Vystrkov (Lopotti, finsky 2016) je pokračování románu Čtyřcestí (Neljäntienristeys, finsky 2014, česky 2016), který na pozadí finských dějin 20. století vylíčil příběh jedné svérázné rodiny ze severního Finska. Na klan Löytövaarových, „rodinu, ve které je až moc černých Petrů“, nabízí Vystrkov pohled z odlišného úhlu. To předesílá už název – Čtyřcestí i Vystrkov označují totéž místo, rodnou obec Löytövaarových, kterou jednotlivé postavy vnímají buď jako křižovatku velkých osudů, nebo jako zapadlou vesnici, ze které je nutné odejít. Děj pokračování se odehrává od poválečné doby do současnosti a primárně v něm sledujeme proplétající se osudy slepé Heleny a jejího synovce Tuomase, které oba vyžene z domova jejich jinakost v podobě zdravotního postižení a příslušnosti k LGBT komunitě. Nezbývá jim než se pokusit zapustit kořeny ve velkých městech na jihu Finska, doufat, že se zde lépe ztratí v davu a dojdou svého štěstí. Ale zapeklitá rodinná traumata je provázejí i tam.

Tommimu Kinnunenovi, středoškolskému učiteli působícímu v Turku, se Čtyřcestím podařilo okouzlit čtenáře doma i za hranicemi Finska: román byl přeložen do 18 jazyků a prodalo se ho přes 80 000 výtisků. Za úspěchem knihy pravděpodobně stojí srozumitelné, nekomplikované vyprávění a propojení specificky finských témat s těmi univerzálně platnými. Že se autor svůj lehce autobiografický fikční svět rozhodl dále rozvíjet, může čtenáře těšit, přestože se tím narušila kompaktnost prvotiny. Trochu jako bychom se rozhodli pokračovat ve vyprávění pohádky poté, co už jednou zaznělo magické „a dokud neumřeli…“. V románu Vystrkov se především dozvídáme, že každé „šťastně až do smrti“ je klam, který dříve nebo později pomine. Kinnunen s tragickými rodinnými zvraty opravdu nešetří, stříká při nich krev, lámou se kosti a planou ohně. Jako by chtěl vyhroceným melodramatem nahradit impozantní marš dějin, jenž tak zdařile poháněl děj v jeho prvotině.

Premisou románu Vystrkov je tvrzení, že „rodina je taková věc, ze které se nedá odejít ani být odejit“, a ať se člověk snaží, jak chce, před svými geny neuteče. A že i ta nejpříšernější rodina je ve skutečnosti jediný stabilní prvek v lidském životě. Kinnunenovy postavy, a to včetně odpadlíků Heleny a Tuomase, definuje především to, kdo jsou jejich předkové a příbuzní a zda se sami stanou rodiči. Trochu jim schází další rozměr: pracovní život slouží jen jako neživotná kulisa, přátelé prakticky neexistují, společenské i politické dění je mimo záběr. Tématem je pořád dokola „já versus rodina“. Je to stísněný svět a zdá se, že z jeho bezvýchodnosti vede jediná úniková cesta: nohama napřed.

Přesto lze v knize najít uhrančivé pasáže. Kinnunen je nejsilnější v líčení subtilních situací – když přestane tlačit na pilu, ždímat emoce na hranici uvěřitelnosti a nechá vyprávění jen plynout. Ve zvolnění rezonuje smutek benjamínků vyrůstajících v hnízdech, z nichž už všichni ostatní sourozenci vyletěli, dojímají neviditelné generace mužů, které nemohly žít v souladu se svou sexuální orientací, a také scéna, v níž se nevidomá Helena umanutě šplhá na severofinskou horu a přitom získává jasný náhled i na svůj život. Rovněž autorův styl se od prvotiny vytříbil, je preciznější a šarmantně úsporný, což se sugestivně podařilo zachytit Lence Fárové i v českém překladu. Vystrkov sází na inteligentního čtenáře, který se musí sám zorientovat v ději, vypravěčích i neuvozených přímých řečech a leckdy si domýšlet nepatrné náznaky. Alespoň jednu nedořečenost si však na tomto místě vysvětlíme: poetické názvy kapitol tvoří úryvky z finských písní, zejména těch, jež v průběhu věků soutěžily v soutěži Eurovize, která je oblíbená u finské gay komunity. Pro knihu jako celek není tento fakt až tak podstatný, ale autorce recenze vrtal původ citací hlavou.

Tommi Kinnunen je schopný stylista, proto bude zajímavé sledovat jeho další spisovatelský vývoj. Obzvlášť pokud se od rodinného melodramatu přesune k novým námětům.