Proti čtenářské srsti
Román Archipel, oceněný Německou knižní cenou za rok 2018, se dobře hodí na dovolenou na plážích Tenerife, ale především potěší kteréhokoli čtenáře s alespoň vlažným zájmem o historii: poskytuje totiž neobvyklý úhel pohledu na posledních sto evropských let.
Jen za rok 2016 zavítalo na Kanárské ostrovy kolem třinácti milionů návštěvníků. Málokdo z dovolenkářů se přitom asi zamýšlí nad dramatickou historií svérázného souostroví nebo nad každodenním životem, který se odehrává na pozadí masového turismu. Právě na tyto dvě oblasti se však zaměřila německá spisovatelka Inger-Maria Mahlke v románu Archipel, který v roce 2018 získal Německou knižní cenu.
Inger-Maria Mahlke (nar. 1977), autorka úspěšných knih Stříbrné rybky (Silberfischchen, 2010), Otevřený účet (Rechnung offen, 2012) a především kritiky vyzdvihovaného psychologického románu z alžbětinského období Jak chcete (Wie Ihr wollt, 2015), vyrostla převážně v Lübecku, ale velkou část dětství strávila na Tenerife, odkud pochází její matka. V románu tedy mohla uplatnit vynikající znalost tamního prostředí. Aby to nicméně sobě ani čtenářům příliš neulehčovala, rozhodla se příběh ostrovů vyprávět od konce.
V roce 2015 se na Tenerife seznamujeme se studentkou Rosou, která tak úplně neví, co se životem, s její matkou Anou, zapletenou do korupční aféry, a s Rosiným cílevědomě se upíjejícím otcem Felipem. Felipe Bernadotte je potomek bohaté aristokratické rodiny, jeho manželka Ana se vyhoupla na společenském žebříčku ze střední třídy – a o jejich sociálním pozadí se dozvídáme stále víc, protože se kniha na dalších stránkách vrací do minulosti až k období první světové války. Paralelně pak sledujeme generace žen sloužících od nepaměti v rodině Bernadottů. Inger-Maria Mahlke se tak v knize snaží zachytit rozdělenou třídní společnost, ta totiž na Kanárských ostrovech přežívá do současnosti.
Postupné noření čím dál tím hlouběji do historie s sebou nese neustálé narušování čtenářských očekávání. Nejprve se dozvídáme o následcích a až dodatečně si můžeme skládat řetězce příčin; postavy sledujeme od smrti přes stáří a zralý věk až do mládí a dětství. Je to přirozeně trochu iritující, Inger-Maria Mahlke píše skvěle a není těžké se do jejího líčení ponořit – načež nás v nejlepším přinutí po hlavě skočit o pár let zpět, doprostřed úplně jiného, neméně intenzivního dramatu.
Ve střípcích ze života sledovaných rodin se odrážejí společenské změny i zásadní události z dějin Evropy, které sem, na její vzdálenou periferii, doléhají ve specifické podobě. Od čtenáře, který si toho ze španělských dějin moc nepamatuje (Jak to vlastně bylo se začátkem občanské války, jakou spojitost má s Kanárskými ostrovy generál Franco? A čím byl výjimečný rok 1981?), si román žádá značné soustředění a v ideálním případě i dohledávání událostí, které zasahují do životů protagonistů. I pokud mu však dějinné souvislosti unikají, má proč si čtení užívat: Inger-Maria Mahlke vypráví minimalisticky a úsporně, ale s důrazem na živé detaily, na vystižení podstatných okamžiků, na zachycení nálad či smyslových prožitků. Suverénně ovládá umění několika slovy, vylíčením jediného pohybu či pohledu, charakterizovat postavu tak, jako by s ní čtenář prožil celé kapitoly. A tak nezbývá než jí experiment s vypravěčským hlazením proti srsti odpustit. A přibalit Archipel do kufru každému, kdo se vydá strávit prázdniny na Kanáry. Tedy, až bude přeložený do češtiny – doufejme, že k tomu dojde.