Málokterý skladatel filmové hudby je po celém světě tak známý a oblíbený jako Ennio Morricone, který loni oslavil devadesátiny, a to nejen v plné práci skladatelské, ale také jako dirigent vlastních koncertů, s nimiž se již několikrát představil i u nás. Mnohé melodie italského skladatele už dávno žijí „vlastním životem“ i mimo filmové plátno. Morricone složil hudbu k asi pěti stovkám filmů či televizních seriálů; za všechny jmenujme alespoň filmy Hodný, zlý a ošklivý, Tenkrát na Západě, Tenkrát v Americe, Dekameron, Dvacáté století, Mise, Neúplatní, Osm hrozných či seriály Chobotnice, Marco Polo, Snoubenci, Tajemství Sahary. Navíc skládá i hudbu koncertní, která čítá víc než stovku komorních, orchestrálních i vokálních děl. Filmovou hudbu Morricone nejen komponuje, ale je také autorem instrumentace (což u řady filmových skladatelů nebývá pravidlem) a sám ji jako dirigent nahrává. Rozsáhlý knižní rozhovor, který s Morriconem vedl hudebník Alessandro De Rosa, vyšel česky pod názvem Chyť ten zvuk v překladu Denisy Streublové. Překladatelka odvedla velmi slušnou práci a také redakce knihy je na dobré úrovni.

Nejen spaghetti westerny
Samotný rozhovor s Morriconem zabírá zhruba pět set stran. Dalších osmdesát má kapitola nazvaná Ennio Morricone očima jiných, v níž o skladateli vyprávějí např. komponista Luis Bacalov či režiséři Giuliano Montaldo, Bernardo Bertolucci a Giuseppe Tornatore, s nimiž Morricone často spolupracoval. Zbytek téměř sedmisetstránkového svazku tvoří chronologické seznamy Morriconeho filmové, televizní a také divadelní hudby (škoda jen, že nebyly doplněny české názvy, ale lze je dohledat jinde), a zvlášť pak dalších děl hudby absolutní a jmenný rejstřík. Nechybí ani fotografická příloha a zajímavá předmluva Jana Švábenického na téma hudby k italským tzv. spaghetti westernům, jež Morriconeho proslavily nejvíc, ačkoli tvoří jen zlomek jeho tvorby. Švábenický poznamenává, že Morriconemu tento žánr, jímž se zabýval hlavně v 60. letech, poskytl „široký prostor k hudební variabilitě a experimentování, které posléze stejně invenčním způsobem rozvíjel i ve filmech jiných žánrů“ (s. 17). Zdůrazňuje, že Morricone vždy dbal na zastoupení evropské hudební tradice ve svých kompozicích, a to nejen volbou jednotlivých nástrojů a přístupem k instrumentaci, ale také citacemi skladeb známých autorů z dějin hudební kultury v Evropě.

„Morriconeho hudba k italským westernům se vyznačuje širokým instrumentálním i rytmickým záběrem, který nemá vůbec nic společného s kompozicemi pro hollywoodské westerny založené zejména na folkových a symfonických doprovodech,“ píše Švábenický. „Mnohé Morriconeho motivy k tomuto populárnímu žánru mají mnohem blíže k melancholickým baladám, chrámovým mším, operním áriím či koncertním kompozicím. Stejně tak jeho hudba zahrnuje valčíky, polky, vojenské pochody, hymnické skladby či experimentální a avantgardní linie. Častý důraz na sólové party a virtuózní výstupy na jednotlivé nástroje posouvají nejen hudbu, ale celý filmový žánr do nového kulturního kontextu napínavé spektakulární podívané.“ (s. 16) Nutno zdůraznit, že podobné postupy ovšem Morricone využívá v celé svojí tvorbě, která zahrnuje vedle westernů hudbu k dramatům historickým i ze současnosti, sociálním, psychologickým i kriminálním (poměrně často se např. podílel na filmech či seriálech s mafiánskou tematikou), výpravným velkofilmům i komorním snímkům, ke komediím, ke sci-fi filmům atd. Také tvorba pro televizní seriály či doprovod k divadelním inscenacím jsou velmi různorodého žánru.

