Román Čtyřcestí okouzluje čistým stylem a radostí z vyprávění rodinných historek. Autor Tommi Kinnunen ve svém suverénním debutu oživuje veličinu příběhu, na kterou zanevřela postmoderna, a vrací se až kamsi k tradici realismu, naturalismu a rodinných ság. Ty však obléká do modernějšího hávu, jak po formální, tak motivické stránce.

Tommi Kinnunen se narodil roku 1973 v severofinském Kuusamu, do jehož okolí Čtyřcestí později situoval. Profesí středoškolský učitel finštiny a literatury začal prózu psát na kurzech tvůrčího psaní, které jsou ve Finsku velmi populární. Vedoucí kurzu v Kinnunenových črtách, jejichž inspirací byly staré rodinné fotografie, rozpoznala kapitolky možného uceleného díla a pobídla ho k sepsání románu. Tak začala vznikat kronika tří generací a čtyř vypravěčů z jedné rodiny, odehrávající se napříč dvacátým stoletím, která v domácím Finsku nadchla čtenáře, získala cenu finských knihkupců i novinářů a následně byla přeložena do čtrnácti jazyků. Kniha se ve Finsku dočkala také divadelní a rozhlasové adaptace. Do češtiny ji přeložila Lenka Fárová a autorem zdařilé české obálky je Ladislav Václav Kouba.

Hlasem rodiny, která žije v městečku severovýchodně od Oulu, se postupně stávají čtyři vypravěči: babička Maria, emancipovaná porodní bába, jež bojuje za práva žen rozhodovat o svém těle, Mariina dcera Lahja, která se rozhodne vydat opačnou cestou než Maria a mermomocí se snaží přizpůsobit společnosti, snacha Kaarina, pro niž je nejvyšší hodnotou rodinná pohoda, a konečně Lahjin manžel Onni, tesař a stavitel. Osudy postav se symbolicky protínají, podobně jako se kříží silnice nedaleko rodinného sídla na křižovatce, která dala knize název. Čtyři lidské osudy si hledají svou cestu životem a po svém se vyrovnávají s danými společenskými rolemi, do nichž se jim nedaří vměstnat, a přitom se potkávají v domě symbolizujícím historické změny. Velkolepé sídlo je zbudováno a rozšiřováno ve zlatých dvacátých letech, srovnáno se zemí po evakuaci obyvatelstva v době laponské války, poté se dočká poválečné znovuvýstavby a následně modernizace, při níž dochází k nahrazování přežitků moderními spotřebiči a mnoha dalším změnám.

V románu se často vrací motiv fotografie a momentek, které zachycují důležité i prchavé okamžiky v historii rodiny, jejichž hlubší roviny zůstávají skryty stejně, jako je v sobě uzavírají Maria, Lahja a Onni. Ti totiž o svých trápeních nemluví, a vytvářejí tak řadu rodinných tajemství i zbytečných nedorozumění. Až Kaarině se podaří tento vzorec rozbít, protože dokáže komunikovat otevřeně. Oproti fotografiím, jež z Marie dělají jen tlustou babičku a z Lahji protivnou ženskou, jsou hrdinky a hrdinové Čtyřcestí plnokrevné postavy. Kinnunen každou z nich působivě charakterizuje prostředky, jež jsou jí blízké (v části pojednávající o fotografce Lahje používá přirovnání k částem fotoaparátu a procesu vyvolávání fotek, v kapitolách o tesaři Onnim se zase objevují metafory stavebních materiálů), a i zahořklou Lahju dokáže přiblížit natolik, že s ní nelze nesoucítit. Snad jen optimistická Kaarina působí ploše, ale při detailnějším pohledu zjistíme, že její rolí je nejen scelovat rodinu i knihu, ale také vytahovat ze skříní kostlivce, s nimiž se zajímavější postavy románu nedokázaly vyrovnat.

Kinnunen neplýtvá slovy, a tak leccos ve Čtyřcestí zůstává nedořečeno. Průzračný jazyk knihy je jednou z jejích největších devíz, každé slůvko směřuje k budování příběhu, který zde představuje nejvyšší hodnotu, takže na humor ani patos prakticky nevybylo místo. Po dekádách psaní, kdy byl příběh odsouván do pozadí, tak ve finské literatuře zřejmě dochází k jeho renesanci. Dokládají to neorealistické romány Sofi Oksanenové a konec konců i Porodní bába Katji Kettu, která má s Kinnunenovým textem společnou profesi jedné z postav, místo děje, částečně i jeho čas, a dokonce se tu vyskytují i stejná jména postav, což už je ale spíše úsměvná náhoda než důkaz podobnosti. Kinnunen navazuje na rodové kroniky realismu, v několika krvavých scénách můžeme dokonce hledat i ozvěnu naturalismu. Čtyřcestí je modernější (a tedy méně suchopárná) variace na Ságu rodu Forsytů, Údolí rozhodnutí či historické romány Vladimíra Neffa, které se rovněž na pozadí dějinných proměn soustředí na osud jedné rodiny. S trochou vůle bychom spojitost mohli vysledovat až kamsi k severským rodovým ságám, do dob, kdy platilo, že každý viking by měl znát historii své rodiny až do sedmého kolena. Vyprávění začíná narozením a končí smrtí jako život sám. Rodinným historkám každý rád naslouchá, záhady předků fascinují, přestože jejich pointou leckdy může být jen lakonické „Každý jsme nějaký,“ jak v knize konstatuje Maria (s. 264).

Kinnunen nemá ambici analyzovat plynutí času a dobové kulturní fenomény jako Peter Høeg v Představách o dvacátém století, jejichž děj se rovněž zeširoka tyčí nad minulým stoletím. Více jej zajímají proměny rodiny než historické změny. Logicky tedy volí i motiv rodinné tragédie, jež připomene Pokání Iana McEwana, jakkoli je Čtyřcestí umělecky méně ambiciózní kniha. Její nejvyšší hodnotou je příběh a vyprávění pro vyprávění. Najdeme zde však i další roviny. Kromě nutnosti emancipace žen, škodlivosti náboženských sekt a přehnané kontroly společnosti nad jedincem se román kultivovaně dotýká tématu homosexuality a s ním spojených otázek rodičovství a života s odlišností. Postava homosexuála, s níž se v románu rovněž setkáme, musí v poválečné době svou orientaci tajit, a uvrhuje tak do bezvýchodného neštěstí sebe i ženu, kterou si v rámci snahy „stát se normálním“ vezme. Historicky má tato postava ještě těžší pozici než bojovnice za emancipaci Maria, jíž za burcující novinové články přece jen nehrozí vězení. Konzervativní společností, která rodině i celému městečku vnucuje své normy, je homosexuál vnímán jako nechutný hříšník a nikoho už nezajímá, jestli je dobrý člověk a otec.

Čtyřcestí před tímto přístupem mezi řádky varuje a představuje také zajímavý příspěvek do debaty o adopci dětí homosexuály. Humanistické poselství je do textu vtěleno velmi nenásilně, takže by mohlo pohnout i zarytějšími homofoby či misogyny. To je ostatně jeden ze zázraků kvalitní literatury, tato schopnost promlouvat k různorodým skupinám čtenářů a nabízet jim vhled do problematik, které by jim jinak byly na hony vzdálené. Kinnunen toto umění suverénně ovládá.