, aby při vyprávění neodbočovala, aby si pospíšila, a úzkost, kterou ji nutí prožívat, se přenáší i na čtenáře. Toho po celou dobu ovládá nervozita a hrůza z toho, co odhalí.

Český titul knihy, Mimo dosah, zároveň předestírá, s čím čtenář má, respektive nemá co do činění. Vše totiž zůstane mimo jeho dosah, nedopátrá se jasného rozuzlení příběhu a musí přijmout fakt, že některé jevy nelze rozumově uchopit. Původní název románu, Distancia de rescate, jehož doslovný překlad by zněl „záchranná vzdálenost“, odkrývá hlavní motiv. Amanda říká: „Vždycky si představuju to nejhorší. Právě teď počítám, jak dlouho by mi trvalo, než bych z auta doběhla k Nině, kdyby se zčistajasna rozběhla k bazénu a skočila. Říkám tomu ,záchranná vzdálenost‘, té proměnlivé vzdálenosti, kdy mám dceru ještě na dosah a kterou v jednom kuse přepočítávám, i když vždycky riskuju víc, než bych měla.“ (s. 21)

Schweblin otvírá téma mateřství a potřebu matky mít své dítě neustále pod dohledem. Nikdy se nesmí přetrhnout záchranná nit, která ji k dceři poutá, tak jako kdysi ona byla svázána se svou matkou, po níž tuto potřebu udržet si záchrannou vzdálenost podědila. Amanda žije v neustálém strachu a ten doléhá i na čtenáře. Nehledě na to, jak opatrná se Amanda snaží být, se nit zkracuje a úzkost stupňuje. Přesto pak v zásadním momentu Amandu i minimální záchranná vzdálenost zradí.

Román Mimo dosah lze vnímat z několika perspektiv. Je možné se zaměřit na samotnou dějovou linii a nechat se unášet mrazivým příběhem. Dá se číst jako zamyšlení nad nefunkčními rodinami, jejichž členové se mezi sebou čím dál více odcizují. A v neposlední řadě jej lze chápat jako ekologický apel, varující před zhoubou toxických látek. Příběh se totiž odehrává v zemědělské oblasti, v níž vesničané kvůli jedům zaplavujícím zemi trpí nevyléčitelnými chorobami, a jelikož k nim ani včas nedojede lékař, spoléhají se na místní šarlatánku a její prapodivné rituály. Téma měnícího se venkova, ničeného průmyslovými jedy, je klíčové i pro samotnou autorku. V rozhovoru, který poskytla internetovému deníku Infobae, říká: „Líbila se mi představa nadále brát venkov jako bezpečné a příjemné místo odpočinku, s větrem a žlutými osetými poli, jako všechno to tiché a zdravé. Jako to místo, kterému může člověk věřit. Ale co se stane, když opustíte město jako místo zla a jedete na venkov a ukáže se, že venkov už není, co býval? Venkov už je také zasažen zlem města, také je otrávený.“ V románu Mimo dosah nabízí Schweblin nový, apokalyptický pohled na téma střetu města s venkovem, potažmo civilizace s barbarstvím, který má v latinskoamerické literatuře bohaté kořeny. Další způsob čtení je možné hledat v dětských postavách, které jako by si odpykávaly chyby dospělých. David se pod vlivem otravy a prodělaného rituálu stane znepokojující bytostí, kolem níž se šíří smrt. Nakonec ho jeho vlastní matka označí za zrůdu. Nině hrozí podobný osud. Děti se stanou oběťmi i hrozbou pro své okolí. Podobně děsivé dětské postavy se objevují i v některých autorčiných povídkách ze sbírky Ptáci v ústech.

Ať už se čtenář soustředí na kterékoliv ze zmíněných témat, román Mimo dosah přečte jedním dechem, bude ho ale při tom svírat tíseň, jíž se jen tak nezbaví ani po dočtení poslední stránky.