O Morriconem už vznikla řada knih (jednu z nich, Ennio Morricone a jeho filmový svět, napsal v roce 2015 i Jan Šmíd), ale sám skladatel píše o rozhovoru s De Rosou, že „bez sebemenší pochybnosti je toto nejlepší kniha, která se týká mne a mého života, nejautentičtější, nejpodrobnější a nejpečlivěji napsaná. Nejopravdovější.“ (s. 21) Nelze s ním než souhlasit. Alessandro De Rosa se narodil v roce 1985, mohl by tedy být Morriconeho vnukem. V knize píše, že vyrůstal s Morriconeho hudbou v uších díky televizi, aniž by ještě věděl, čí jméno se za tou hudbou skrývá. Rozhovory s Morriconem vznikaly od roku 2013, originál knihy vyšel v roce 2016. De Rosa je také hudebník a skladatel, tudíž se ptá zasvěceně – oba muži spolu nejednou rozebírají i muzikologické a různé jiné technické problémy, čímž potěší hudební a filmové fajnšmekry. Jejich společná kniha zdaleka neklouže po povrchu, není to snůška „historek z natáčení“, resp. ze studia, kde Morricone hudbu sám nahrává a diriguje, ani z jeho římské pracovny, kam jen tak někoho nepustí.

Do své práce si Morricone nerad nechává mluvit; potřebuje, aby mu režiséři dali svobodu a důvěřovali mu. Říká k tomu: „Každý film předkládá před režiséra problém nebo více problémů. Naše řešení musí být uvěřitelná pro posluchače, producenta, režiséra i nás samotné. Co ovšem podle mě skládání filmové hudby ještě víc ztěžuje, je přístup těch režisérů, kteří mají potřebu obeznámit se a mít kontrolu nad všemi prvky, které hrají roli při vytváření samotného díla, místo toho, aby skladateli důvěřovali a dali mu volnou ruku. Za svou kariéru jsem takových poznal hodně: bratry Tavianiovy, Linu Wertmüllerovou a Rolanda Joffého, pro něj to platí obzvlášť. Vztah se ale musí zakládat na důvěře.“ (s. 276) Dodám, že Joffé režíroval film Mise (1986), k němuž Morricone složil jednu ze svých vrcholných a nejslavnějších kompozic.

Dlouhé čekání na Oscara
Morricone vypráví o svých začátcích, o tom, jak se dostal k filmu, jak skládá, jak přicházejí nápady, jak se hudba nahrává a mixuje, co je dobrá a co špatná filmová hudba, o setkáních a spolupráci se slavnými i méně známými režiséry, nebo o tom, jak ho mrzelo, že mu dlouho uniká Oscar: nejprve dostal v roce 2007 čestného Oscara za celoživotní dílo, ale nakonec se po pěti dřívějších nominacích (za filmy Nebeské dny, Mise, Neúplatní, Bugsy a Maléna), z nichž první přišla na konci 70. let, dočkal i Oscara za nejlepší hudbu, a to za Tarantinův film Osm hrozných z roku 2015. Mnohé se dozvíme i o jeho hudbě koncertní (absolutní), o zajímavých technických detailech a sem tam i něco ze soukromí (má tři syny a dceru) a jeho zálibách (rád hraje šachy a chodí do divadla), o jeho pracovitosti, až posedlosti hudbou a filmem a o úctě, kterou chová ke své manželce Marii za to, že to s ním vydržela a vždy byla první posuzovatelkou jeho skladeb. Nechybí ani různé příhody, spory s režiséry či producenty, přátelství s režiséry Sergiem Leonem či Giuseppem Tornatorem a další témata. Morricone na vše odpovídá velmi otevřeně, jako přemýšlivý, rozvážný muž, aniž by ale mudroval, poučoval či ze sebe dělal nedotknutelnou legendu.

