Vydáním knihy s názvem Tout homme est une nuit (volně přeloženo Každý máme svou temnou stránku) francouzská autorka Lydie Salvayre – držitelka prestižního ocenění Prix Goncourt z roku 2014 za titul Pas pleurer (Nebrečet) – své literární dílo rozšířila již o dvaadvacátý přírůstek. Ačkoliv byly její knihy přeloženy do více než dvaceti jazyků, čeština mezi nimi zatím stále chybí.

Lydie Salvayre se narodila roku 1948 na jihu Francie, kam její rodiče emigrovali ze Španělska po občanské válce. Studovala literaturu a medicínu, psaní se začala věnovat až na konci sedmdesátých let. V roce 1997 vydala román La Compagnie des spectres (Společenství přízraků), jehož tématy jsou období okupace za druhé světové války a nešťastné rodinné vztahy. Získala za něj ocenění Prix Novembre. Před třemi lety vyšel v nakladatelství Seuil její již výše zmíněný částečně autobiografický román Pas pleurer; jedním z jeho hrdinů je francouzský spisovatel Georges Bernanos a vystupuje zde také autorčina matka, která popisuje španělskou revoluci z roku 1936. Mezi oblíbená témata Lydie Salvayre tedy patří pohled do historie, jež se nás i dnes dotýká, a rodinné vztahy. V její tvorbě se také opakovaně setkáváme s autobiografickými prvky.

Otázkou tedy je, jestli a popřípadě jak se tyto oblasti autorčina zájmu promítají i do její nejnovější knihy Tout homme est une nuit. Rodinné vztahy se sice v románu okrajově objevují, ale jeho ústřední téma je tentokrát širší. Jsou jím totiž mezilidské vztahy obecně, zejména pak vztahy lidí, kteří se ještě dobře neznají. Román je o předsudcích, o strachu z neznámého a o tom, jakou neopodstatněnou nenávist může takový strach vyvolat. Autorka se tedy tentokrát v románu nevěnuje historickém tématu: vybrala si fenomén velmi aktuální, který ale lidstvo vlastně zná už odnepaměti. I do této knihy ostatně vkládá Lydie Salvayre něco ze svého vlastního života. Jeho obraz se totiž odráží v osudu hlavního hrdiny, s nímž ji spojuje společný původ. Také jeho rodiče se rozhodli pro život ve Francii kvůli španělské občanské válce a ovlivnili tak nezvratně synův osud.

Hned na prvních řádcích románu se dozvídáme o špatných pocitech hlavního hrdiny, jež jsou vyvolány nepřátelským chováním při prvním setkání s obyvateli vesnice, do níž se právě přistěhoval. Vzápětí zjišťujeme, jaký dojem mají z nového příchozího místní a co si o něm říkají. Autorka tedy předkládá vždy dvě oddělené interpretace týchž událostí. Tato strategie by se možná mohla zdát jako nezáživná a repetitivní, ale opak je pravdou. Román totiž neustále graduje. Navíc se od sebe pasáže liší také stylisticky. Části, v nichž hrdina, středoškolský profesor francouzštiny, reflektuje své myšlenky, jsou psány v první osobě a jejich jazyk je spisovný a bohatý, v některých momentech až vytříbený. Naopak pasáže, které popisují chování, jednání a dialogy obyvatel vesnice, jsou psány běžným jazykem, v dialozích dokonce hovorovým až vulgárním.

Anas, jak se hrdina knihy jmenuje, má rakovinu a do vesnice se přestěhoval, aby změnil prostředí, odpočinul si a věnoval se léčbě. Vzhledem k tomu, že je ale spíše nemluvný a raději než ve společnosti tráví čas v lese, začnou ho obyvatelé vesnice v podstatě okamžitě vnímat negativně a mají vůči němu plno předsudků. Již první setkání s Anasem v nich vyvolává pohoršení. Ačkoliv to žádná z postav zprvu nevysloví naplno, brzy pochopíme, že příčinou je také tmavší barva jeho pleti, kterou Anas zdědil po španělských rodičích. Nenávist místních obyvatel, k níž Anas zdánlivě nezadal vůbec žádný podnět, je čím dál tím větší. Zprvu si vesničané mezi sebou říkají, že ten neznámý jistě nepracuje a myslí si o nich špatné věci, potom začnou tvrdit, že vyrábí hašiš, obtěžuje dívky a krade. Ani jedna z těchto pomluv se však nezakládá na pravdě. Neschvalují ani jeho vztah s Mînou, dívkou, kterou Anas potkává v autobuse při cestách do nemocnice. Zároveň sledujeme, jak je hlavní hrdina z tohoto tichého odporu zoufalý. Situace je vyhrocena v momentě, kdy majitel kavárny Marcelin odmítne Anase obsloužit se slovy, že mu to zakazuje jeho víra. V tu chvíli propadá Anas beznaději.

Román čtenáři umožňuje nahlédnout blíže do pocitů člověka, který musí despektu, strachu a opovržení ostatních čelit každý den. Je zde zcela jasně vyjádřen autorčin nesouhlasný postoj vůči takovému lidskému chování. V tomto ohledu je tedy román velmi přesvědčivý. Nadmíru zajímavá je i jeho koncepce, spočívající ve vyobrazení událostí ze dvou úhlů pohledu a poskytující tak neobvyklý čtenářský zážitek. Škoda jen, že závěr knihy působí až příliš nepravděpodobně, a dokonce trochu pateticky. Možná nám však autorka chce dát naději a ukázat, že i když má každý z nás své temné stránky, věci se mohou vždy obrátit k lepšímu.