Nakladatelství Epocha vytrvale vydává dílo nejpopulárnějšího českého humoristy druhé poloviny dvacátého století Miloslava Švandrlíka (1932–2009). Začalo s tím už v roce 2002 a pokračuje dosud, naposledy novelou Tajemství ohnivých koulí. V tiráži uvádí, že jde o první vydání, ale ve skutečnosti text pochází už právě z onoho roku 2002, kdy vyšel v nakladatelství Camis společně s další novelou Tatínek je úchyl. V ten rok Švandrlík publikoval pět novinek, rok předtím i potom také pět, k tomu reedice starších věcí. Byla to doba, kdy chrlil opravdu značné množství textů, vydávala je okrajová nakladatelství a v podstatě šlo o spotřební čtení; slušně napsané, sluší se dodat.

Ani Epocha nemá se Švandrlíkem žádné větší ambice, prostě dál znovu vydává většinu toho, co autor napsal, bez řádu a bez edičního aparátu, pouze jeho „strašidelné“ humoresky shromáždilo do tří přehledných svazků 3× 100 hororů. Nadpřirozený jev je i v základu příběhu Tajemství ohnivých koulí, byť tentokrát nejde o tradiční strašidlo z pohádek a pověstí jako ve většině dotyčných autorových povídek. Odehrává se v polovině 60. let na zámku v Dobříši, který mají pronajatý režimu loajální spisovatelé (přesněji tehdejší Československý svaz spisovatelů). Jednoho dne klasička socialistického realismu Marie Majerová spatří nad svou postelí levitovat záhadné ohnivé koule. I když je to věrná komunistka a materialistka, vyděsí se a stěžuje si nejen u tehdejšího šéfa svazu Jana Drdy, který na zámku tráví převážnou část roku, ale také svým známým v aparátu KSČ. A oslovení se snaží záhadný jev vyšetřit i ututlat, přičemž ve vedení strany existují i tací, kteří – povzbuzeni dobovými paranormálními pokusy v Sovětském svazu – doufají, že by nadpřirozený jev bylo možné nějak využit ve prospěch „socialistického tábora“.

Nadpřirozené bytosti a jevy groteskně konfrontoval s každodenním životem v reálném socialismu už Karel Michal sbírkou povídek Bubáci pro všední den v roce 1961, další humoristé včetně Švandrlíka vlastně jen variovali jeho model příběhu o strašidlech v době, která je striktně nepřipouští. Švandrlík to oživuje ještě zapojením bývalého ministra školství (1954–1963) Františka Kahudy, který byl v Československu hlavním propagátorem psychotroniky a místy dosti kuriózně se pokoušel o důsledně materialistické vysvětlení a prokázání paranormálních jevů, mimo jiné jako dlouholetý (1970–1987) ředitel takzvané Psychoenergetické laboratoře na VŠCHT. Jeho kumpánem ve snaze využít nadpřirozena je v knize ministr obrany generál Lomský, jejich protihráčem vysoký člen aparátu KSČ Jiří Hendrych, který se prostřednictvím snaživého podřízeného Kozlíka snaží vše nenápadně ututlat.

Švandrlíkův humor býval obvykle spíše situační, zde pracuje převážně s jazykem. Konfrontuje jeho oficiální dobovou propagandistickou podobu, plnou okázalých frází, s jadrnou hovorovou až vulgární češtinou, přičemž většina jednotlivých mluvčích používá výrazivo obou protikladných poloh. Komického účinku je tím dosaženo spolehlivě, byť již v novém vydání nebude fungovat tak efektně jako u čtenářů, kteří si ještě slovník socialistické propagandy pamatovali (nebo pamatovali lépe než většina současných). Autor tuto konfrontaci s úspěchem použil už u Černých baronů, zde změna spočívá především v tom, že fráze prokládají lidovou mluvou i aparátčíci a socialistické literární hvězdy. Švandrlík se jim přitom nevysmívá prvoplánově, ironizuje především rozpory mezi oficiálním vzorným obrazem režimních literátů a podstatně přízemnější realitou. Je to model vděčný už dlouhá léta, Švandrlík v něm nepřináší nic moc nového, ale pracovat s ním umí dobře.

Horší už je to se zápletkou a stavbou novely. Výchozí situaci totiž autor sice rozvine, ale už ji nedokáže vygradovat ani uspokojivě rozuzlit. Absurdní příběh z reálného socialismu prokládá historickou vsuvkou o psychopatickém levobočkovi císaře Rudolfa II., který zavraždil několik dívek (stejný motiv mimochodem o více než deset let později využil v historické krimi Zkrotit vlka John Banville alias Benjamin Black). Ale ta vsuvka je zbytečně dlouhá, záhadu postele a ohnivých koulí nijak nevysvětlí a hlavní děj zpomaluje. Největší zklamání pro ty, kteří se s jistou nostalgií vrátí do chytře zkarikované socialistické éry, však bude závěr: bez pointy, bez překvapení, bez nápadu. Dobře rozepsaný text strhává přinejlepším do průměru.