Morricone o hudbě a filmech
O filmové hudbě Morricone mimo jiné říká, že „ukazuje to, co není vidět, může protiřečit tomu, co je řečeno, nebo naopak vyprávět něco, co obraz neodhalí“ (s. 207). „Hudba je záhadná a nedává nám mnoho odpovědí. Zdá se, že filmová hudba je někdy ještě záhadnější, ať už jde o její spojení s obrazy, nebo o to, jak k ní přistupují diváci.“ (s. 205) Morricone se vždy snažil „chytit ten zvuk“: „Ano, vždy jsem ho hledal, zvuk… a snad víc než jen jeden, ale vztah mezi nimi, a ještě k tomu… ale tohle je něco neskutečně tajemného…“ (s. 205) Není náhoda, že po této Morriconeho odpovědi se rozhostí ticho…

Co dělá z Morriconeho lehce rozpoznatelný fenomén mezi ostatními skladateli filmové hudby? Sám se domnívá, že je to spojení „hudebních světů a žánrů, jež byly zjevně vzdálené a neslučitelné. Tohle byla moje hluboká potřeba, kterou jsem cítil skoro jako své poslání, považuji to za úděl skladatele naší doby.“ (s. 252) „Tento můj přístup se postupně stal mým stylem, čímž mám na mysli spojení technických a expresivních prvků, které mě dovedly k osobní hudební syntaxi, jež mě odlišuje od ostatních.“ (s. 253)

Muzikolog Sergio Miceli De Rosovi řekl: „Domnívám se, že respekt a obdiv, který si Ennio Morricone vysloužil u lidí různých generací a původu, se odvíjejí od skutečnosti, že – a tady by nejspíš Ennio nakrčil nos – měl schopnost zjednodušovat, aniž by sám byl jednoduchý. Lidé v něm nalezli to, co jim 20. století a obzvláště Neue Musik vzalo.“ (s. 539) Něco podobného prohlásil i skladatel Luis Bacalov, držitel Oscara za hudbu k filmu Pošťák: „Myslím, že má nesmírnou invenci a podařilo se mu nalézt syntézu důvtipu, talentu a jednoduchosti. (…) jeho instrumentální hudba je často ,zpěvná‘.“ (s. 545)

Na otázku, které filmy mu nejvíc přirostly k srdci, Morricone odpovídá: „Jsem svázaný především s těmi filmy, kvůli kterým jsem trpěl. Nebo se skladbami z krásných filmů, které neměly úspěch, jako třeba Tiché místo na venkově nebo Un uomo a metà. Pak nepochybně s Nejvyšší nabídkou, protože tento snímek má v sobě něco zvláštního, například ve scéně s obrazy. (…) Dále bych mohl zmínit Misi nebo dalšího Joffého film Vatel.“ (s. 275-6) A naopak, kterých filmů lituje, že se na nich podílel? „Ty špatné. A musím říct, že ne kvůli tomu, že jsem se na nich podílel, nýbrž proto, že jsem se je často snažil spasit hudbou…“ (s. 276)

Ennio Morricone je skromný, ale zároveň si je dobře vědom své ceny, svých schopností a čeho dosáhl. Na De Rosovu otázku, kdy mu došlo, že je jeden z největších a nejvlivnějších skladatelů, ovšem odpověděl: „Tomu, co říkáš, nevěřím. Musí uběhnout roky, možná staletí, než lze tvrdit něco takového. Dnes to rozhodně prohlásit nemůžeme. Můžeme konstatovat, že se skladatel líbí, oslovuje lidi a basta… Pokud oslovuje hodně lidí, tím lépe. (Usmívá se.) Největší skladatel století? Tohle bych netvrdil… Kdo to vlastně říká?“ (s. 513) A co je podle Morriconeho hudba? „Možná k jednoznačné odpovědi nelze dospět, ale tato otázka měla, a dosud má, vždy velkou filozofickou váhu. Možná, že ,provozování hudby‘ vychází z lidské potřeby, která je ještě základnější než tvůrčí potřeba – potřeby komunikace.“ (s. 315)